Recenze

Heda v izolaci
psáno z představení: 25.5.2016, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Bohdan Holomíček
foto: Bohdan Holomíčekfoto: Bohdan Holomíčekfoto: Bohdan Holomíčekfoto: Bohdan Holomíčekfoto: Bohdan Holomíček
Jednou z nezanedbatelných dramaturgických linií pražského Divadla v Dlouhé je spolupráce s režisérem Janem Nebeským na hrách norského dramatika Henrika Ibsena. Nejprve to byla Divoká kachna v roce 2005, poté málo uváděné drama Eyolfek v roce 2013. Nyní Nebeský v Dlouhé s podobným inscenačním týmem uvedl Hedu Gablerovou.

Chladná a strohá scéna, které vévodí bílý mobiliář, kontrastuje s křiklavě barevnými kostýmy Jany Prekové. Zadní stěnu tvoří plátno, na které je promítán seznam smrtelných hříchů v několika světových jazycích. Scénu pak rozděluje plexisklo, pomocí kterého je Heda izolována od ostatních postav, čímž je celkem zdařile vyjádřen Hedin postoj k jejímu okolí – má problém vytvořit si ke komukoliv nějaký plnohodnotný vztah, je vyvržena ze světa, který ji nudí.

Kostýmy jsou velmi bizarní. Především mužské postavy jsou oblečeny do barevných, extrémně stylizovaných šatů. Patrně to má představovat Hedino vnímání mužů, kteří ji obklopují. Jsou to zženštilí šašci, kteří ji pouze omezují, ale na kterých jen naneštěstí závislá. Jen její bývalý milenec Eilert Løvborg se pro ni mění v hrdinu ve chvíli, kdy úspěšně spáchá sebevraždu – kostýmově to znázorňují slipy se znakem Supermana.

Ibsenovu hru z konce 19. století Nebeský krátil, ale podařilo se mu zachovat to, co je v ní dnes aktuální. Nezajímá ho tak ani ženská emancipace, ale spíš ukazuje Hedu jako člověka chyceného v kleci stereotypnosti života. Hlavní hrdinka se obtížně srovnává s rolí, která je jí společností vnucována. Heda se zkrátka nudí a rozptýlit její nudu může snad jen manipulování s ostatními postavami, ke kterým je ironická a nesmlouvavá. Jenže zdatná manipulátorka narazí a celý život se jí naráz sesype jako domeček z karet. Løvborgova smrt není tak důstojná, jak si představovala, nevinné flirtování s doktorem Brackem přeroste v to, že se Heda ocitne vydaná napospas doktorově libovůli. Slabošský manžel už Hedu nepotřebuje, oporou a inspirací se mu stává paní Elvstedová. Heda zůstává sama a ponížená.

Situace je o to tragičtější, že titulní hrdinka je těhotná, což je v Nebeského inscenaci znázorněno okázalými záchvaty nevolnosti. Role matky ovšem Hedu děsí, obává se, že se tím definitivně odsoudí k nudnému životu v domácnosti s člověkem, kterého nemiluje, ale na němž je ekonomicky závislá.

Režisér Nebeský převádí na jeviště i jistou bezútěšnost Ibsenovy hry, ale doplňuje ji výrazným groteskním šklebem. Lucie Trmíková hraje Hedu jako chladnou a odtažitou ženu, která svou bolest skrývá pod maskou sebejistoty. Jan Vondráček ztvárňuje Jørgena Tesmana jako slabocha žijícího v nevědomosti a neregistrujícího krutou realitu jeho manželského svazku. Løvborg není v podání Roberta Mikluše žádaným a neodolatelným světákem, ale spíš trochu ztraceným furiantem. Brack Miroslava Hanuše je pak zpodobněním vypočítavého seladona, který jde za svým cílem doslova přes mrtvoly. Křehkými gesty a groteskní nejistotou obdařila postavu paní Elvstedové Klára Sedláčková-Oltová. Dost nevděčnou roli má Marie Turková, z jejíž služky Berty udělal režisér pouhou rekvizitu.

Jako celkem zbytečné se zdá předčítání citátů Egona Bondyho a Carla Gustava Junga. S Ibsenovou hrou se nijak výrazněji nepropojují a jejich využití neotevírá nové pohledy na slavné drama.

Heda Gablerová svým pojetím hodně připomíná Eyolfka, kterého Nebeský nastudoval v Dlouhé před třemi lety. Novinka na repertoáru je ovšem divácky srozumitelnější, má solidní tempo (hraje se necelé dvě hodiny bez přestávky) a také té exprese, která je pro Nebeského inscenace typická, je tentokrát snesitelné množství.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.