My se neznáme

Mám spolek Pomezí moc ráda, baví mě jejich různorodé projekty. My se neznáme nabízí velmi individuální zážitek na pomezí divadla a LARPu a vyžaduje od diváka určitou míru zapojení. Myslím, že být pasivní se moc nevyplácí. Cesta je dobře popsaná (bloudila jsem jen trochu v Grébovce vinou rekonstrukce), časové úseky velkorysé, přidělená identita napomáhá imerzi, závěrečné setkání s herci i diváky třídí myšlenky. Myslím, že hodně záleží, jaká identita vám bude přidělena, některé jsou "více v ději". Pro příště bych asi s reakcemi zkusila více vykročit mimo komfortní zónu, abych si více zkusila být někým jiným. A asi teda půjdu znova.

Naprosto jedinečné představení, něco úplně jiného. Celá hra a především bezprostřednost herců naprosto vtáhnou diváka do děje, který si chvilkami musí uvědomit, že není v realitě. Oceňuji také to, že je několik příběhových linií, takže každý divák (účastník) odchází s jiným zážitkem. Skvělý výkon Jiřího Böhma, Mariany Čížkové a dalších. Rozhodně doporučuji.

Přiznám se, že jsem měl z celého projektu tak trochu strach. Vyžaduje totiž divákovu aktivní interakci a to já v divadle běžně rád nemám. Zde to ale bylo úplně jiné, nechal jsem se lehce a brzy vtáhnout do příběhu, který spoluutváříte s profiherci a dokonce i s dalšími diváky. Zvolený příběh, téma, jeho provedení i prostředí na mě hluboce a intenzivně zapůsobilo. Kloubouk dolů před skvěle zvládnutou a pečlivě propracovanou organizací a před výkony herců. I vzhledem k tomu, že jsem mohl "prožít" pouze jeden ze tří příběhů, se musím a chci k představení vrátit. Zahrát, zažít, poznat...

95%

Vlastně to není divadlo. Nebo je, ale je dost těžké poznat, jestli právě mluvíte s hercem, nebo s divákem. Vlastně spíš účastníkem. Nebo spolutvůrcem.
Je to velké dobrodružtví a já se do svého bratra Petra a jeho nastávající Niny úplně zamiloval. I když si myslím, že jejich vztah nemá šanci.

Úžasný koncept, úplně nový rozměr a krásná procházka po pražských hospůdkách. Moc povedené "představení".

Mám spolek Pomezí moc ráda, baví mě jejich různorodé projekty. My se neznáme nabízí velmi individuální zážitek na pomezí divadla a LARPu a vyžaduje od diváka určitou míru zapojení. Myslím, že být pasivní se moc nevyplácí. Cesta je dobře popsaná (bloudila jsem jen trochu v Grébovce vinou rekonstrukce), časové úseky velkorysé, přidělená identita napomáhá imerzi, závěrečné setkání s herci i diváky třídí myšlenky. Myslím, že hodně záleží, jaká identita vám bude přidělena, některé jsou "více v ději". Pro příště bych asi s reakcemi zkusila více vykročit mimo komfortní zónu, abych si více zkusila být někým jiným. A asi teda půjdu znova.

Naprosto jedinečné představení, něco úplně jiného. Celá hra a především bezprostřednost herců naprosto vtáhnou diváka do děje, který si chvilkami musí uvědomit, že není v realitě. Oceňuji také to, že je několik příběhových linií, takže každý divák (účastník) odchází s jiným zážitkem. Skvělý výkon Jiřího Böhma, Mariany Čížkové a dalších. Rozhodně doporučuji.

Přiznám se, že jsem měl z celého projektu tak trochu strach. Vyžaduje totiž divákovu aktivní interakci a to já v divadle běžně rád nemám. Zde to ale bylo úplně jiné, nechal jsem se lehce a brzy vtáhnout do příběhu, který spoluutváříte s profiherci a dokonce i s dalšími diváky. Zvolený příběh, téma, jeho provedení i prostředí na mě hluboce a intenzivně zapůsobilo. Kloubouk dolů před skvěle zvládnutou a pečlivě propracovanou organizací a před výkony herců. I vzhledem k tomu, že jsem mohl "prožít" pouze jeden ze tří příběhů, se musím a chci k představení vrátit. Zahrát, zažít, poznat...

95%

Vlastně to není divadlo. Nebo je, ale je dost těžké poznat, jestli právě mluvíte s hercem, nebo s divákem. Vlastně spíš účastníkem. Nebo spolutvůrcem.
Je to velké dobrodružtví a já se do svého bratra Petra a jeho nastávající Niny úplně zamiloval. I když si myslím, že jejich vztah nemá šanci.

Úžasný koncept, úplně nový rozměr a krásná procházka po pražských hospůdkách. Moc povedené "představení".

Vlastně to není divadlo. Nebo je, ale je dost těžké poznat, jestli právě mluvíte s hercem, nebo s divákem. Vlastně spíš účastníkem. Nebo spolutvůrcem.
Je to velké dobrodružtví a já se do svého bratra Petra a jeho nastávající Niny úplně zamiloval. I když si myslím, že jejich vztah nemá šanci.

Přiznám se, že jsem měl z celého projektu tak trochu strach. Vyžaduje totiž divákovu aktivní interakci a to já v divadle běžně rád nemám. Zde to ale bylo úplně jiné, nechal jsem se lehce a brzy vtáhnout do příběhu, který spoluutváříte s profiherci a dokonce i s dalšími diváky. Zvolený příběh, téma, jeho provedení i prostředí na mě hluboce a intenzivně zapůsobilo. Kloubouk dolů před skvěle zvládnutou a pečlivě propracovanou organizací a před výkony herců. I vzhledem k tomu, že jsem mohl "prožít" pouze jeden ze tří příběhů, se musím a chci k představení vrátit. Zahrát, zažít, poznat...

Úžasný koncept, úplně nový rozměr a krásná procházka po pražských hospůdkách. Moc povedené "představení".

95%

Mám spolek Pomezí moc ráda, baví mě jejich různorodé projekty. My se neznáme nabízí velmi individuální zážitek na pomezí divadla a LARPu a vyžaduje od diváka určitou míru zapojení. Myslím, že být pasivní se moc nevyplácí. Cesta je dobře popsaná (bloudila jsem jen trochu v Grébovce vinou rekonstrukce), časové úseky velkorysé, přidělená identita napomáhá imerzi, závěrečné setkání s herci i diváky třídí myšlenky. Myslím, že hodně záleží, jaká identita vám bude přidělena, některé jsou "více v ději". Pro příště bych asi s reakcemi zkusila více vykročit mimo komfortní zónu, abych si více zkusila být někým jiným. A asi teda půjdu znova.

Naprosto jedinečné představení, něco úplně jiného. Celá hra a především bezprostřednost herců naprosto vtáhnou diváka do děje, který si chvilkami musí uvědomit, že není v realitě. Oceňuji také to, že je několik příběhových linií, takže každý divák (účastník) odchází s jiným zážitkem. Skvělý výkon Jiřího Böhma, Mariany Čížkové a dalších. Rozhodně doporučuji.