Recenze

Detektivka nemusí být škvár
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 0.0.0000, Miroslav Král
Inscenovat oblíbenou, obecně známou hru, navíc detektivku, kde každý ví, že vrahem je „zahradník“, je nesnadné, ba téměř nemožné. Zvlášť jde-li o nejdéle souvisle hranou hru v dějinách světového divadla, o proslavenou Past na myši královny detektivek Agathy Christie. Vystavět logicky, přitom přitažlivě a hlavně překvapivě dnes již téměř pohádkový příběh je často nad síly divadelníků. Překvapivě po tomto bulvárním titulu (v nejlepším slova smyslu) sáhla dramaturgie Divadla v Dlouhé, známá svou průbojností a originalitou. Zdánlivý „úkrok“ je ale po zhlédnutí představení zmiňované inscenace naprosto pochopitelný a není de facto žádným odbočením, nýbrž krokem ve vytčené dramaturgicko-režijní cestě.

Režisér Jan Borna plně respektoval dějovou linii hry, charaktery dramatických postav i dobu vzniku, nic násilně neaktualizoval. Na dnes již trochu naivní příběh z roku 1952 ale nahlížel optikou detektivního žánru v jeho prapůvodní podobě, tedy jako na pohádku pro dospělé, v níž je zlo po právu potrestáno, v níž jsou nelomené charaktery jasně dány. V inscenaci akcentoval podobu tzv. krbového hororu, při němž nás mrazí, ale jsme si vědomi svého vlastního bezpečí a dobrého konce příběhu. Přesně střídal okamžiky napětí a úlevného smíchu, který vnášel na jeviště používáním úsměvně a laskavě ironických prvků, mj. všechny postavy jsou oblečeny na počátku hry jako hledaný vrah, charakterizační příchody postav na scénu za hudebního doprovodu, podtržení až seriálové lásky majitelů penzionu, citace prvků z klasických filmových hororů (Ptáci, Vřískot) či použití obří lupy spouštěné z provaziště při výsleších. V některých pasážích však leze divákovi hrůza po zádech, např. světelný efekt při vraždě Paní Boylové nebo dětskými hlásky zpívaná písnička Tři slepé myšky ve chvílích očekávané tragédie. Režisér vytvořil na jevišti svět, který, jak je pro Agathu Christie typické, je uspořádán ne podle přírodních zákonů, ale podle pravidel hry, fantazie a leckdy složitých až lehce absurdních dějových konstrukcí. Bornova Past na myši prostě vtáhne diváka do děje tak, že zapomene, že vlastně předem ví, kdo je vrahem. Donutí jej strachovat se, kdo bude další obětí vraždy, a podezírat ze zločinů jednotlivé postavy, tak jak vyplouvají na povrch jejich dávné viny či podezřelé okolnosti, které se nakonec vysvětlí jako zcela neškodné epizody.

Celá hra se odehrává v jediném prostoru, v hale penzionu U Klášterní studně. Výtvarník Jaroslav Milfajt na jevišti postavil s až naturalistickou přesností „anglicky solidní“ interiér, jehož stěny jsou zdobeny těžkým dřevěným táflováním, nechybí ani tradiční krb a schodiště. Eklektický a ošoupaný mobiliář nenechá nikoho na pochybách, že majitelé objektu jsou spíše nemajetní začátečníci v podnikání, jež je pro ně a jejich dům možná jedinou možnou záchranou. Stejné je to i s kostýmy, parukami a oděvními doplňky, které spolehlivě evokují dobu 50. let 20. století a svou lehkou stylizací rezonují se zvoleným žánrem inscenace a navíc plně vystihují jednoznačné charaktery svých nositelů. Markantní je to především u holmesovského kostýmu Majora Metcalfa (Jiří Wohanka) či opereťáckého úboru Pana Paraviciniho (Vlastimil Zavřel).

Herci hrají v intencích téměř pohádkové inscenace a vytvářejí přesně charakterizované postavy, které ovšem nepostrádají kouzlo dráždivého tajemství. Prim hraje nesnesitelná stará panna Paní Boylová v pregnantní interpretaci spolehlivé Jaroslavy Pokorné, a to včetně citlivé pohybové stylizace. Tato bývalá soudkyně je přesnou studií karikatury zkostnatělé anglické tradice (z níž si ve svém díle velice často Agatha Christie utahuje); snad každý divák jí přeje zavraždění, k němuž dojde na konci první části hry (tím však bohužel končí, ke škodě diváka, pro ten který večer, i výstupy Jaroslavy Pokorné).

Vlastimil Zavřel hraje Pana Paraviciniho, muže obklopeného tajemstvím, ve stylu prvorepublikových vyretušovaných milovníků, napadá mne dokonce analogie s jeho tatínkem Jiřím a s Járou Pospíšilem, hvězdami naší operety. Paravicini nemá v hlavním příběhu žádnou dějotvornou funkci, stejně jako neurotický Kryštof Wren v přesvědčivém podání Pavla Tesaře. Jedná se o postavy, které děj „zahušťují“, rozšiřují okruh podezřelých. Vlastimil Zavřel dokáže být upatlaně sladký, úlisně galantní, ale jakmile se někdo dotkne jeho minulosti a identity, střihem se změní na nebezpečného mafiána, druhým střihem je však znovu uhlazeným švihákem.

Překvapením je Lenka Veliká, která se v repertoáru DvD uplatňuje spíše v inscenacích pro děti nebo v klubových kabaretech, v roli mladé majitelky penzionu Mollie Ralstonové. Hraje svou zamilovanou novomanželku, zpočátku bezstarostnou, jíž ale tíží minulá vina a která postupem děje začne z vražd podezírat i svého manžela Gilese (výborný Jan Vondráček), s maximální jistotou a s velkou dávkou logického nadhledu. Zcela vystihla sžíravý rozpad důvěry v milovanou bytost i v sebe samu pod tlakem okolností a nechuť k oné nedůvěře, pro niž ale svědčí veškeré dění. O to úlevnější je však závěr, kdy poznává, že vše je v pořádku a nedůvěra se rozplývá. Příběh končí, jako v každé pohádce, šťastně, až barvotiskově idylicky, a to v neodolatelně rozkošné interpretaci obou interpretů.

Velké tajemno a téměř božskou nelidskost přináší na jeviště ironická Slečna Casewellová v sošném podání Marie Horáčkové. Pachatele i oběť zároveň, Detektiva seržanta Trottera, hraje Tomáš Turek. Úderný, střízlivý a pragmatický detektiv pátrá s až sadistickou urputností po minulosti jednotlivých postav, po jejich dávných vinách. Vše začíná směřovat k dávnému hrůznému případu týraných dětí. Jeho chováním začínají velmi nenápadně probleskovat známky šílenství, kterých si zpočátku divák nevšimne. Tomáš Turek hraje maximálně jemně, nenápadně, ale o to účinněji. Výrazně mu pomáhá i jeho fyziognomie – srostlé obočí a výrazné tmavé oči. Ve smírném závěru, v nekýčovitě dojemné scéně se svou sestrou Casewellovou, nenechává nikoho na pochybách, že obětí je on, že o duševní zdraví jej připravila lidská bezohlednost.

Past na myši v Dlouhé je důstojnou oslavou klasického a oblíbeného detektivního žánru, poctou Agathě Christie i divácky vděčnou a přitažlivou inscenací. Myslím, že přivede a udrží tomuto nejen věkem mladému divadlu i starší diváky, kteří mají rádi „klasiku“. Divadlo v Dlouhé tak maximálně naplňuje status scény hlavního města Prahy, tedy divadla měšťanského, nikoli podbízivého a konzervovaného, měšťáckého. Divadla, v němž si svou inscenaci najde každý – od dítěte přes příznivce alternativy až po milovníky tradičního divadla.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.