Recenze

Dramatizace filmových děl a jejich převedení na divadelní prkna se stává stále oblíbenější součástí dramaturgických plánů. Známý titul se samozřejmě lépe prodává, umělecký výsledek však bývá někdy sporný.

Nebe nad Berlínem, které na jeviště Švandova divadla na Smíchově přenesli Petr Štindl, Dodo Gombár a dramaturgyně Lucie Kolouchová, nezůstalo předloze nic dlužno. Adaptace filmové básně režiséra Wima Wenderse a spisovatele Petera Handkeho si uchovává původní poetiku, současně však její námět prostřednictvím jednotlivých postav aktualizuje. Vedle toho se obdobně jako v Gombárově Eskalátoru snaží vyvolat genia loci smíchovské dopravní i lidské křižovatky u „Anděla“, v tomto případě s ohledem na fakt, že ať se nacházíte v jakémkoliv městě na Zemi, nebe je jen jedno.

První polovina představení se odehrává v černobílém provedení a v úvodu takřka kopíruje filmovou předlohu. Odstíny černé a bílé umocňují šedivou všednodennost v životě lidských tvorů i odstup, s jakým se na to hemžení dívají civilně vyhlížející bosí andělé Damiel (Marek Pospíchal) a Cassiel (Patrik Děrgel).

V jejich charakterech se mísí původní význam anděla jako božího posla s moderním pohledem na anděly jako na duchovní bytosti. Duchovnem se živí, dává jim právo na existenci. Vidět je mohou jen lidé s dětsky čistou myslí, těší je, když někdo jejich přítomnost alespoň ucítí. Lidskou zlobu tiší andělskou hudbou z hracích strojků.

K prolnutí duchovna a reality, k „výměně duší“, dochází díky sílící touze Damiela opustit nekonečnou věčnost a stát se člověkem na straně jedné, a nepochopenému Vizionáři (Jaroslav Šmíd), člověku, jehož vůle k životu slábne, na straně druhé.

Prvkem, odlišujícím vyšší a pozemské světy, se ve smíchovské inscenaci staly boty, padající k protagonistům „z nebes“. Tato symbolika evokuje zhmotnění duše, která se připoutáním k zemi mění v lidského tvora. Tímto momentem se začíná naplňovat smysl její existence. Po Damielově přerodu se černobílá scéna mění v barevnou, zároveň s sebou člověk-anděl přináší dětskou nevinnost a vyvolává v lidech vlídnost a vědomí prostoty bytí z dob, kdy „dítě bylo ještě dítětem“. Po boku Cassiela se objeví další anděl, důstojná Rafaela (Kristýna Frejová). Jako jediná se tu ve chvíli smrti a zrození objevuje s křídly.

Zajímavý posun najdeme u Marion (Zuzana Onufráková). Na rozdíl od žensky půvabné akrobatky z Wendersova filmu se zde setkáváme – jak jinak než v důsledku rovnoprávnosti obou pohlaví - s myčkou oken, navenek bodrou punkerkou. Pravda, stejně jako akrobatka se i ona pohybuje ve vzduchu a na laně, svou ženskost a citlivost však skrývá ještě hlouběji. Marcus (David Punčochář), její postižený bratr, autista na vozíčku, ji vnímá jako dobrotivého anděla a závěr příběhu správnost tohoto vnímání potvrdí svazkem dvou „vyvolených“.

Vtipným obratem prošla postava filmové hvězdy a bývalého anděla, potažmo poručíka Colomba. V inscenaci ho nahradila hvězda herecká, Ladislav Frej, s narážkami na seriálové hrdiny, jež ztvárnil. Zda má být v divadelní adaptaci také bývalým andělem, nebo zda si jen pohrává s rolí, kterou zná z filmu, zůstává po celou dobu příjemně zastřeno.

K předloze odkazuje důchodce Homér (Stanislav Šárský) s filozofickými úvahami, ale zde navíc i zpětným pohledem do historie srdce Smíchova.

Naprosto reálné současníky najdeme v osobách Bosse (Miroslav Hruška) a Manažerky (Klára Cibulková). Oba jsou dokonalými představiteli managementu a oba jsou frustrovaní, každý jiným způsobem. Přesto i v nich se občas probudí dítě.

Marcusova opatrovnice, sestra Karolína (Apolena Veldová), pokorná služebnice Boží, si naopak potřebuje alespoň jednou za čas odložit svatozář a s hořkostí se pozastavuje nad změnami v otázkách víry a odklonem lidí od církve.

Herecké výkony jsou směrem k daným rolím vyrovnané, nicméně nejvíc zaujme tichá laskavost a dětská zvědavost Marka Pospíchala, nezúčastněný, vševidoucí výraz Patrika Děrgela v kontrastu se záblesky dokonalého uvědomění, herecká profesionalita Ladislava Freje a naturalistický projev Zuzana Onufrákové.

Děj se odehrává před transparentní stěnou, překrývanou projekcí a připomínající prosklenou budovu Zlatého Anděla na nejznámnější smíchovské křižovatce. Tu mimochodem zdobí i vyobrazení postavy anděla, inspirované právě Nebem nad Berlínem. Hudba, často spíše jen nenápadná zvuková stopa Davida Rottera, příjemně podkresluje atmosféru jednotlivých výstupů.

Co se režie Petra Štindla týče, dalo by se říci, že nám předvedl filmové Nebe nad Berlínem ve 3D a filmu znalý divák tento pokus jistě ocení. Jestli ale bude divadelní Nebe samo o sobě dostatečně atraktivní i pro ostatní, to zřejmě prověří až čas. Inscenace sice nemá díky dobře načasovanému střídání akčních a poetických momentů hluchá místa, nicméně působí zadumaně a stojí víc na jednotlivostech než na celku. Své příznivce si určitě najde mezi milovníky esoterických a moderních duchovních nauk.

Nezbývá než popřát andělům, aby závěrečné hlášení „Anděl. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští zastávka Švandovo divadlo“ zaznělo v mnoha úspěšných reprízách.