Redakční hodnocení

Inscenace má až příliš pomalý rozjezd a i když postupně graduje a dochází k očekávanému střetu, tak to není tak silné, aby to ve mě zanechalo nějaký hlubší zážitek. I závěrečná katarze či vyústění vyznělo tak trochu do ztracena. Celá ta zápletka na mě místy působila dosti nereálným dojmem a až příliš uměle vystavěna. Přesto ústřední dvojice M. Hanuš a M. Donutil má řadu povedených momentů a jejich vzájemná slovní přestřelka drží divákovu pozornost docela spolehlivě. Většina vedlejších postav však působila lehce nadbytečně. Jako komorní hra pro dva na malé scéně typu Ungelt by to mohlo mít přeci jen silnější dopad. 55%

75 %. Inscenace Martiny Schlegelové prostřednictvím nápadité scénografie efektivně pracuje s obměnami prostředí a prostřihy časových rovin, zdařile též kombinuje detektivní napětí a vyváženou míru milého humoru. Během herecky sehraných akcí mě nejvíce oslovili Michal Štěrba, jeho Poirotovi nechyběla belgická noblesa ani šibalské grimasy, včetně typického uculování se pod precizně pěstěným knírkem, Eliška Vocelová, která nejlépe vystihla věkovou proměnu svěřené postavy a Matyáš Darnady, jehož Jeff Rogers byl nejvděčnějším zdrojem odlehčující situační komiky. V rámci žánru příjemně oddechová záležitost, slovem slovutného detektiva "magnifique".

Maximální herecké nasazení, výtečná celosouborová souhra, dva nezapomenutelné výkony. Ačkoli každý z obsazení dává své roli maximum, z logiky věci (Lettsova textu) na sebe strhávají nejvíce pozornosti R. Rázlová a A. Elsnerová. Obě herečky do postav promítají léty nabyté zkušenosti, hrají doslova na dřeň, figury tvarují s naprostou autenticitou. Jedná se o strhující duel, který by sám o sobě vydal na několikastránkový esej. O inscenaci P. Svojtky, která přes svoji dlouhou stopáž ani na chvíli neztrácí temporytmus, se bude jistě po letech hovořit jako o titulu, který v éře ředitelování T. Töpfera patřil k těm nejvýraznějším.

Inscenace, ve které se důvtipně bilancuje a tematicky umocňuje na druhou. Jde o poctu magii divadla a současně i vzpomínkovou poctu konkrétnímu režisérovi, jde o divadlo na divadle a současně i o realitu kolem něj – o hledání pravdy jevištní a vyrovnávání se s pravdou skutečnou, a především jde o prožívání "konce hry" (rozuměj: života) během zkoušení Beckettova Konce hry, v němž se autor odkazuje k významu opravdových lidských hodnot. Zaujalo mě, kolik otázek se Tomáši Vůjtkovi podařilo během necelé hodiny a půl otevřít, nadto způsobem, který baví i dojímá zároveň. Herecky exceluje Marek Cisovský, jemuž jsou všichni kolegové adekvátní oporou.

Krásná pocta divadlu a všem režisérům, kteří ho tvoří. Napsáno s citem i humorem. Dobře vystavěno, bez výraznějších hluchých míst, zaujme prakticky od začátku do konce, místy pobaví, ale hlavně tak nějak příjemně dojme. Herecky výtečný M. Cisovský, jenž je správně přesvědčivý a lidsky uvěřitelný. Vedle něj zaujali i A. Čonková a M. Čapka. Nelze též nepochválit výbornou volbu doprovodné hudby, která to vše neuvěřitelně přesně umocňuje a v hlavě mi zněla ještě dlouho po představení. /viděno ve Švandově divadle/

Oceňované Lettsovo drama bývá sázkou na jistotu, nabízí silný rodinný příběh, výtečné dialogy i celou řadu velkých hereckých příležitostí. Vinohradské divadlo s Petrem Svojtkou v pozici režiséra našlo pro hlavní roli skvělou představitelku a skvostný, jedinečný, herecký výkon Reginy Rázlové, jíž zdatně sekunduje nejen Andrea Elsnerová, ale ve vynikající souhře v podstatě celý herecký soubor, jsou právem hlavními lákadly. Jedná se ovšem současně o skvělý text a výbornou inscenaci, dlouhou, ale skvěle vygradovanou a nesmírně intenzivní, jíž nesmírně vypomáhá i efektní scénografie a nenápadná, byť působivá hudba.

75%. Punková verze slavného básnického dramatu, ve které jsou postupy typické pro inscenace režiséra M.Háby, ale v níž zůstalo i dost Ibsena. Ústecký Peer Gynt je plný světel, kouře, hlasité hudby a zcizovacích efektů, zároveň ale nabízí poměrně přesnou ukázku lidského hledání životního smyslu ve světě, kde nás obklopují zdánlivě neomezené možnosti. Dobře se tu pracuje s popularitou K.Bartoše, který se do postavy floutkovského Peera pokládá fyzicky i emocionálně. Inscenaci trochu padá řemen po přestávce, ale ztišený závěr u táboráku je opět velice působivý. Za zmínku stojí hudba J.Čížka i ostatní herci, především přirozeně jímavá A.Berecková.

65 %. Veskrze mile hravé kabaretní vyprávění o tom, jaké nezvyklé strachování trápilo Franze Kafku, a kterak si ku pomoci s jeho překonáváním přivolával kamarádku kavku. A také o sestrách, panenkách a půvabu čajových dýchánků. A vlastně i o tom, že právě ony obavy stály na počátku Franzovy literární tvorby. Jiří Jelínek s Terezou Lexovou opětovně originálně a rozverně kouzlí s mateřštinou a nápaditými scénickými efekty, tentokrát se ale inscenace vlivem tématu místy zdá přece jen pro ty nejmenší z diváků poněkud ponurejší a obsahově náročněji stravitelná, každopádně však zůstává pozoruhodná svou (ve shodě s námětem) svébytně poetickou formou.

Režijně citlivě uchopené inscenaci se podařilo otevřít mi cestu do hloubi bolesti lidské duše. Cestu plnou nenaplněných očekávání, bláhových snů, poztrácených iluzí a marných nadějí. Projít si jí spolu se členy rodiny Tyronových jsem prostřednictvím pozvolného snímání rozpadu jejich nefunkčních vztahů mohla opravdu niterně a intenzivně. Sejít z ní mi žádný z hereckých průvodců ani na chvíli nedovolil, skrze maximální koncentraci a autentický prožitek vystihl každý složitý vnitřní svět své postavy a zpřítomnil i atmosféru unaveného srpnového dne s oparem houstnoucí mlhy. Emoční účinek působivého finálního obrazu ve mně dozníval dlouho do noci.

Výpravná muzikálová podívaná, která propojuje fantaskní vyprávění s realitou komplikovaných rodinných vztahů. Hra balancuje na hraně sentimentu, ale díky zdařilým výkonům herců v hlavních rolích se přebujelému patosu vyhýbá. A.Slanina dokáže věrohodně ztvárnit kluka i umírajícího muže, R.Coufalová vysílá do hlediště velkou dávku emocí hlavně během songu Bez domu či s ním. Po hudební stránce jde o celkem zdařilé dílo s drobnými country prvky na pozadí, které zasazují děj do Alabamy. Na některých místech inscenaci schází svižnější tempo, ne všechny fantaskní scény mají tak výraznou pointu, aby vysvětlovala jejich zařazení.

65% S vražedně pomalým tempem této inscenace jsem bojovala téměř od začátku, v první polovině ještě úspěšně, tam mě zaznamenaná témata rodiny, nemoci, ale hlavně závislosti a jejího vlivu na rodinu, její členy a na neodbytný rozklad všeho, velmi zaujala. V jakkoli staré hře, jakkoli daleko do historie se obrací, toto téma je stále aktuální a první část inscenace byla skvělá. Scéna terapie jakékoli naladění na realistické rodinné drama však naprosto podtrhla a znovu mě již inscenace nezasáhla. V druhé části jsem bojovala s tempem téměř neustále, porty mě iritovaly o to víc a ani S. Toman mě zde už herecky úplně nepřesvědčil.

75% Jedna žena, dva někdejší přátelé, jeden zločin a podrazy, které i po letech stále probublávají skrze zdánlivě klidné vody jejich dnešních životů a dohání je a do toho další dvě postavy do všech jejich her a tahanic zapletené. Jeden z nich už řadu let, s vlastními stíny, a druhá nyní, náhle, v podstatě zcela náhodně. Inscenace dýchá noir poetikou a k noir stylu odkazuje mnoha aspekty, ať už jde o typy postav i jejich charaktery, téma pomsty, místy náročnou přehlednost či pomalé tempo. Prostor klubovny se k inscenaci dokonale hodí, přesvědčily mě i herecké výkony, vedle již zmiňovaného Jana Jankovského i Eliška Bašusová a Marek Pospíchal.

65% - Milá retro oddechovka plná zábavně přetextovaných písní, které pochopitelně nejdou z hlavy. Skvěle vystavěná role Martinem Matejkou, jemuž zdatně sekundují všichni ostatní herci i zdařilá hudební a pěvecká stránka inscenace. Vlastně mě překvapilo, jak pozitivně na tuto inscenaci stále reagují mladí diváci (z KMD i další).

65% - Skvělé herecké výkony a povedená první polovina inscenace, v níž se kabaretní forma velmi zdařile a efektně prolíná s historickými událostmi, které zasáhly nejen Lvov, ale celou Evropu, potažmo celý svět. Kabaretní formě pomáhá i muzikálnost herců, kteří se sami provázejí, a efektní, byť jednoduchá výprava. Druhá polovina trpí snahou zahrnout do inscenace co největší řadu historických osobností, jejichž spojení se Lvovem je ovšem diskutabilní, a propojení událostí Lvova a Prahy rovněž není dotažené tak, aby právě jejich vstup plně dával smysl. Za zhlédnutí nicméně inscenace určitě stojí.

65% - Psychologický thriller na divadelních prknech. Vedle zdařilých hereckých výkonů zaujme neotřelé využití prostoru a posunutí děje vedle jeviště i do hlediště složeného do podoby kavárničky.

75%

Když se divák zamýšlí nad logikou a realističností této hry a všech situací v ní, chtě nechtě naráží. Z logického pohledu se chování postav v ní pohybuje z extrému do extrému, nejen bez smysluplných, bez v podstatě jakýchkoli motivací, které by divákovi představila a bez pochopitelného vývoje. Zvraty jsou vždy maximální a zřejmě odůvodněné jen potřebou postavit postavy před další a další výzvy k řešení a dostat je do dalších a dalších dramatických situací odrážejících celospolečenská témata, nálady a problémy. Ve spojení s folklorem, který inscenace využívá ve značné míře, a s řadou efektních mizanscén mě to vše nicméně velmi bavilo sledovat.

Koncept pro mě zajímavější než mnoha poetická převedení literární Kytice do jevištního tvaru - jen kdyby skutečně držel pohromadě a fungoval v každé baladě a každé scéně. Některé jsou nápadité, nadchnou provedením, žel v jiných trapnost a pocit až nezáměrné parodie získává navrch. Mnohdy dokonale rozpracované detaily (často na pozadí) se vzápětí (i v prvním sledu) ztrácejí, a to je velká škoda. Neporozuměla jsem výraznému a v závěru značně násilnému a zbytečnému propojení s liturgií - zvlášť když jsem jej ve výsledku vnímala až jako "na úkor" provedení všech balad, ani vynechání konkrétních JEN dvou.

Text, jehož smysl mi zjevně unikl. Nerozuměla jsem důvodu, proč je do vedlejší role zrovna tohoto (nekomického, vlastně uměle dojímavého) příběhu obsazován pokaždé jiný, nezaškolený, ale profesionální herec. Na úrovni inscenace to nic nového nepřináší, z mého pohledu nefunguje ani systém nápovědy, již diváci chvíli slyší, chvíli ne. Nezaujal mě žel ani příběh, který se snaží předat.

Inscenace postavená na principu montáže několika úrovní je komplikovanou záležitostí, pokud jde o její vyznění i následné čtení. Ústřední voiceband vytvořený herci Slováckého divadla je na skvělé úrovni, ovšem při spojení s dalšími částmi inscenace, věcnými titulky o životě a smrti a performance - proměny - to vše společně z mého pohledu nefungovalo. Stále stejná energie voicebandu, jakkoli jímavá, je rušená ostatními vjemy, a sama naopak ruší vnímání textu. Emoce se nedostavily.

65 %. Solidní inscenace svižného střihu se soustředí na podstatné momenty děje a zásadní sdělení textu, přičemž se jí i bez okatých aktualizačních posunů daří nechat vizionářské a nadčasové Čapkovo memento promluvit k dnešku, kdy umělá inteligence stále intenzivněji vstupuje do našich životů. A spolu s ní i pozvolný balanc společnosti na přetenké hranici mezi optimálním využitím jejích pozitiv a schopností dohlédnout neblahé dopady všech možných negativ a hrozeb, které s sebou nese. 3. ročník KČD působí sehraně, nejvíce mě oslovily výkony Vojtěcha Franců a Matěje Převrátila, kteří šli v rámci vystižení daných rolí a poselství hry nejhlouběji.

Kdože je Sylvie? Koza, jakožto hlavní hybatel děje Albeeho důvtipně vystavěné provokativní tragikomedie. Ústřední zápletka je zde vyhrocena téměř ad absurdum, čímž se nám otevírá prostor k zamyšlení nad hranicemi vlastní tolerence ve velmi krajní situaci. Pilířem hry je vyostřený manželský dialog, který svou gradační tenzí a kadencí replik klade na herecké interprety nemalé nároky. Těm Hynek Čermák s Petrou Špalkovou dostáli bravurně, balanc mezi humorem a vážnými podtóny tématu precizně ukočírovali a zdařile vystihli polaritu dvou rozdílných úhlů pohledu a stanovisek k téže skutečnosti. Skvělá zábava se zřetelným, čitelným přesahem. Tleskám!

Praha, 28. 3. 2024 Milá Evičko, milý Luďku, musím říct, že se pro inscenaci složenou z vaší vzájemné korespondence a útržků z Luďkova deníku podařilo vaší vnučce najít poutavý a originální klíč. Jeho prostřednictvím k nám promlouvá příběh vašeho vztahu křehce, dojemně a především hluboce lidsky. Vybrala si také výborné herecké interprety, kteří v důmyslně rozdělených partech empaticky vystihují to podstatné. Sympatickým bonusem je i jakýsi nostalgický nádech časů, kdy psaní dopisů ještě bylo samozřejmou součástí našeho žití. Součástí v každém ohledu obohacující, jak dokládají i vaše řádky, do kterých jsme se směli zaposlouchat. Divačka Helena

Správně zvolený koncept, povedená scéna a znamenití herci. Díky psaným dopisům zde zaznívá krásná čeština. Používají se slovní spojení či větná skladba, jež není v běžné řeči obvyklá a opravdu hezky se to poslouchá. Líbilo se mi rozdělení ženské postavy mezi 3 herečky. Evokovalo mi to paralelu na 3 sudičky a také se zde hezky rozložily 3 stránky každé ženy: jedna rozpustilá a milující, druhá praktická a třetí starostlivá. Oceňuji též rozdílné pojetí obou polovin. První milá, hravá, radostná. Druhá vážná a více dramatická. Krásné a vyrovnané herecké výkony, přičemž rád navíc vyzdvihuji L. Žáčkovou. Celkově rozhodně vydařený počin. 75%

Inscenace má dvě roviny - samotný příběh milostného čtyřúhelníku a jedné nešťastné rodiny mě celkem bavil, ovšem elvisovské vstupy mě dost iritovaly, jejich obsah byl až nepříjemně banální. Na inscenaci jsou nejzábavnější herecké výkony - povedly se hlavně scény hádek mezi věčně opilou matkou, kterou velice věrohodně ztvárnila V.Fialová, a dcerou Jill, která je dalším vydařenou rolí P.Gajdošíkové. více v článku na blogu

Ztrojení ústředního manželského páru ukazuje, že povaha člověka zůstává stále stejná, liší se jen prostředky, jakými lidé dosahují svých cílů. Jinak mi ovšem tento inscenační princip nepřišel úplně nosný a poněkud znesnadňoval uchopení vztahu mezi Macbethem a jeho ženou. Čarodějnice jsou pojaty jako bezpohlavní bytosti, tentokrát nejsou jen těmi, které postrčí hlavního antihrdinu na cestu zla, ale vražedného běsnění se účastní a patřičně si ho užívají. Snovou až halucinogenní atmosféru inscenace dobře podtrhuje hudba M.Buzziho.

Ve svých dětech žijeme dál. Ovšem i se všemi našimi prohrami a hříchy... Rodinné drama plné nepříjemných pravd ve vskutku působivém, režijně precizně vystavěném inscenačním balení bez hluchých míst, kdy ani jedna z bezmála deseti tisíc vteřin nepůsobí navíc. Celosouborový herecký koncert, každý bez výjimky plně vystihuje charakter a emoční turbulentnost svěřené postavy. Výkony Reginy Rázlové a Andrey Elsnerové jsou skutečně brilantní a doslova strhující. Vše podmanivě podtrhuje zdařilá scéna Michala Syrového a adekvátně gradaci děje náladotvorná hudba Vladimíra Nejedlého. Velice intenzivní, ve všech ohledech plnokrevný divácký zážitek. Bravo!

Bohužel tato inscenace nebyla můj šálek čaje. Hlavní problém vidím v samotné hře, která postrádá něco výraznějšího, čím by diváka více upoutala. Určitě tam bylo několikero povedených momentů, ale jako celku tomu chybí větší vtažení do příběhu. Není to ani dostatečně vtipné, ani dostatečně dramatické. Pokud něco, tak to u mě vyvolalo soucit, ale to není to co od divadla očekávám. Elvisovy výstupy tomu též nikterak nepomáhají a možná kdyby nebyly, hra se zkrátila a byla bez přestávky, měla by silnější dopad. Co ale mile rád vyzdvihnu je výkon P. Gajdošíkové, která hraje skvěle, dává do toho vše a hlavně díky ní to není úplná ztráta času. 35%

Zinscenované dopisy prarodičů B. Parkanové v autorské režii působily křehce, navíc byly poskládány tak, aby si divák mohl udělat představu o vývoji jejich vztahu. V druhé části se prolínají dopisy s deníkovými záznamy Luďka psané v psychiatrické léčebně, což chvílemi působí matoucím dojmem. Velkou devízou bylo ztrojení postavy Evy v podání hereček různých generací. Nicméně bylo by mylné se domnívat, že každá bude ztvárňovat Evu adekvátní jejímu věku, režie s tímto konceptem pracuje tvárněji. Herecky vyrovnaná inscenace s působivou scénou sice nebude mainstreamově stravitelná, nicméně je i přes svoji zdánlivou jednoduchost divadelně poutavá.

Autor a režisér A. Doležal napsal prequel k příběhům o Sherlockovi Holmesovi, který je úsměvnou podívanou umně pracující s atmosférou konce 19. století. Hojně využívá točny, velkou zásluhu na dynamice inscenace má i zdařilá choreografie M. Packa a hudba P. Zemana. T. V. Hron je v roli mladičkého Sherlocka uvěřitelný, náročné „vysvětlovací“ repliky podává s lehkostí, takže nenudí. Bohužel pojetí některých rolí a scén je až moc přestylizované, téměř křečovitě přehrávané. Bylo by dobré, kdyby aspoň pojetí postav působilo kompaktněji. Nicméně inscenace má dar příjemně pobavit, což bylo myslím i jejím hlavním úkolem, jemuž dostála.

55 % J. Havelka Čechovův text razantně vykostil, takže zůstalo jen jeho torzo. Jak většinou volám po škrtech podobně dlouhých her, v tomto případě se škrtalo až příliš. Z výsledné inscenace nebylo zřejmé, o čem, o kom a proč se hraje. Jediným zajímavým scénickým nápadem byla práce s neustále se zdvihající nakloněnou rovinou jeviště, po níž ovšem měli herci (nejen v závěru) potíže se pohybovat. Výtvarně působivá podívaná, zbytečně dlouhé hudební předěly a solidní herecké výkony adekvátní dramaturgicky okleštěným charakterům. I tak by se dala inscenace popsat. Je otázkou, jakou přidanou hodnotu mělo toto nastudování přinést. Já ji neodhalil.