Recenze

Radost z jízdy příbramským autobusem
autor recenze: Miroslav Král
Balkánská dramatika se na českých jevištích objevuje poskrovnu. O to více (a nutno dodat mile) překvapující bylo z diváckého hlediska riskantní nasazení titulu Autobus (1982) bulharského dramatika Stanislava Stratieva dramaturgií Divadla A. Dvořáka Příbram (DADP). Autobus je do jisté míry hrou tendenční a tezovitou, která úzce reagovala na tehdejší bulharský komunistický, šířeji chápáno na každý nedemokratický režim. Cestující nastoupí do autobusu, kterým je neznámý řidič, ne nepodobný Orwellovu Velkému bratrovi, veze bez zastávky zcela mimo vytčenou trasu, aniž by tuto skutečnost pasažéři mohli jakkoli ovlivnit. Vzniká tak modelová situace soužití archetypálních postav v mezní situaci.

Vedení divadla logicky pozvalo k režii jednoho z nejvýznamnějších mladých bulharských režisérů Nikolaje Peneva (DAMU), který má na svém kontě i mnoho úspěšných počinů v českých divadlech. Penev za úzké spolupráce s dramaturgyní Kateřinou Fixovou Stratievovou hru razantně upravil, zbavil ji veškerých dobových i regionálních narážek a organicky ji přesadil do našich dnů v naší kotlině. Využil k tomu současného bulvárního žurnalistického jazyka, vtipně umístěných citací notoricky známých replik z českých filmů (třeba ze snímku Na samotě u lesa, kde Muž Ženě nekonečně jmenuje lidské orgány, kterým škodí kouření), popových šlágrů či nenápadně vtíravých soudobých obchodních hesel a reálií.

Režisér inscenaci pojal jako apokalyptickou grotesku o svědomí člověka, o konečném zúčtování, o obhajobě sebe samého před sebou samým. Do otlučeného a špinavého autobusu s pouhými čtyřmi sedadly (o něž se ve druhém plánu vedl mezi Cestujícími tvrdý boj), kterému vévodí téměř magická uzavřená kabina řidiče, nastupují panoptikální Pasažéři obtížení, až na oba Zamilované, zavazadly jak Čapkovští Chrobáci. Každý z nich touží dojet Domů (pro někoho je domov i fotbalový zápas jakožto jediná jistota), ale autobus jede úplně jinou trasou… Řidič potřebuje koupit chléb, i On touží po návratu Domů k mamince, po svých kořenech. Cestující se jej snaží postupně různými způsoby (hudbou, vulgárně, diplomaticky, sexem…) přemluvit k návratu do původní trasy, do vyjetých kolejí. Vysílají zástupce do tajemné kabiny, ale každý z nich se s neúspěchem vrací zpět, přičemž mu řidič odpoví stejnou formou, s jakou za ním zástupce přišel. Například Nerozumného Jiřího Weingärtnera, jenž je traktován jako primitivní nevyzrálý fotbalový fanda a rváč, řidič přímo zmasakruje heverem. Od tohoto okamžiku se Cestující začnou bát. Vymýšlejí ty nejabsurdnější léčky na řidiče a mění se v jednolitě silný Dav, který si vybere vždy jedince, jehož se snaží takřka lynčováním donutit ke vstupu do Řidičovy kabiny. Davové psychózy se neúčastní pouze zemitý Vesničan ztišeného, ale i lišácky poťouchlého (zbabělé „klubové“ ponoukání Nerozumného) Zbigniewa Kaliny (ne nepodobného zvonokoskému Vinckovi), který jako hereckého znaku skvěle využil i svého rodného ostravského nářečí. Dalšími, kteří se úspěšně vzpírají davové manipulaci, jsou oba Zamilovaní, „nezávislí“ punkeři Petry Duspivové a Vladimíra Seniče. Zamilovaný není ale natolik silný, aby nakonec zbaběle nepropadl Davu, a „obětuje“ svou Lásku ve prospěch „všeobecného blaha“, spíše však vlastnímu pohodlí a jistotě budoucnosti. Vrcholem celé inscenace je chlebová scéna. Pasažéři se dohodnou, že Řidiče uplatí pecny chleba, které si každý z nich veze. Nastává kupčení a licitování s chlebem, které vyústí ve velkolepou bláznivou chlebovou groteskní scénu ve stylu dortových scén němých grotesek. S chlebem, který tu je více než jasně znakem lidské i Boží podstaty, je náhle cynicky zacházeno jako s nicotnou věcí. Chléb pro cestující symbolizuje pouhou touhu po mamonu. Běsnění zastaví až Vesničan, nejúžeji spjatý s kořeny tradic, svým zvoláním o Božím daru. Následuje jakási úmyslně kýčovitá apoteóza, v níž v až baletní nadsázce postavy skrze chléb personifikují své životní sny a touhy, přičemž si paradoxně chléb navzájem kradou… Zpodobňované touhy jsou leckdy zcela v rozporu s tím, co postava verbálně proklamovala, například Virtuos výborného Stanislava Jiránka celou dobu vznešeně a pateticky mluvil o poslání umění, ale ve skutečnosti mu jde jen o onanii nad vlastním egem či Nezodpovědný drsný a poživačný řezník přesného Jana Nováka touží po těhotenství… Otvírá se tajemná řidičova kabina, vynoří se z ní ruka a pasažérům je oznámeno, že autobus se vrací zpět. Nastává všeobecné veselí. Zní optimistická píseň Řidič těžký život má... Náhle smyk. Náraz. Všichni pasažéři jsou mrtví, jen píseň zní dál... Kdo to vlastně řídil onen rozviklaný autobus? Kdo obýval tajemnou řidičovu kabinu? Kdo byl oním řidičem? Možná Azrael, možná Nikdo, možná… A neodehrál se celý Autobus v té milióntině vteřiny mezi bytím a nebytím? Kdo ví. Penevova inscenace – zaplať Bůh – nedává odpovědi, ale klade otázky. Odpověď je na nás.

Režisér vystavěl mnohovrstevnatou a přehlednou inscenaci, v níž se nebál ve smysluplné symbióze použít mnoha inscenačních stylů (parodie, nadsázka, drastická komika, pohybová stylizace, realistické a patetické herectví, absurdní divadlo), aniž by to působilo eklekticky. Naopak, dosáhl tak dokonalého rytmu a mezi jednotlivými styly velkého napětí, které umocnilo účinnost celé inscenace i závěrečnou katarzi.

Velkým překvapením byl celý zúčastněný herecký ansámbl, který, ač drahně let zvyklý na zcela jiný, „konvenčnější“ žánr, v takto složité inscenaci více než obstál, samozřejmě i díky skvělému vedení režisérovu. Všichni herci výborně a přesně pointovali situace, elegantně používali stylových střihů a ukázkově hráli „spolu“. Nejlépe se dařilo střízlivým, a přesto plnokrevným postavám Jana Nováka, Zbigniewa Kaliny, Stanislava Jiránka, Roberta Tylečka a Mileny Kleinerové, které nesklouzli k přehrávaní a laciné karikatuře. Ukázkovými scénami byla vstupní groteskní etuda hyperkorektního úředníka Rozumného v záměrně prkenné interpretaci Lukáše Typlta se sedadly a žvýkačkou, která až symbolicky uvodila gestus celé inscenace, dále pak ukrytí se Virtuosa, když měl hudbou obměkčit Řidiče, do futrálu s violoncellem a jeho následný „koncert“ v řidičově kabině, z níž se ozýval tvrdý rock, ale posluchači „slyšeli“ něžnou vážnou hudbu, či marihuanové opojení Manželky Mileny Kleinerové, v níž pukly obruče jakékoliv konvence a sexuálních deprivací a ona se doslova stala erotickým uragánem. O to dojemnější a paradoxnější bylo její utěšování a mírnění Manželem Roberta Tylečka v nenápadně nápadném převleku infantilního kohoutka, který jej měl ochránit před nežádoucí publicitou zkorumpovaného náměstka.

Příbramský Autobus je každopádně příjemným překvapením dramaturgickým, inscenačním i z hlediska diváckého ohlasu (frenetický a dlouhý potlesk i na jedné z repríz). Je to další osvěžující doušek v často stojatých vodách středočeských profesionálních divadel a zároveň další z důkazů, že DADP je dobře vedeno, že myslí na své herce, kterým umožňuje růst, i na své diváky, které nepodceňuje.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.