Ecce homo Homolka

Pokud se tvůrci chtěli vymezovat k současnému stavu společnosti, měli napsat nový text a neroubovat tyto myšlenky do látky o Homolkových. Ačkoli byla snaha tandemu Jankovcová-Svozil evidentní a i herecký soubor se snažil z postav vykřesat maximum, na jevišti byl k vidění podivný inscenační slepenec, který ke mně nepromlouval. Nepovedly se ani hromadné scény, v nichž Homolkovi mluví jeden přes druhého - na nich se přesně ukázalo, že to, co lehce funguje ve filmu, divadlo nemůže zprostředkovat... Fenomén převodu známých filmů na jeviště z producentského hlediska chápu, nicméně pokaždé není možný. Stejně jako u dramatizací prozaických děl.

Téměř komplexní přešlap, téměř nic nefunguje. Tematicky se zřejmě jednalo o pokus apelativně demonstrovat mj. jakýsi demoralizační propad dnešní společnosti se stále patrnější devalvací našich životních, potažmo rodinných hodnot. Výsledný tvar inscenace je, bohužel, eufemisticky řečeno rozpačitý. Na žádné z mých nemála diváckých proč jsem si neodnesla adekvátní tvůrčí protože. Nulový přesah.

Je to na stopnutí. Aluze krize, v níž se vícegenerační bydlení (zdroj konfliktů) opět stává nutností? Ukázka ideálního elektorátu pro populisty, ne-li „Vůdce“? Diskurz na téma, jak jsme se od času Homolkových posunuli – že se v nás prohlubuje násilí aj.? Ani jedno v té inscenaci nefunguje, nekomunikuje. Nesnesitelně řešeným prologem dostává divák první ránu. Kostýmovou hypertrofií druhou. Pak už jen neví. Zpackané v dramaturgické rovině. Herecké nápodoby Homolkových mají trhliny režijní, působí blasfemicky. I přes heroické a vtipné podání Dědy Tomášem Petříkem, Šebánek prostě je jen jeden, stejně jako homolkovský fenomén.