Recenze

Hry Carla Goldoniho jsou českými dramaturgy velmi oblíbené, a tak jen málokterý divadelní fanoušek neviděl alespoň nějakou komedii z dílny slavného italského dramatika. Ale Goldoniho komedie o fotbalovém mistrovství světa? Zdá se vám to jako hodně podezřelé spojení? Inscenátorům Náměstíčka v brněnském Národním divadle ale přesně tohle spojení celkem vyšlo.

Roman Groszmann a Jan Šotkovský zvolili pro hru tuto neobvyklou stylizaci. Děj přenesli v místě i v čase. Zatímco místopisně se o nijak razantní změnu nejedná (místo Benátek se děj odehrává ve Florencii), časově se z 18. století dostali až do roku 1990, kdy se v Itálii konalo mistrovství světa ve fotbale. Popisovat děj Goldoniho komedií je práce takřka zbytečná. Stačí jen vědět, že Náměstíčko obývají sousedé, kteří se navzájem milují, nenávidí a pomlouvají. Režisér Groszmann a dramaturg Šotkovský do toho všeho ještě vnesli motiv fotbalového fanouškovství. I ty nejrozhádanější místní drbny se večer sejdou v baru U Gigiho, aby společně fandily „squadře azuře“.

Goldoni své dramatické texty zásadně psal o lidech plebejského původu, čímž se lišil od velké části autorů své doby, kteří měli v oblibě spíše salonní komedie z vyšších společenských kruhů. V Brně se tohoto Goldoniho konceptu přidrželi, a tak je Náměstíčko představením skutečně lidovým. Bylo by ale chybou tuto inscenaci odsoudit jako plytkou komedii. Jednalo by se o přílišné zjednodušení. Je sice pravdou, že velká část vtipů je založena na sexuálních narážkách, dvojsmyslech či vulgaritách, při celkovém pohledu ovšem takový humor nepůsobí samoúčelně. Vhodně totiž doplňuje tématickou náplň hry, kterou tvoří sledování fotbalových přenosů, svatba a s tím spojené popíjení alkoholu. A ruku na srdce: kdo z nás při sledování sportovních přenosů řeší zásadní životní otázky a pronáší nezapomenutelná moudra? Nepoužití jadrné mluvy by v případě Náměstíčka tedy zavánělo pokrytectvím.

Groszmanna s Šotkovským lze za důslednou aktualizaci děje pochválit. Hru převedli do roku 1990 kompletně – kostýmově, použitým jazykem i řešenými problémy. Zachovali však charakterové kontury postav, jak je sepsal italský dramatik. Herci své postavy výrazně stylizují do pozice „uječených“ Italů, se kterými cloumají emoce. V těch lepších okamžicích nabírá inscenace až takřka felliniovskou atmosféru. Velký komediální talent opět prokazují Bedřich Výtisk v úloze hostinského Gigiho, Petr Bláha jako horkokrevný Anzoletto nebo Tereza Groszmannová v úloze paní Catte. U poslední jmenované je jen trochu škoda, že se občas dostane přes únosnou míru nadsázky a svou postavu pak již spíše karikuje. Velmi vhodně pojal úloha Čecha (nahradila původní goldoniovskou roli Kavalíra) Petr Halberstadt. Přední herec brněnské činohry dokázal vtipně zparodovat některé typicky české vlastnosti, aniž by se lacině podbízel divákům. Bohužel jen jako ploché karikatury byly do děje vpraveny postavy rakouských a amerických fanoušků.

Herci si v brněnské inscenaci Náměstíčka více, než je obvyklé, upravují text hry. V průběhu představení se třeba objevuje velké množství přeřeků, což ale není na škodu, protože herci je dokáží využít k pobavení diváků. Improvizace herců jde tak daleko, že se jim mnohdy podaří rozesmát i sami sebe navzájem (patrné to bylo hlavně v povedeném dialogu mezi Výtiskem a Groszmannovou). U hry psané vázanou řečí či u strojově přesné konverzační komedie by takový přístup herců k textu hry nebyl možný, ovšem Náměstíčku tato iniciativa umělců pomáhá a dodává mu na živosti a svěžesti.

Je třeba upozornit, že výborně funguje také hudební složka. Tu tvoří hlavně starší italské hity (Drupi, Ricchi E Poveri, píseň Felicita). Tento hudební podklad jen umocňuje atmosféru pohodvých letních dní strávených v renesanční Florencii.

Spojení Goldoniho lidové komedie s fotbalem se ukázalo jako překvapivě dobrý a hlavně funkční nápad. Celé to funguje bezproblémově a za celou dobu se v inscenaci neobjevují místa, kde by se Goldoniho originál výrazně tloukl s novou brněnskou adaptací.

Hodnocení: 70 %