Na Větrné hůrce

Zdařilá adaptace románu. Přestože M. Františák ve své inscenaci používá zdánlivě nekonzistentní prvky, a to ve všech jejích složkách, výsledkem je překvapivě celistvá inscenace, která nepostrádá sílu a výpovědní hodnotu. Slabším článkem je snad jen uchopení Heathcliffa, což je spíš problém samotné adaptace, potažmo režie, než herce J. Grundmana. Možná by bylo záhodno více zapracovat na zvýraznění motivací této postavy k daným činům (tím trpí hlavně úvodní část, kvůli čemuž pak možná mnoho diváků vzdá další sledování děje). Za herecky nejpřesvědčivější bych označil M. Štípkovou, K. Cibulkovou a T. Červinku.

Martin Františák se pokusil vytvořit epickou rodinnou fresku plnou živočišnosti a nespoutanosti z anglických vřesovišť.Bohužel se mu však inscenace rozpadá pod rukama vlivem řady faktorů.Scéna s o stěnu postavenými větvemi a herci zavírajícími se do výlohy na dorty není ani zajímavá, ani nápaditá.Obraz umírajících postav kráčejících za světlem už není originální vůbec.Metalové hudební vsuvky jsou rušivé a rvou uši. Herci nedokáží utáhnout postavy,jejichž příběh trvá několik desítek let. Velmi slabý a jednotvárný je Jan Grundman jako Heathcliff a Petr Buchta-jeho Linton nemá být tak dětinský. Bezruči před lety zasáhli víc.

Františák zkoumá, jak se láska mění v nenávist a že se vlastně jedná jen o dvě strany téže mince. Kateřina Earnshawová a Heathcliff nemohou žít vedle sebe, ale ani bez sebe. Jejich láska je majetnická, chtějí buď všechno, nebo nic. A když nedostanou, to co chtějí, začnou se mstít. Je v tom vášnivost, ale nikoliv patos, postavy často jednají i pragmaticky. Režisér dokáže budovat působivé obrazy, byť ne vždy se zvolená stylizace sešla s textem. Výborná je především M.Štípková jako Kateřina, v menších rolích pak zaujaly K.Cibulková a D.Barešová. (více v článku na blogu)