Recenze

Drábkův apelativní Figaro
psáno z představení: 29.5.2012, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Patrik Borecký
foto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Borecký
Komedie Figarova svatba francouzského dramatika Beaumarchaise způsobila v době svého uvedení pozdvižení kvůli velmi otevřené kritice šlechty a jejich způsobů chování, cenzura ji dokonce na několik let zakázala. V době dnešní ekonomické krize a velkého znechucení lidí vrcholnou politikou se Figarova svatba opět ukazuje jako titul lákající dramaturgy českých divadel. Jen v letošní sezoně měl tento kus premiéru v Hradci Králové, u Bezručů v Ostravě nebo v pražském Národním divadle.

V hradecké verzi ale na Beaumarchaisův text de facto nenarazíte. Umělecký šéf Klicperova divadla David Drábek podle vlastních slov ponechal zdivo scén, ale interiér maluje vlastními barvami. Základní příběh je tedy stejný – záletný hrabě Almaviva se snaží svést komornou Zuzanku právě v den, kdy se má vdávat za Figara. Almavivův chtíč chtějí složitými intrikami potrestat nejen Figaro se svou milou, ale také hraběnka. Do těchto základních a dobře známých situací přidává Drábek svůj osobitý humor ve svižně napsaných dialozích. Nechybí ani panoptikum podivných individuí – věčně opilá zámecká zahradnice (Lenka Loubalová), páže Cherubín, kterému už ale není 15 let, spíš mu táhne na padesátku (Miroslav Zavičár), doktor, který dokáže za horentní sumy vyléčit snad každou nemoc (Dušan Hřebíček), neschopný učitel francouzštiny (Jan Sklenář) či úplatní pánové od soudu (Jan Bílek a Josef Čepelka). Všechny tyto postavy jsou bravurně zahrány, neslouží ale jen pro pobavení, jejich charaktery jsou zřetelnou náražkou na neduhy současné společnosti.

Režisér přidává ještě jednu dějovou linii, kterou tvoří rodina Amorů. Ani andělé s lukem a šípem, ale nemají úplně idylické živobytí. Zatímco malý Amorek raději střílí po šnecích než po lidech, Amora (v podání Isabely Smečkové Bencové) se naučila zpaměti rozvodové statistiky jednotlivých českých krajů a začíná pochybovat o smyslu svého konání.

Za nejvíce provokativní část Figarovy svatby byl vždy považován monolog zdeptaného Figara poté, co se domnívá, že je mu Zuzanka nevěrná. I v Drábkově vezi je tento monolog odrazem ke kritice současných mocipánů (samozřejmě zazní i obligátní narážka na Rathovu krabici vína). Drábek jde ovšem v domýšlení viny za současný stav společnosti dál než k prázdnému hospodskému nadávání na ty „nahoře“. Vojtěch Dvořák se v roli Figara obrací přímo na diváky, tepe cyničnost, stádní princip a ochotu akceptovat téměř jakýkoliv způsob chování. Inscenace je v tento okamžik hodně apelativní, ale nemůžu si pomoci, zároveň i trochu ztrácí nadhled.

I přes tyto satirické ostny je Figarova svatba v Drábkově podání především crazy komedií, která ve vražedném tempu chrlí jeden gag za druhým. Spolutvůrcem komiky jsou v této inscenaci rovněž kostýmy, jejichž autorkou je Simona Rybáková. Každá postava je jimi groteskně stylizována, vynalézavost výtvarnice je skutečně ohromná, takže se celou první polovinu představení těšíte, až se na scéně objeví nová postava a vy budete moci prozkoumat, co má na sobě. Tradičně precizní je hudební stránka, kterou má na svědomí Drábkův častý spolupracovník Darek Král. Tentokrát hojně využívá španělské rytmy.

Herecký soubor Klicperova divadla se už dávno se svým uměleckým šéfem sžil a dokáže přesně plnit jeho režijní zadání. Výsostným komikem se ve Figarově svatbě ukazuje především Jiří Zapletal, který stejně jako v Jedlících čokolády vytvořil pár s taktéž vynikající Pavlou Tomicovou. Z celého sboru podivných existencí připomíná ostrůvek normálnosti Pavlína Štorková jako Zuzanka.

Přiznám se, že původní Beaumarchaisův text mi připada již trochu obehraný a žádným velkým fanouškem této komedie nejsem. Ovšem Drábkova bláznivá varianta je opravdu povedená, což dávají najevo i diváci, kteří herce mnohokrát odmění potleskem na otevřené scéně.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.