Recenze

Před časem úspěšně obletěla mnoho českých divadel hororová detektivní komedie Angličana Normana Robbinse (1931) Hrobka s vyhlídkou z roku 1977. V roce 2002 ji v režii Roberta Bellana uvedlo divadlo ROKOKO, scéna MDP. 11. června 2005 se na další scéně MDP, v divadle ABC, konala česká premiéra jejího volného pokračování z roku 1998 Do hrobky tanečním krokem v režii uměleckého šéfa Milana Schejbala.

Pokračování úspěšných titulů, ať už filmů, knih nebo divadelních her, mívají většinou rozkolísanou, spíše horší úroveň. Nejinak je tomu i v případě hry Do hrobky tanečním krokem. Spíše nežli druhým dílem je variací dílu prvního. Výchozí situace je stejná: projednává se pozůstalost svérázné rodiny vrahů Tombových, stejné je i prostředí: hala rodinného sídla Tombů Monument Hause a rozvržení jednajících postav: rodina Tobmova a její právník, personál a příchozí zvenčí, stejný je dokonce i vrah – personál, z něhož se v tomto případě vyklubou potomci další větve Tombů.

Norman Robbins je původním povolání herec a mim, což se odráží v obou dílech Hrobky: děj tu slouží hereckým akcím. Autor využil citací oblíbených syžetů klasické detektivky, hororu i zápletkové komedie, a to s laskavým nadhledem, takže vytvořil dílo, které dává možnost vytvořit vtipnou diváckou inscenaci s vděčnými rolemi. Hra sama o sobě je ale spíše scénářem, pro jehož úspěšné inscenování je nejdůležitější maximální dramaturgická a posléze i režijní příprava. Nelze spoléhat na text, ten je zde pouhým „stavebním“ materiálem. Napadá mne analogie se scénáři commedie dell´arte.

Zde vidím hlavní kámen úrazu rozporuplné inscenace v ABC. Dramaturgyně Pavlína Morávková a režisér Milan Schejbal ke hře přistupovali jako k hotovému textu, přičemž si ani nestanovili žánr pro svou inscenaci. Ten pak kolísal od pokleslé bulvární komedie přes frašku a konverzačku až k detektivce. Hru ke škodě inscenace nekrátili a bez povšimnutí nechali zbytečné a retardující dialogické odkazy k prvnímu dílu, které maximálně zatěžkávaly již tak zamotaný děj, takže se v něm divák pak dokonale ztrácel. Jejich vinou se inscenace bez napětí vlekla od ničeho k ničemu. Po čase si divák přál, ať jsou konečně zamordováni všichni a je konec té krystalické nudy.

Hra vykazuje fantaskní prvky a přiznanou inspirací pro vražedný a mysteriózní klan Tombů byla autorovi Addamsova rodina známá z úspěšných filmů. Už jen tento fakt vyžaduje od inscenátorů velkou dávku invence, fantazie a leckdy nezvyklých a překvapivých řešení situací, zvlášť když se napínavý, neskutečný až pohádkově absurdní děj odehrává v rozpadajícím se, mrtvolami přecpaném a tajnými chodbami prošpikovaném tajuplném sídle uprostřed blat. Zkušený praktik Milan Schejbal na to zcela rezignoval. Jeho práce spočívala v pouhém dozírání na herce, aby se na jevišti nesrazili a přišli tím správným vchodem. Je to dost málo zvlášť, když mu Kateřina Baranowská vytvořila nádherně hororovou scénu se spoustou netopýrů a krásné elegantní kostýmy, které vyhovovaly nutné ostré stylizaci, zejména pro Tombovi, které oblékla do černé v kombinaci s odstíny fialové a celek pak korunovala výrazným líčením a parukami. Schejbal scénografii zcela pominul. S dominujícími netopýry, kteří přímo vybízejí k efektnímu využití, vůbec nepracoval, až na nepovedenou výjimku, kdy na počátku inscenace při úklidu (hovoří se zde o pavoucích!!!) dýchavičně přeletěl jeden z netopýrů úhlopříčně jevištěm (tento úkaz se pak trapně donekonečna opakuje při děkovačce). Mohutný krb, který skrýval velmi důležitou tajnou chodbu, se otvíral jaksi mimochodem a do ticha atd. V inscenaci nebyl použit pohříchu ani jeden ruch a bezpohlavní hudba Dalibora Gondíka, která by se hodila k jakékoliv jiné inscenaci, pouze nevzrušeně otevírala a uzavírala jednotlivé obrazy. Příkladně špatná byla i práce (či spíše „nepráce“) se světly. Schejbal nedokázal ani zvýraznit základní, leckdy klíčová dějová fakta, takže diváky v ději zaváděl, namísto aby jej vedl.

Herci to ve Schejbalově inscenaci Hrobky měli opravdu těžké. Co si na jevišti nevytvořili sami, to zřejmě neměli. Nejlépe si s danajským darem poradily dámy Marie Durnová jako senzibilní Octavie Tombová, Kateřina Fixová v roli misantropické Henrietty Tombové (konečně v ABC našlo plné uplatnění její naturalistické herectví a v lecčems připomínala svou matku, výbornou herečku Boženu Fixovou) a Simona Stašová jako postarší nymfomanka Fabie Tombová. Všechny zmiňované herečky dokázaly pevně udržet přesnou míru nutné stylizace (i pohybové), aniž by sklouzávaly k přehrávání nebo naopak k civilismu. Jejich společné scény byly většinou skvostné a bylo cítit, že se při nich i samy baví. Skvěle jim sekundovala Vlasta Žehrová se svou vypočítavou mrchou Zoe Mapeltonovou, asistentkou rodinného právníka Mortymera Crayleho v nevýrazné a nudné interpretaci Otakara Brouska st. Vděčnou roli zdánlivě bytostného homosexuála Vernona Prewita s vtipem, nadhledem i s citem roztomile hrál Filip Blažek. Přesvědčivé je i jeho závěrečné odhalení coby cynického vraha, potomka další větve rodiny Tombů.

Nejednoznačný výkon podává Veronika Jeníková, která v roli nejmladší členky rodiny Tombů, Athény, osciluje mezi naivkou, vychytralou mrškou a „jedinou spravedlivou“. Důvodem je poněkud nešťastně napsaná figura a především absence veškeré režijní práce, neboť není nejmenších pochyb, že by Veronika Jeníková s režisérovou pomocí přidělený úkol zvládla s přehledem. Téměř stejně je tomu i v případě Lucie Pernetové, která hraje mentálně retardovanou ošklivou služku Ednu Honeywillovou, z níž se na konci vyklube členka další větve Tombů, a tedy druhá pachatelka proběhnuvších vražd. Lucie Pernetová vytváří postavu příliš barvotiskově a bez nápadu, takže po několika prvních scénách začíná diváka nudit. Reputaci si poněkud napraví při závěrečném demaskování. Zapomenutelná a mdlá je postava Larryho Lewise v podání Jiřího Ployhara, takže je v inscenaci téměř navíc, ač se jedná o postavu důležitou. Další z řady školáckých chyb Milana Schejbala v této inscenaci.

Odstrašují byla již tradičně herecká kreace Čestmíra Gebouského v roli cholerického (tento přívlastek je mi znám z textu hry, nikoliv ze zmiňované inscenace) právníka Augusta Tomba. Čestmír Gebouský jevištěm v inscenaci občas bez názoru propluje jako můra kolem lampy a občas při tom dýchavičně zařve, neboť mu to asi někdo řekl. Zcela pominul fakt, že jeho postava patří k zločinecké famílii Tombů, jejíž ztvárnění si žádá nutnou dávku jednotné a ostré stylizace (viz kolegyně v rolích jeho sester). Je to trestuhodné diletantství nedůstojné divadla ABC a vlastně divadla vůbec.

Nový opus se divadlu ABC, potažmo Milanu Schejbalovi, opět hrubě nepovedl. Velkou vinu na tom nese i velmi chabá dramaturgie (silnou dramaturgií byla MDP v minulosti proslulá, vzpomeňme např. na Ludmilu Jánskou či Alenu Kožíkovou), která je v dnešní době většinou maximálně podceňována. Je jasné, že „občas“ se inscenace nepovede, vinu nese spousta faktorů, o nichž je zbytečné se rozepisovat. Navíc je třeba si uvědomit, že každý tvůrce dělá inscenaci s vírou v úspěch, takže je nutné tolerovat „občas“ i ne zrovna ideální inscenaci. Přinejmenším alarmující ale je, pokud se ono „občas“ změní v „téměř vždy“, jak je tomu v případě divadla ABC poslední doby. Snad se už blýská na lepší časy. Novým šéfem MDP byl od 1. 10. 2005 jmenován výrazný režisér a producent Ondřej Zajíc. Doufejme, že do MDP s ním zavane nový silný vítr, který vyfouká marast nabubřelé spokojenosti a MDP se alespoň trochu přiblíží slavnému období tzv. ornestina. Myslím, že je už téměř pozdě.