Náš tip

Bláznivá muzikálová komedie podle Monty Pythonů, kde žádný nápad není dost bláznivý a která je nabitá typickým absurdním břitkým humorem nejen pro milovníky Monty Pythona. Kdopak by neznal legendárního bojovníka krále Artuše? A bájný hrad Camelot, kde se shromáždili rytíři kulatého stolu, aby spojili rozdrobenou Británii a bojovali proti nepřátelům a nakonec spolu vyrazili hledat Svatý Grál? Všichni tuto pověst známe. Jenže možná to ve skutečnosti bylo trošku jinak...

Po ostravské inscenaci uvedlo pozoruhodné kanadské drama o životě s handicapy také Městské divadlo Mladá Boleslav. S citem a pochopením se podařilo zprostředkovat silný příběh a vybalancovat jeho tragickou podstatu s humorem. Pečlivá režie Petra Mikesky se odráží na hereckých výkonech, jimž vévodí Roman Teprt a Milan Ligač - ten v propracované studii tělesně postiženého dospívajícího chlapce.

Neobyčejný muzikál o kruté pomstě londýnského holiče Benjamina Barkera alias Sweeneyho Todda za nespravedlivé vyhnanství, patří k těm vůbec nejobtížnějším. Plzeňští herci však v pěveckých partech obstáli. Pomohl k tomu i vynikající překlad. Na malé scéně DJKT režisér spolu se scénografem přidávají velkou bezprostřednost a promyšlenou iluzivní hru, která vtahuje diváka do panoptikálního dění. Má to vtip, jde z toho i mráz, muzikál neustále překvapuje propojením brakovosti předlohy a vznešených árií, dramatičnosti a komiky. Režisér Lumír Olšovský a jeho spolupracovníci zdolali další obtížný vrchol.

Po určitém mezičase, kdy v DD proběhla změna na postu uměleckého šéfa, tato scéna opět vyrukovala s inscenací, která se může pyšnit všemi pozitivy, jež stojí za dlouholetým úspěchem tohoto divadla: jedinečnou souhrou, precizní režií a neobvyklou dramaturgií. Dvě rozdílné části hry pojí smysl pro originální humor, navíc se trefně (každá rozdílným způsobem) obracejí k dnešku. Zatímco v té první herci v jakýchsi self-etudách na téma „herec – člověk – hranice hříchu a svědomí“ přirozeně odtajní střípky svých civilních já, v té druhé s neméně odzbrojující samozřejmostí odprezentují nečekaný příběh, při němž jsou všichni doslova profackováni realitou.

Divadlo v Dlouhé přišlo s další žánrovkou pro celou rodinu. Rok a čtvrt dospívání Adriana Molea, britského puberťáka, je základem pro hudební retro inscenaci – zde naplno nastupuje originální vklad tvůrců a muzikálního souboru. Sledujeme veselé vyprávění o vážných tématech a Martin Matejka má ušitou roli, se kterou bude dlouho spojován (asi jako jeho kolega Pavel Tesař v Aškenázym). Poetika komedie v hudebním rámci je souboru DvD vlastní a barvité modelování figurek pobaví, stejně tak doprovodné komentáře vložené do písní.

Pozoruhodně konstruovaná tragikomedie originálně zpracovává problematiku Alzheimerovy choroby. Neopomíjí úděl nejbližších, kteří jsou nuceni řešit nekonečnou sérii problémů, ale především dává nahlédnout do duše postiženého jedince. Zdařilá inscenace MDP na scéně Divadla Rokoko zaujme scénickým řešením a především výtečným výkonem Jana Vlasáka, který náročnou roli obsáhl způsobem, který diváku nedovolí vydechnout. Zprostředkovává vhled do pozvolného ztrácení, permanentně znejišťuje i publikum, vtahuje do chaosu mysli titulní postavy. V tomto směru cizeluje režisér inscenaci k až strašidelné dokonalosti.

Divadlo Letí skrze tento nový Mayenburgový text divákům předkládá propracovanou analýzu doby a mechanismů, kterak se k moci dostávají machističtí političtí lídři. Absurdní komedii založené na metafoře a nadsázce dominuje slizce běsnící Tomáš Kobr. Režisér respektoval text a se svým týmem s ním náležitě pracoval, ve výsledku tak sledujeme herecky vzácně vyrovnanou inscenaci, vyprávějící příběh, který stojí za zamyšlení.

Amazonky jako symbol extrémistických pnutí ve společnosti, jako důkaz snadného sklouznutí do záhuby, když agrese si podá ruku s letargií a provokace je metoda. Strhující fyzické divadlo se tedy odráží od živého tématu. Práce Lenky Vagnerové se vyznačují velkou originalitou, nejinak je tomu i v tomto případě. Gradující podívaná pracuje s dynamickou choreografií (až akrobacií), divadelní zkratkou nebo perfektním light designem. Promyšlená struktura místo katarzní tečky dovede diváka spíše k úžasu.

Činohra Národního divadla na Nové scéně poměrně odvážně nasadila americkou hru, která formou stand-up výstupů s humorem otevírá velmi kontroverzní témata. Herci si skvěle osvojili pro ně nezvyklý styl, v němž se za pomoci režiséra Braňo Holička pohybují s překvapivou lehkostí. Specifický humor a probíraná témata jistě nebudou pro část diváků stravitelná, titul patrně bude chápán jako kontroverzní, nesporně se však jedná o nepřehlédnutelný počin, a to nejen v kontextu dramaturgie ND.

Absurdita měnící se v realitu je nadčasový vzkaz této hry, kterou herci z Komorní scény Aréna interpretují s důrazem na grotesknost situací. Režie soustředěná na hru, její situace a její postavy, vystihuje neviditelný byrokraticko-mocenský pakt, který ví, jak ovládat, jak manipulovat… I v této nové inscenaci Havlovy hry je cynismus technologů moci dobře živený přizpůsobivostí, nerozhodností, až zbabělostí, herci přesvědčivě vystihnou různé typy lidí, a předloží tak vlastně mechanismy fungování babišovsko-zemanovské doby.

Kult se vrací. A s tímto návratem je síla jeho poselství trefnější, mrazivější a naléhavější. Krysařovská seance v Divadle Kalich se opět pokouší vybudit letargickou dobu - příběhem "padni komu padni" a hudbou pěnící krev. Nové nastudování se navíc v příznivé konstelaci potkává s talentovanou generací muzikálových herců. Společně s nimi čtěme tento zhudebněný příběh jako manifest proti malosti, zradám, chamtivostem, nenávisti a nesvobodě. Velká kolektivní práce je nabitá i několika skvostnými individuálními výkony.

Švédské gay monodrama v české premiéře úspěšně nastudovalo Divadlo Letí, o šest let později představila svoji verzi umělecká skupina Oldstars, tentokrát v intimním prostoru HarOLD. Hlavní a jedinou roli ztvárňuje současný člen činohry Národního divadla Matyáš Řezníček, jenž před svými studii na DAMU v Oldstars hojně účinkoval. Pohybuje se a sedí v bezprostřední blízkosti diváků a s maximálním nasazením je provede působivým životním příběhem mladého Johana, který prožije osudový, krásný a zároveň tragický milostný vztah s Fredrikem...

„Loserovský“ humor se opět propojuje s vrcholnou akrobacií. Divácké smysly podmaní a okouzlí poeticky laděné putování životními kolapsy, které jsou našimi věrnými společníky už od dětských her. Kolaps neotřele interpretují jako fenomén paradoxů, něco, co nás sráží a současně pozvedá, brzdí a současně posouvá, zraňuje a současně zoceluje... Vedle uchvacujících akrobatických prvků a emocionálně silných okamžiků inscenace poutá také prací se světlem nebo svou hudební stránkou.

Film scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni skončil po dokončení v „trezoru“ a k divákům se dostal až po dvaceti letech. Pro jeviště scénář svého otce upravila Lenka Procházková. Komorní drama se odehrává v 60. letech 20. století. Náměstek ministra Ludvík i jeho žena Anna si zvykli žít s tím, že některé místnosti jejich luxusní vily jsou odposlouchávány „uchem“, jak je u bytů politické elity státu obvyklé. Po návratu z prezidentské recepce vlivem okolností v domě prožijí strašlivou noc pravdy. Inscenace Šimona Dominika na intimní studiové scéně Divadla na Vinohradech zaujme především skvělou souhrou ústřední dvojice.

Jiří Hána ve stylizované roli Čapka se potkává s velkou rolí. Na scéně Divadla Rokoko sledujeme věrohodný obraz posledních let Čapkova života a především složitosti doby, v níž tvořil. Dramatická koláž Věry Maškové a režiséra Pavla Kheka je divadlo s názorem, všímá si podobnosti společenských nálad "tehdy a dnes" a snadné zmanipulovatelnosti malého českého člověka, jednu z příčin bloudění bez vize. Čapkovy myšlenky zní příznačně a naléhavě, jako apel namířený do naší vyšinuté doby. Režie projevila cit pro dané téma a dokázala herce dovést k výkonům, jež v MDP nejsou zcela běžné.

Kanadský autor se dotýká témat, která jsou mezi širší veřejností stále do jisté míry tabuizovaná. Ve své podstatě tragický příběh jedné rodiny není podán pesimisticky, nenásilně se v něm objevuje i humor, k němuž se hrdinové hry pod vývojem událostí přirozeně uchylují. V Národním divadle moravskoslezském pozoruhodnou hru nastudoval režisér Janusz Klimsza v české premiéře. V komorním prostoru zkušebny Divadla Antonína Dvořáka mohou diváci z bezprostřední blízkosti ocenit skvělé herecké výkony, nejnáročnější úlohy tělesně postiženého mladíka se s obdivuhodným nasazením zhostil Robert Finta.

Autorka Natálie Kocábová se nebojí tnout do nepříjemných témat, ale neztrácí přitom nadhled a humor, který má v této komedii poněkud černější podobu. Mezi řádky této tragikomedie ze života jedné rodiny se skrývá angažované téma a pro bojácné české divadlo je tato hra vlastně průkopnická. Dotýká se totiž současných reálií a hysterického myšlení nejednoho českého člověka. Ostrý humor a neutuchající sled terapií šokem na jevišti Švandova divadla jsou herci podány velice autenticky. V českých divadlech rozhodně nenajdeme přebytek původních českých her, i proto tento text stojí za pozornost.

Cabaret Calembour navázal na své předchozí vydařené počiny a zároveň opět dokázal nabídnout něco nového. Tentokrát večer tvoří tři samostatné „zpěvohříčky“. Jedna z pravěku, druhá (zfilmovaná) detektivní a třetí z operního prostředí. I v této skladbě Calembour rozehrává řadu neotřelých poetických nápadů a spouští lavinu hříček se slovy a významy. Písňové texty a vůbec celková laskavá nadsázka a chytrý humor jsou opět silně návykové...