Recenze

Svět, co ztratil styl
psáno z představení: 9.4.2011, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Jef Kratochvil, Tino Kratochvil
foto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvilfoto: Jef Kratochvil, Tino Kratochvil
Česká premiéra hříchem a jazzem naplněného muzikálu Chicago legendárních autorů Johna Kandera, Boba Fosseho a Freda Ebba se uskutečnila v brněnském Divadle bratří Mrštíků, přímém předchůdci Městského divadla Brno, před více jak dvaceti lety. Stalo se tak pouhé tři roky po světové premiéře na Broadwayi (1975). Vysloveným hitem se nestal ani v místě vzniku ani v Brně. Inscenační lesk získala až upravená verze z druhé poloviny devadesátých let. Světoznámost titulu stvrdil mimořádný úspěch filmové podoby muzikálu z roku 2003. Od té doby můžeme mluvit o inscenační tradici muzikálu Chicago i v českých divadlech. Postupně se objevil v Praze, Plzni a naposledy v Pardubicích. Jazzová opojnost, vaudeville s přímočarou zápletkou nebo téma vzpoury žen proti mužům byly pro divadla přirozeně lákavé. Při sledování jsme se však nemohli ubránit dojmu, že prosté revuální uchopení hry často k zážitku nestačí, ačkoli determinace kabaretu, jako autory vymezenému hřišti, je pro formu tohoto muzikálu klíčová.

Bylo by zjednodušující, kdybychom si v případě tématu muzikálu Chicago všímali pouze krásných vražedkyň, které s neuvěřitelnou vypočítavostí šplhají po společenském žebříčku tak, až se stanou hvězdami kabaretního průmyslu. I když jsou to dvě kopyta, která nic pořádně neumějí. V rámci konkurenčního boje jsou schopny udělat kvůli své slávě cokoliv, aniž by si uvědomovaly jednu maličkost: že jim jde také o krk. Není vody bez deště, a tak je nutné podrobit divadelnímu zkoumání prostředí, ve kterém dámy vyrostly, a zde hledat katalyzátor jejich drzosti. Máme před sebou příběh, který je v mnoha ohledech satirickým šťouchancem do korupčního prostředí. Varuje před manipulací s veřejným míněním, všímá si falešné morálky, vrhá zvláštní světlo na celebrity a vlastně i na nás, dychtíme-li po senzacích a jsme-li rádi klamáni. Emocionalitu sdělení muzikál Chicago nepředává divákovi skrze příběh, který je poměrně triviálně vystavěný, ale svou vaudevillovou formu. Máme vidět cirkus, protože sami v něm žijeme.

Na scénu vstupuje konferenciér. Laškuje s publikem a až po chvíli usedá ke klavíru, aby slovy a písněmi vyprávěl ten krimi příběh sexy vražedkyň Roxie Hartové a Velmy Kellyové. Hned od počátku, kdy seznámení s výchozí situací orámuje poměrně náročné choreografické číslo (během písně „Když válí jazz / All That Jazz“), je jasné, že zhlédneme také výrazně taneční muzikál. Reálný základ příběhu, za nímž je opravdu skutečná událost, se propadá do nadsázky, využívá možnosti kabaretního zcizování, je výsostnou hrou s tématem, ale v pravý čas konsekvence příběhu dávají nahlédnout do niterných pocitů „obětí“ situací, které jim přichystal život ve zkaženém městě Chicagu – symbolu zločinu, podvodů a vlády špinavých peněz.

Zatímco první půlka inscenace musí poměrně klopotně popsat expozici příběhu, přivést na scénu miláčka davu – slavného advokáta Billyho Flynna, dále vylíčit jitřené rozmíšky mezi vězenkyněmi a v nespolední řadě začít hledat cesty, jak ze šlamastyky ven, na nejlepší scény je nutné si počkat po přestávce. Mám na mysli především groteskní stylizovanou parádu, kdy režisér Stanislav Moša nechal roztančit soudní proces. Jeho hlavní hvězdou není nikdo jiný než Billy Flynn. Petra Gazdíka je v tu chvíli doslova plné jeviště. (Zde inscenace paroduje film.) Po této skvostné a bláznivě rozpohybované scéně soudního procesu přichází ležérní a nijak aranžovaná interpretace jedné z nesilnějších písní muzikálu „Dnes nikdo nemá styl / Clase“. Tento moment vytváří až jakýsi manifest proti apatii společnosti a světu, co ztratil elementární hodnoty. Avšak i zde náramně funguje ironie autorů: píseň zpívají ženy, které s mravností přece mají celý život problém...

Pokleslý svět a hřích, který symbolizuje všudypřítomný jazz, inspiruje Stanislava Mošu k originálnímu výkladu. Původní koncepci díla ctí, ale přidává pořádnou porci humoru. Z muzikálu Chicago učinil minimalistickou grotesku trpké chuti.

Podobně jako režisér Pavel Fieber v Evitě (2009) nedal příležitost publiku dojmout se osudy té „andělské mrchy“, jde i Stanislav Moša s Chicagem, kde figurují neméně problematické Roxie a Velma, také proti očekávání. Umírněnost je v této kabaretní taškařici patrná od samého začátku: zde nám hrají špatní umělci nebo šašci. Ve finále Roxie a Velma tančí v plné záři reflektorů, publikum by mělo být jejich, přesto se zdráháme těm dámám ve flitrových šatičkách aplaudovat. Záměrný pozlátkový škleb jako by byl odpovědí těm divákům, kteří čekali bezproblémovou kabaretní pohodičku. Režisér Stanislav Moša nevytvořil až tak divácky líbivou inscenaci, téma slavného muzikálu obrací do vaudevillu okázalého obsahem, neukazuje tvář show. Tím mimořádně účinně navozuje hořký, nejednoznačný pocit z obrazu světa, který nějak ztratil styl. Na mimořádném sexappealu nebo jazzové hříšnosti inscenace se však nic nemění.

Přirozená lidská touha po věhlasu, štěstí a bohatství dokážou divy. V Chicagu roku 1924 takové, že v něm nenajdete nezkorumpovatelnou postavu. Pro libreto není podstatné omilostnění hříšnic, ale popisuje boj o pozici na titulních stránkách novin v neobvyklé soutěži – o titul vražedkyně roku. K tomu jim dopomáhá jeden cynický advokát. Stanislav Moša se nerozpakuje z tohoto vykloubeného syžetu učinit ještě větší cirkus. Nadsázka je patrná například ve zveličování naivity Roxie, kterou s ohromným přehledem hraje Radka Coufalová. Málokdy má diblíkování na jevišti tak půvabnou nepřeexponovanou podobu. V případě Radky Coufalové si můžeme všimnout i práce s ironickým nábojem namířeným na sebe samu. Na menší ploše pak zaujme Lukáš Vlček (Amos Hart, odvržený manžel Roxie), jemuž nadsázka rovnou přisoudila podobu smutného šáši. A pak jsou tu groteskní stylizované zkratky, které vedle gest a mimiky Radky Coufalové ovládne Aleš Slanina (zhýralec Fred Casely), jenž i na malém prostoru vytvoří pro diváka nezapomenutelnou figurku. Hereckým králem jeviště je tentokrát Petr Gazdík. Ziskuchtivá a po čertech falešná empatie advokáta Billyho Flynna rozesmává publikum (nikoli své naivní klienty) čitelností (kterou jeho klienti ovšem neprohlédnou) a zároveň nás děsí jeho hadovitost a schopnost mistrovských obratů. Druhou stěžejní postavu vražedkyň, Velmu Kellyovou, hrála Ivana Vaňková zpočátku poměrně nevýrazně a až poté, co jí cestu překříží konkurentka Roxie, jeviště ovládne i ona. Hereckého prostoru pro ztvárnění postavy vrchní dozorkyně, které nikdo neřekne jinak než Máma Mortonová, je docela málo, přesto Markétě Sedláčkové zasloužený potlesk patří ve chvíli, kdy spolu s Ivanou Vaňkovou zpívá již zmíněné číslo o světě, co ztratil svůj styl. Píseň je vrcholem té řekněme vážnější roviny této muzikálové komedie.

Ke světu pokleslých žánrů neodmyslitelně patří vypravěč, šoumen, komunikační spojka s myslí diváka. Stejně jako v muzikálu Cabaret týchž autorů má postava Konferenciéra důležité postavení i v Chicagu. Ať v sólu, nebo s orchestrem doprovází písňová čísla, glosuje, uvádí jednotlivé obrazy. Obsazení Vojtěcha Blahuty do tak náročné role se ukazuje jako velice šťastné, neboť talent mladého herce má více poloh – bravurně ovládá i hru na klavír. Klavír jako výrazná kulisa tohoto kabaretu se také stává piedestalem pro několik dějotvorných akcí.

Již několikrát padlo slovo cirkus. Scénografie Jaroslava Milfajta z této asociace rovněž vychází a vytváří půlkruhovou arénu. Do vícepatrové konstrukce jsou pak umístěny kóje, které fungují jako cely pro vězenkyně, ale pozor – režisér Moša se nerozpakuje do některých obsadit i členy početného orchestru, který je pak dirigentem Ondřejem Tajovským řízen za pomoci monitorů. Ocenit musíme i propracovaný light-design inscenace nebo její erotický náboj, to díky „spořejším“ kostýmům, což jistě ocení pánská část publika.

Vedle nápaditého řešení prostoru či groteskní dynamiky mnoha obrazů překvapí – a na scéně Městského divadla Brno obzvlášť – neobsáhnutí prostoru choreografickými čísly muzikálu, těmi v podání šestice vězenkyň. Působí nedotaženě (to ale jistě spraví reprízy) a proti jiným scénám nemají tolik exprese, jak by asi odpovídalo naturelu dam, které se ocitly za mřížemi. Je však možné, že záměrem bylo evokovat choreografii dobovou. A samozřejmě jsme v kabaretu, jehož koncept naplňují hvězdy, které jimi nejsou. I v tom můžeme hledat důvody, proč muzikál Chicago se stal nesmrtelným. Žádné město Chicago za času prohibice ani dokonalá show, ale nefalešný pohled na naši současnost je tím, co nás na této inscenaci by mělo vzrušovat a podněcovat k přemýšlení.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.