Redakční hodnocení

75%. V posledních letech není samozřejmostí, aby se soubor Divadla na Vinohradech dokázal takto sehrát v kompaktní celek. Herecky silné inscenaci vévodí v nejvýraznější roli R. Rázlová, např. k výkonům A. Elsnerové nebo E. Režnarové lze však mít dílčí výhrady. K tomu, aby se o inscenaci mluvilo jen v superlativech, něco málo schází, ale jde o počin vydařený a kvalitní. více v článku na blogu

75%. Hypnotický výlet do mysli Sherlocka Holmese, který ve své hlavě kromě geniality skrývá i celou řadu běsů. Kdo by čekal detektivku, bude možná odcházet zklamán, pátrání si tu moc neužije. Příběh, který je divákovi předkládán, přesto dokáže zaujmout, navíc mu neschází osvěžující humor. Vystupuje z něho kritika konzervatismu a nemožnost návratu ke "starým pořádkům", jelikož pod slupkou tradice a puritánské morálky se často skrývají šovinismus či rasismus. Výrazná herecká stylizace dobře koresponduje s velmi pomalým tempem, atmosféru umocňují i propracovaná scéna a lehce mystický hudební podkres J.Kudláče.

Po pozvolnějším začátku nabízí inscenace režisérky K.Duškové slušnou dávku emocí. Věnuje se stále aktuálnějšímu tématu stárnutí populace a s tím souvisejících civilizačních chorob, jako je Alzheimer. Naštěstí se pardubická inscenace nesnaží ždímat divácké slzy, o tématu vypráví věcně, což nijak nesnižuje sílu takové výpovědi. Velice povedený výkon podává v hlavní roli Alice Petra Janečková, která dokázala zachytit křehkou psychiku vážně nemocné ženy. Co mi příliš nesedělo, bylo rozdvojení hlavní postavy, nepřišlo mi, že by toto řešení dodávalo do hry nějaký významně jiný úhel pohledu.

Autor a režisér J. Čermák nahlédl na kontroverzní osobnost Ludmily Brožové-Polednové, resp. důsledky jejích činů z více úhlů pohledu a poměrně komplexně. Zdařile mísí jistou míru pochopení s nemilosrdností. Výtečná Z. Bydžovská skvěle navázala na roli v „Očistec si zaslouží každý“. Inscenace by se obešla bez některých odboček, výpovědní hodnotě neprospívají ani určité extravagance (např. pasáž narážející na ztopoření). V roli vnučky D. Krejčík tíhu odkazu předků divákům zprostředkuje, ale nevyzněla by i v podání dobré mladé herečky? Přesto jde o přínosnou inscenaci, po jejímž zhlédnutí se nejeden divák zamyslí nad miskami vah.

Milostný čtyřúhelník, polyamorie, povrchnost ve vztazích, citová vyprahlost, pozérství, přetvářka, tápání, hledání sama sebe atd. Režisér O. Kulhavý vede herce k civilnímu projevu, vyřčená slova jsou kombinována s pohybem a dotvářena hudebním doprovodem tří přítomných houslistů. Objevují se podnětné postřehy o tom, jak partnerské vztahy často (ne)fungují. Pohybová pasáž ke konci nese význam, přesto se v tomto provedení jeví zdlouhavě. V nepříznivé akustice prostoru se v hudbě některá slova ztrácejí, zvláště u hlavní představitelky. Vzhledem k nezvyklosti inscenačního řešení však lze odcházet s pocitem, že jsme spatřili cosi neokoukaného.

75%. V autobiografickém rodinném dramatu je mistrně zachycen stereotyp bezvýchodného vzájemného ničení. Režisér I. Buraj našel s herci moderní a věrohodnou tvář postav, opřenou o spolupráci s odbornými poradci, navíc nezatěžkanou českou inscenační tradicí hry či návyky herců (např. J. Vondráčkovi odlišný způsob práce umožnil účelně užít jiné prostředky). Mikroporty dovolily ve velkém sále zprostředkovat hlasem niternější emoce. Pomalé tempo inscenace poměrně dlouho unese, i ve scéně terapie. Stopáž se stává nepřiměřenou v posledním dějství, kdy se v dialozích mezi muži jen opakuje vyřčené. Pozoruhodný počin, jež si zaslouží od diváka šanci!

55%. Výchozí inspirace stejnojmenným Čapkovým fejetonem byla rozvíjena s ohledem na to, jak to v českém divadle chodí nyní. Zazní mnoho pravd o profesním životě herců a tvůrců, realitě divadelního provozu, úskalích financování apod. Bez servítků, takže dojde např. i na „morálku“. Nahradit Čapkovu ironii nekorektním humor je opodstatněné. Herci umějí zaujmout, nesklouznou k pokleslosti, užité prostředky a gagy však často zůstávají u prvního plánu a ne vždy fungují. Osobně jsem se moc nezasmál a vzhledem k obeznámenosti s problematikou ani nic nového nedozvěděl. Jsem však v tomto ohledu specifický divák a příznivé odezvě části publika rozumím.

Inscenace zpracovává nejen okolnosti vzniku legendární stavby na vrcholu hory Ještěd, ale zmiňuje i nespočet dalších zajímavostí, které se týkají trojice invenčních architektů z ateliéru SIAL a jejich práce. Reálná fakta jsou zpřístupněna kabaretní formou, v níž mj. vystupují také abstraktní postavy zastupující určité principy. V libretu se nachází mnoho slovních hříček M. Šotka. Účinkují žánr zvládají po herecké i pěvecké stránce, živý hudební doprovod dodává představení šmrnc. Drobné výhrady se dají snadno odpustit. Právě v Liberci téma silně rezonovalo a není divu, že u místního publika se jednalo o vyhledávaný titul.

Nezvalovo dílo jako kombinace činohry s hudbou, pohybem a projekcemi. Ve zjednodušeném ději se lze bez větších obtíží zorientovat i při neznalosti románu. Tvůrci však jdou divákům naproti až příliš, soustředění na efekt a nežádoucí zjednoznačnění oslabují hloubku předlohy. (Např. v inscenaci „Poe“ je těžší se zorientovat, ale snaha o mnohovrstevnatost je cestou záslužnější.) Režisér hercům dostatečně neodkryl další rozměry, jejich projev často setrval v „prvním plánu“, k čemuž sváděly i nevhodné kostýmy a masky. Sporná funkčnost písní. O poznání zdařilejší jsou scéna a choreografie. Sympatický záměr zůstal na půli cesty.

Autor J. Harmon vystihl životní stav třicátníka, jehož blízcí přátelé zakládají rodiny, on tím o ně tak trochu přichází a prohlubují se v něm pocity osamění. Náměty podobného druhu jsou zpracovávány často, bonusem této hry je její osvěžující humor a autorovy detailní postřehy ze života, které divákům mohou leccos připomenout. Z inscenace Činoherního klubu je poselství hry zřetelné. Realizaci režisérky T. Říhové, ani výkonům dobře vedených herců nelze mnoho vytknout. (Na repríze v dubnu 2024 měla inscenace kratší stopáž a možná byly poupraveny i výstupy babičky.) Pochvalu si též zaslouží nápady scénografa J. Tereby a hudba M. Štrunce.

Autentické dopisy prarodičů B. Parkanové podávají netradiční svědectví o vývoji jejich vztahu a také o době, v níž žili. Vhodné autorské zpracování dopisů pak ve druhé části doplňují úryvky dědova deníku z doby, kterou trávil v blázinci. Výrazné zastoupení těchto úryvků má své opodstatnění, ale s režijním uchopením těchto pasáží na jevišti nemusí každý divák souznět. V bravurním podání herců se hluboká slova neztrácejí, přesto je k udržení pozornosti nutné vyvinout větší úsilí. Z repertoáru Činoherního klubu se počin vymyká, ale snad své příznivce najde. Znalci režisérčiny filmové tvorby mohou navíc nalézt paralely např. s filmem „Slovo“.

55%. Čteme-li si v programu o událostech po Stalinově smrti a osudech osobností, připomeneme si nebo se dozvíme mnoho zajímavého. A uvědomíme si, že historie má se současností leccos společného. Vše se dá nalézt i v dramatizaci D. Majlinga, do detailu promyšlené. Ovšem na jevišti politické pletichy působí převážně monotónně, vtipy se opakují, souvztažnost s dneškem se trochu ztrácí a je třeba vyvinout úsilí k hledání. Nápad v závěru povedený. Poslední české inscenace M. Vajdičky v různých divadlech ukazují, že se často spokojí, když mu herci nabídnou osvědčené a vyzkoušené; zde to mělo navíc za následek celkovou nevyladěnost hereckého stylu.

Dramaturgyně S. Petrů a režisér O. Pastukh se pokusili záslužně zpracovat souvislosti mezi Ukrajinou a Čechy napříč 20. stoletím. Město Lvov se stalo podnětným východiskem, ale scénář je zahlcen přemírou odboček a rychle se střídajících historických postav (většinou přímo nepojmenovaných, ale při elementární znalosti historie rozeznatelných). Ne vždy je zřetelný smysl volby postav v souvislosti s tématem inscenace. Někteří z mladých herců v malém prostoru občas svůj projev sice „přepálili“, ale svěží energie účinkujících se nesla vhodným prostředím pasáže a povedená kabaretní forma s živou hudbou určitou diváckou atraktivitu nepostrádá.

Souhlasím s komentářem kolegyně H. Grégrové. Z režijního konceptu bych vyzdvihnul nápad s hudebními vsuvkami. A pochvalu si zaslouží rovněž sehraný tým mladých herců podpořených několika staršími kolegy.

Smetanova opera, resp. její původní verze označovaná jako „singspiel“, doznala pro inscenaci Divadla pod Palmovkou zdařilé hudební úpravy I. Achera a M. Konvičky, která se v kvalitním hudebním a pěveckém nastudování neztratila. Formálně efektní jsou i výprava a náročné projekce. Herci kromě zpěvu dovedně postavy posouvají i parodují. Snaha o ironický škleb a relativizování se dá vypozorovat, jednotlivé změny v charakterech se však příliš nedaří přenášet i do situací, v nichž je těžké nalézat smysl, proč jsou hrány právě tímto způsobem. Prvotní nápad se brzy po začátku vyčerpá a krátká inscenace podstatnou část představení nudí.

Ve spoustě ohledů určitě působivá inscenace, nicméně až příliš natažená. Oceňuji hlavně povedenou scénu, především tu v druhé části. Skvělé využití videí a projekcí, které řadu scén příjemně osvěžily či umocnily. Také velmi dobré kostýmy. I z hereckého hlediska nemám výtek, moc pěkná souhra všech aktérů. Samotný R. Mikluš si rozhodně zaslouží potlesk. Přesto obě části na mě působily dosti roztaženě. V té první zdlouhavější úvod a představení jednotlivých postav. Následně sice výborný úvod druhé části, ale pak následovalo trochu nekonečné čekání na nijak překvapivý závěr. Bohužel mě to nestrhlo natolik, abych tento faktor více nevnímal. 65%

První české uvedení muzikálu Company se povedlo, v Plzni dokazují, že je tenhle kus stále vtipný a aktuální. Inscenace V.Dubničky je herecky velice dobře propracovaná, hercům se povedlo vtipně charakterizovat strasti partnerských vztahů. Náročnou partituru zvládli bez větších problémů, dobře zní také orchestr. Pocitově se ani nezdá, že by představení trvalo tři hodiny, drobné ztráty tempa trápí jen některé delší dialogické pasáže. L.Ondruš hraje Bobbyho jako sympaťáka a bohéma, uvěřitelný je ale i ve vážnější poloze.

75 %. Marika Šoposká a Miroslav Krobot zvou diváky ve své inscenaci do unikátně poetického světa, v němž se svébytně střetává a pozoruhodně prolíná nejen optika dvou rozdílných generací a princip ženský a mužský, ale především též všednodenní realita s bezbřehostí krajiny fantazie snu. Mě osobně dokázala oslovit a spolehlivě zabavit solidní řádka překvapivých asociací spolu s uměřenými dávkami neotřelého humoru, který je okořeněn sympatickou dávkou sebeironizujícího nadhledu. Dle avizované délky produkce (75 minut) jsem očekávala formu divadelní jednohubky, nakonec jsem odcházela zážitkově uspokojena prostřednictvím věru originálního zákusku.

Inscenace MDP působivě vystihuje nelichotivou paralelu Huxleyho dystopické vize k současnému světu, jenž má k obdobě zobrazeného uspořádání nakročeno stále citelněji. Totalita kultu jakési absolutní zpohodlnělosti a domnělé bezstarostnosti, v níž už ale nezbývá prostor pro žádnou z hodnot, která činí člověka člověkem, rezonuje apelativně skrze vidinu lákavé nabídky nekonečného umělého štěstí s eliminací negativních pocitů a reálné bolesti, s nimiž ovšem nevyhnutelně vymizí i podstata a smysl našeho života. Výmluvnou tečku obstará záznam reakcí dnešních dětí na otázku, jak by definovaly budoucnost. Silné, mrazivé a více než znepokojivé finále.

Inscenace má až příliš pomalý rozjezd a i když postupně graduje a dochází k očekávanému střetu, tak to není tak silné, aby to ve mě zanechalo nějaký hlubší zážitek. I závěrečná katarze či vyústění vyznělo tak trochu do ztracena. Celá ta zápletka na mě místy působila dosti nereálným dojmem a až příliš uměle vystavěna. Přesto ústřední dvojice M. Hanuš a M. Donutil má řadu povedených momentů a jejich vzájemná slovní přestřelka drží divákovu pozornost docela spolehlivě. Většina vedlejších postav však působila lehce nadbytečně. Jako komorní hra pro dva na malé scéně typu Ungelt by to mohlo mít přeci jen silnější dopad. 55%

75 %. Inscenace Martiny Schlegelové prostřednictvím nápadité scénografie efektivně pracuje s obměnami prostředí a prostřihy časových rovin, zdařile též kombinuje detektivní napětí a vyváženou míru milého humoru. Během herecky sehraných akcí mě nejvíce oslovili Michal Štěrba, jeho Poirotovi nechyběla belgická noblesa ani šibalské grimasy, včetně typického uculování se pod precizně pěstěným knírkem, Eliška Vocelová, která nejlépe vystihla věkovou proměnu svěřené postavy a Matyáš Darnady, jehož Jeff Rogers byl nejvděčnějším zdrojem odlehčující situační komiky. V rámci žánru příjemně oddechová záležitost, slovem slovutného detektiva "magnifique".

Maximální herecké nasazení, výtečná celosouborová souhra, dva nezapomenutelné výkony. Ačkoli každý z obsazení dává své roli maximum, z logiky věci (Lettsova textu) na sebe strhávají nejvíce pozornosti R. Rázlová a A. Elsnerová. Obě herečky do postav promítají léty nabyté zkušenosti, hrají doslova na dřeň, figury tvarují s naprostou autenticitou. Jedná se o strhující duel, který by sám o sobě vydal na několikastránkový esej. O inscenaci P. Svojtky, která přes svoji dlouhou stopáž ani na chvíli neztrácí temporytmus, se bude jistě po letech hovořit jako o titulu, který v éře ředitelování T. Töpfera patřil k těm nejvýraznějším.

Inscenace, ve které se důvtipně bilancuje a tematicky umocňuje na druhou. Jde o poctu magii divadla a současně i vzpomínkovou poctu konkrétnímu režisérovi, jde o divadlo na divadle a současně i o realitu kolem něj – o hledání pravdy jevištní a vyrovnávání se s pravdou skutečnou, a především jde o prožívání "konce hry" (rozuměj: života) během zkoušení Beckettova Konce hry, v němž se autor odkazuje k významu opravdových lidských hodnot. Zaujalo mě, kolik otázek se Tomáši Vůjtkovi podařilo během necelé hodiny a půl otevřít, nadto způsobem, který baví i dojímá zároveň. Herecky exceluje Marek Cisovský, jemuž jsou všichni kolegové adekvátní oporou.

Krásná pocta divadlu a všem režisérům, kteří ho tvoří. Napsáno s citem i humorem. Dobře vystavěno, bez výraznějších hluchých míst, zaujme prakticky od začátku do konce, místy pobaví, ale hlavně tak nějak příjemně dojme. Herecky výtečný M. Cisovský, jenž je správně přesvědčivý a lidsky uvěřitelný. Vedle něj zaujali i A. Čonková a M. Čapka. Nelze též nepochválit výbornou volbu doprovodné hudby, která to vše neuvěřitelně přesně umocňuje a v hlavě mi zněla ještě dlouho po představení. /viděno ve Švandově divadle/

Oceňované Lettsovo drama bývá sázkou na jistotu, nabízí silný rodinný příběh, výtečné dialogy i celou řadu velkých hereckých příležitostí. Vinohradské divadlo s Petrem Svojtkou v pozici režiséra našlo pro hlavní roli skvělou představitelku a skvostný, jedinečný, herecký výkon Reginy Rázlové, jíž zdatně sekunduje nejen Andrea Elsnerová, ale ve vynikající souhře v podstatě celý herecký soubor, jsou právem hlavními lákadly. Jedná se ovšem současně o skvělý text a výbornou inscenaci, dlouhou, ale skvěle vygradovanou a nesmírně intenzivní, jíž nesmírně vypomáhá i efektní scénografie a nenápadná, byť působivá hudba.

75%. Punková verze slavného básnického dramatu, ve které jsou postupy typické pro inscenace režiséra M.Háby, ale v níž zůstalo i dost Ibsena. Ústecký Peer Gynt je plný světel, kouře, hlasité hudby a zcizovacích efektů, zároveň ale nabízí poměrně přesnou ukázku lidského hledání životního smyslu ve světě, kde nás obklopují zdánlivě neomezené možnosti. Dobře se tu pracuje s popularitou K.Bartoše, který se do postavy floutkovského Peera pokládá fyzicky i emocionálně. Inscenaci trochu padá řemen po přestávce, ale ztišený závěr u táboráku je opět velice působivý. Za zmínku stojí hudba J.Čížka i ostatní herci, především přirozeně jímavá A.Berecková.

65 %. Veskrze mile hravé kabaretní vyprávění o tom, jaké nezvyklé strachování trápilo Franze Kafku, a kterak si ku pomoci s jeho překonáváním přivolával kamarádku kavku. A také o sestrách, panenkách a půvabu čajových dýchánků. A vlastně i o tom, že právě ony obavy stály na počátku Franzovy literární tvorby. Jiří Jelínek s Terezou Lexovou opětovně originálně a rozverně kouzlí s mateřštinou a nápaditými scénickými efekty, tentokrát se ale inscenace vlivem tématu místy zdá přece jen pro ty nejmenší z diváků poněkud ponurejší a obsahově náročněji stravitelná, každopádně však zůstává pozoruhodná svou (ve shodě s námětem) svébytně poetickou formou.

Režijně citlivě uchopené inscenaci se podařilo otevřít mi cestu do hloubi bolesti lidské duše. Cestu plnou nenaplněných očekávání, bláhových snů, poztrácených iluzí a marných nadějí. Projít si jí spolu se členy rodiny Tyronových jsem prostřednictvím pozvolného snímání rozpadu jejich nefunkčních vztahů mohla opravdu niterně a intenzivně. Sejít z ní mi žádný z hereckých průvodců ani na chvíli nedovolil, skrze maximální koncentraci a autentický prožitek vystihl každý složitý vnitřní svět své postavy a zpřítomnil i atmosféru unaveného srpnového dne s oparem houstnoucí mlhy. Emoční účinek působivého finálního obrazu ve mně dozníval dlouho do noci.

Výpravná muzikálová podívaná, která propojuje fantaskní vyprávění s realitou komplikovaných rodinných vztahů. Hra balancuje na hraně sentimentu, ale díky zdařilým výkonům herců v hlavních rolích se přebujelému patosu vyhýbá. A.Slanina dokáže věrohodně ztvárnit kluka i umírajícího muže, R.Coufalová vysílá do hlediště velkou dávku emocí hlavně během songu Bez domu či s ním. Po hudební stránce jde o celkem zdařilé dílo s drobnými country prvky na pozadí, které zasazují děj do Alabamy. Na některých místech inscenaci schází svižnější tempo, ne všechny fantaskní scény mají tak výraznou pointu, aby vysvětlovala jejich zařazení.

65% S vražedně pomalým tempem této inscenace jsem bojovala téměř od začátku, v první polovině ještě úspěšně, tam mě zaznamenaná témata rodiny, nemoci, ale hlavně závislosti a jejího vlivu na rodinu, její členy a na neodbytný rozklad všeho, velmi zaujala. V jakkoli staré hře, jakkoli daleko do historie se obrací, toto téma je stále aktuální a první část inscenace byla skvělá. Scéna terapie jakékoli naladění na realistické rodinné drama však naprosto podtrhla a znovu mě již inscenace nezasáhla. V druhé části jsem bojovala s tempem téměř neustále, porty mě iritovaly o to víc a ani S. Toman mě zde už herecky úplně nepřesvědčil.

75% Jedna žena, dva někdejší přátelé, jeden zločin a podrazy, které i po letech stále probublávají skrze zdánlivě klidné vody jejich dnešních životů a dohání je a do toho další dvě postavy do všech jejich her a tahanic zapletené. Jeden z nich už řadu let, s vlastními stíny, a druhá nyní, náhle, v podstatě zcela náhodně. Inscenace dýchá noir poetikou a k noir stylu odkazuje mnoha aspekty, ať už jde o typy postav i jejich charaktery, téma pomsty, místy náročnou přehlednost či pomalé tempo. Prostor klubovny se k inscenaci dokonale hodí, přesvědčily mě i herecké výkony, vedle již zmiňovaného Jana Jankovského i Eliška Bašusová a Marek Pospíchal.

65% - Milá retro oddechovka plná zábavně přetextovaných písní, které pochopitelně nejdou z hlavy. Skvěle vystavěná role Martinem Matejkou, jemuž zdatně sekundují všichni ostatní herci i zdařilá hudební a pěvecká stránka inscenace. Vlastně mě překvapilo, jak pozitivně na tuto inscenaci stále reagují mladí diváci (z KMD i další).

65% - Skvělé herecké výkony a povedená první polovina inscenace, v níž se kabaretní forma velmi zdařile a efektně prolíná s historickými událostmi, které zasáhly nejen Lvov, ale celou Evropu, potažmo celý svět. Kabaretní formě pomáhá i muzikálnost herců, kteří se sami provázejí, a efektní, byť jednoduchá výprava. Druhá polovina trpí snahou zahrnout do inscenace co největší řadu historických osobností, jejichž spojení se Lvovem je ovšem diskutabilní, a propojení událostí Lvova a Prahy rovněž není dotažené tak, aby právě jejich vstup plně dával smysl. Za zhlédnutí nicméně inscenace určitě stojí.

65% - Psychologický thriller na divadelních prknech. Vedle zdařilých hereckých výkonů zaujme neotřelé využití prostoru a posunutí děje vedle jeviště i do hlediště složeného do podoby kavárničky.

75%