Pan Theodor Mundstock

Inscenace, jež mě bavila zvenčí. Vojtěch Dyk je rozhodně jiný Mundstock než ten Fuksův, ale to ničemu nevadí, podstatné je, že to je Mundstock Horanského, v daném výkladu mi přišel přesvědčivý. Stejně tak jsem věřil jejich postavy i Gabriele Míčové a Daně Polákové, ovšem vše poněkud izolovaně, vnitřně se mi to nějak neposkládalo.

Hra, která mě zaujala přeci jen o něco více svým zpracováním než samotným obsahem. Od samotné scény, přes doplnění pěveckých pasáží, po provedení jednotlivých obrazů. Vše tak nějak správně fungovalo a bez problémů drželo moji pozornost po celou dobu. K tomu velmi dobrý výkon V. Dyka a také obou jeho hereckých kolegyň. Se samotnou knihou nemohu srovnat, ale i bez její znalosti mi toto přišlo dobře a srozumitelně podané.

Horanského Mundstock je na jedné straně příjemně podmanivá, pohybová, hudební, choreograficky nápaditá hra, ve které Vojtěch Dyk bezesporu vyniká. Na druhé straně tím však trpí to podstatné. Fuksův mimořádný text. Jeho sdělení skrze Dykův suverénní projev vyznívá absolutně jinak, než v předloze. Ztrácí tak kouzlo Fuksova zvláštního pohledu na židovský odsun. Nad průměr však představení vytáhne osvědčené ženské duo z Pařízkovy zaniklé Komedie. Především v závěru dostanou dostatek prostoru ukázat, že na ně bylo vsazeno správně. Bohužel tak až na konci se trojice účinkujících konečně sehrává.

Ve své variaci dal M. Horanský osudu konkrétního Žida obecnější celospolečenský rozměr, který z Fuksovy předlohy nevyplývá zdaleka tak přímo. Neznalým děje může činit potíže pochopit některé souvislosti, to však vzhledem k řešení a posunu nemusí být problém. Horanský bohužel ve vlastní režii tvar dostatečně neuspořádal. Typově poměrně vzdálený a pro roli mladý V. Dyk zaujal pravdivým prožitkem, „psychologický“ přístup se ale příliš nehodil ke stylu dramatizace, jemuž se lépe přiblížila G. Míčová. Dvojice dohromady příliš neladila. A D. Poláková ne vždy vystihla podstatu ztvárňovaného.