Recenze

Jaroslav Dušek, Nataša Burger a Jan Hřebejk, trojice publiku známější aktuálně spíše jako filmová, se setkala v nedávno zrekonstruovaném Divadle Na Jezerce při projektu divadelním. Nastudovala tady komorní hru současného francouzského dramatika E. E. Schmitta Manželské vraždění. Jedná se o uvedení v české premiéře, světová se konala v Paříži roku 2003. Z ostatních autorových titulů, které lze spatřit na českých i světových jevištích, si připomeňme např. hry Frederick, Libertin či Návštěvník.

Výchozí zápletka je vcelku banální, brzy však nabere směr k nečekaným, překvapivým zvratům. Gill se vrací domů z nemocnice, s amnézií, kterou údajně utrpěl při úrazu hlavy. S ním vchází do bytu i otázky, které nás uvádí do děje: jak vážné je jeho zranění, co ho vlastně způsobilo a opravdu si vůbec nic nepamatuje? Průvodkyní poztrácenými vzpomínkami je mu jeho manželka Líza. Odehrálo se ale všechno opravdu tak, jak ona popisuje? Při postupném odkrývání všemožných zákoutí společné patnáctileté minulosti se na plné obrátky rozpohybuje kolotoč slovních soubojů obou partnerů. Jakkoli místy vypadá výměna názorů "vražedně", jde o duel, při kterém v žádném z momentů nevymizí úplně snaha o vzájemné pochopení. Pochopení, kterému v cestě nestojí partnerská nesmiřitelnost, ale spíše zoufalství z nemožnosti vzájemně se orientovat s dostatečným přehledem ve světě toho druhého. Styl konverzace obnažuje velice zdařile střet principů mužského a ženského světa, často to při dialozích zajiskří. Jsme svědky jakéhosi intimního porcování duší, při němž je potřeba skousnout nejedno hořké sousto, ale dočkáme se i okamžiků s nádechem sladkobolným, dojemným i vysloveně jímavým.

Nejedná se o žádný nudný psychologický rozbor vývoje dlouhodobějšího partnerského svazku, v textu se nementoruje, spíše se jeho prostřednictvím tato problematika glosuje. Nedočkáme se rozhřešení, ani receptu na šťastné manželství, ale řady zajímavých, byť místy bolestných, podnětů k zamyšlení. Velmi trefnou definici použil sám režisér, který v jednom z rozhovorů uvedl, že se jedná o hru duchaplnou, nikoli duchamornou. Nabízí se i konfrontace s Albeem, přičemž Schmittův způsob rozjímání nad peripetiemi déletrvajícího spolužití vychází jako zjemnělá varianta, není tolik stravující a deprimující.

Momenty komičtější, smutnější, i ty tragičtější jsou zde namíchány ve velice příjemném poměru, celkové vyznění příběhu se dá ve své podstatě pokládat za optimistické. Jeho prostřednictvím lze ze zajímavého úhlu nahlédnout nejen do obýváku Gilla a Lízy, ale třeba si reflektivně pootevřít i dveře vlastního partnerského vztahu.

Nataša Burger je pro roli Lízy opravdu jako stvořená, se svým obdivuhodným jižanským temperamentem dokáže nechat naplno vyznít přetlaky vášně a široké škály emocí, i ztlumit jeho intenzitu v místech, která jsou tomu adekvátní. Je to právě ona, kdo zdařileji nahazuje motor, když inscenace místy začíná mírně ztrácet tempo. Jaroslav Dušek, bytostný improvizátor, dle očekávání nebyl zcela režijně "zkrocen", což není vlastně na škodu, jeho Gill získal docela originální punc nadhledu a autenticity. Navíc, oba protagonisté na sebe evidentně slyší, a jak by taky ne, vždyť Nataša Burger byla Duškovou žačkou na Konzervatoři Jaroslava Ježka.

Řešení scény lze charakterizovat jako účelové, cit pro detail tu rezonuje stejně tak. Hřebejkovo filmařské oko nejprůhledněji zamrká ve chvíli, kdy na rekvizitu stěžejní pro aktuální vývoj děje zamíří bodový světelný štych. V programu k inscenaci se lze dočíst, že vznik hudební složky pramení z Duškova nápadu přizvat ke spolupráci V. Cáceres, s níž se seznámil při práci na Tonce Šibenici, kterou režíroval v Divadle v Řeznické. Od jejího spojení s kytarovým virtuosem P. Steidlem si sliboval, že budou schopni vstoupit do obdobného dialogu mezi mužem a ženou jako hrdinové Manželského vraždění. Jeho tip více než méně vyšel, hudba tu nejen zazní, současně lze konstatovat, že s dějem souzní.

Před zajímavou produkční zkušenost byl, dle svých slov, postaven principál Jan Hrušínský, když při nastavování provozních záležitostí řešili skutečnost, že Slovinka Nataša Burger žije a pracuje v Lublani a do Prahy bude dojíždět. Nakonec byla zvolena forma sériového uvádění, v každém měsíci vždy tří až čtyř představení v bloku. Zařazením této hry do repertoáru dala dramaturgie divadla najevo, že nehodlá publikum lákat pouze na prvoplánovější komediální vějičku, ale kořenit nabídku i relativně náročnějším titulem, u kterého se neslzí pouze smíchy, který divákovi nechává také prostor k dojetí, zamyšlení se i pro sebereflexi. V současném kontextu postupného vývoje programové skladby Divadelní společnosti Jana Hrušínského lze tento počin považovat v každém případě za povedenější ze stavebních kamenů.

Hodnocení: 70 %