Uhozené květinou

Ocenila jsem vskutku originální propletenec jevištních tvarů. Pobavily mě pasáže, kdy protagonistky vystupovaly z rolí a glosovaly se sebeironickým nadhledem dané situace. Oslovil mě vyrovnaný poměr momentů, kdy bylo ženské nitro prezentováno cudně a těch, v nichž byla patrná touha vykřičet všechny jeho bolesti i slabosti. Strhlo mě efektní, vizuálně i emočně působivé finále. Tleskám všem třem průvodkyním nepromarněným večerem a házím květinu! ;)

Kombinace mluveného slova a pohybu. Inscenace příliš nevybízí k přemýšlení ani k hledání smyslu jednotlivých obrazů a pojítek mezi nimi. V uchopení tématu a ucelenosti pohledu jsou rezervy. Divák musí hledat a je v podstatě na něm, co si odnese nebo neodnese. Aktérky jsou však samy o sobě zajímavými a nadanými performerkami, své přednosti i jisté slabiny skvěle berou do hry. A podobně, jak zmiňuje M. Novák, závěrečné nenásilné zapojení diváků je originální, přináší obohacení, vtip a vlastně i (dosti nezvyklou) formu katarze.

Zábavná a sebeironická cesta krajinou ženské psýché se opírá o drobná gesta, výstižné grimasy, pohybové vzorce, čili bravurní interpretaci, ale zároveň je svázána poněkud chaotickým scénářem, obecnou dramaturgickou hmotou, která celku spíš podlamuje kolena, než aby byla výpovědí. A to je důvod, proč mě inscenace moc nebavila. Závěrečná nevtíravá aktivizace diváků však patřila mezi ty nejzajímavější (a nutno dodat i nejzábavnější), jež jsem kdy na divadle potkal.