PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Helena Grégrová
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1664)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 15.2.2023)
75 %. Netušila jsem, že z poslední zkoušky posledního rozloučení se zemřelým manželem, zasloužilým trampem je možné vytěžit tolik neotřelého humoru. Formu scénického čtení se povedlo tentokrát důvtipně zaonačit, místy doslova vzít do hry. Magdalena Zimová plně vystihla všechny komediální polohy role čerstvé vdovy (a nejedná se v tomto případě o protimluv), od úvodního teatrálně markýrovaného citivého pohnutí ze smrti muže, přes postupné vynášení trumfů, až po triumfální zvolání: "Šerifem tohohle funusu jsem já." I všichni ostatní herci v menších rolích svými výstupy dobře podpořili celkovou atmosféru a vyznění příběhu z předsálí obřadní síně.
(zadáno: 13.2.2023)
Džípy - Divadlo Letí 80 % 
75 %. Trefná satirická sonda do podstaty zhovadilostí sociální politiky a absurdností jejího byrokratického aparátu. Ačkoli se autorka dotýká problematiky věci v současném Německu, nutno bohužel konstatovat, že situace v naší zemi je de facto jako přes kopírák. A nablblý formulář je, zdá se, nesmrtelný instrument. Inscenace Martiny Schlegelové se vyznačuje rychlými střihy a sympatickým uchopením místy až sžíravě sarkastického humoru. Všichni čtyři herečtí protagonisté dobře vystihli typologii svěřených postav, ctí partnera, zvolenou formu nadsázky, timing a pointy všech rozehraných situací.
(zadáno: 11.2.2023)
75 %. Divadelní soubor JEDL svou svébytnou inscenační poetikou tentokrát upomíná na polozapomenutý osud politické vězeňkyně dvou režimů Růženy Vackové. Prostřednictvím jejích vzpomínek a myšlenek ji představují jako osobnost opravdovou, lidskou a statečnou, s nezlomnou vírou, silnou morální integritou, obdivuhodnou vnitřní silou, svobodou i hlasem, který žádné bachařovo "Ženy, držte huby!" nesvedlo umlčet, a který nám rozhodně má stále co vypovědět i dnes.
"Ačkoli jsme všichni naklonění ke zlému, každá duše v sobě nosí světlo."
"Ačkoli jsme všichni naklonění ke zlému, každá duše v sobě nosí světlo."
(zadáno: 7.2.2023)
Tragikomedie vskutku ze života, dokonce přímo z prahu toho úplně nového. Na půdorysu náhodného setkání tří partnerských párů v porodnici autorka prostřednictvím trefně vypointovaných, patřičně hořkosměšných dialogů i dílčích situací záživně zobrazila nejen rozličné lidské příběhy a charaktery, ale též přístupy k rodičovství. Herecké výkony jsou velmi vyrovnané, Jakub Burýšek mě opětovně okouzlil svou odzbrojující přirozeností. Svižnému temporytmu inscenace účelně slouží i důmyslný scénografický fígl bočního průřezu, díky němuž se povedlo na nevelké jeviště naráz vedle sebe umístit celkem pět rozdílných prostor. Zdařilý je i ústřední song.
(zadáno: 5.2.2023)
Po všech stránkách hravá, textově i scénograficky do roztomilých detailů promyšlená inscenace, ve které se nápaditě snoubí svět dětské fantazie a divadelní imaginace. Dobře zde funguje propojení pohledu dítěte na události spojené s rozchodem rodičů s následnou dospěláckou optikou na průběh událostí kolem této rodinné situace. Divácky vděčným prvkem je i zasazení děje do herecké rodiny. Ondřej Nosálek i Ivana Huspeková jsou uvěřitelní, zdařile se doplňují a citlivě komunikují s hledištěm, jehož zaujetí příběhem dokáží udržet po celou dobu absolutně bez problému.
(zadáno: 31.1.2023)
75 %. Neuspořádané, překotně se vynořující běsné vzpomínky, které opanovaly válkou neblaze poznamenanou, churavou mysl a neúprosně jitří rozbolavělé nitro ústřední postavy - traumatizovaného přímého aktéra bojových vřav a událostí Bojchrta, se z jeviště do hlediště doslova valí a zasypávají divákovu pozornost jak střepiny granátů. Obdivuhodný, mimořádně soustředěný výkon Saši Rašilova v extrémně náročné roli a všudypřítomnou bezútěšnou atmosféru účelně podtrhují a dotváří všichni herečtí kolegové i početný kompars, práce se zvukem, světlem a působivými projekcemi.
(zadáno: 31.1.2023)
85 %. Hra fungující na principu terapeutického fáče s pozitivním účinkem nejen na jejího hlavního hrdinu, ale především také i na publikum, kterému se svěří se svým příběhem a pozoruhodným seznamem milionu věcí, kvůli nimž stojí za to žít a nevzdávat se. Richard Krajčo postavu Chlapce vybavil potřebnou dávkou bezprostřednosti a autenticity, časové a emoční přechody působí velmi přirozeně. Ty diváky, kteří jsou interaktivně zapojeni do děje, dokáže pak spoluvést a podpořit s odzbrojující empatií. Za každou minutu téhle sugestivní terapie dávám spokojené a poctivé procento. ;)
(zadáno: 22.1.2023)
75 %. Moderní, živá, sdělná, mrazivě aktuální inscenační výpověď. Myšlenky nadčasové, až zatrne (ano, autor napsal svůj román opravdu před 30 lety). Originálně je zapojen light design, hra světla a stínů i projekce účelně posouvající děj. Postupná dekonsrukce (či přesněji spíš destrukce) jeviště samotnými herci pak působivě dotváří atmosféru, trosky jsou dále použity jako nejrůznější kulisy. A všeobjímající zmar, kocovinová úzkost a chandra s každou vteřinou sestupu duše k branám pekla houstne...
(zadáno: 15.1.2023)
65 %. Na tuhle vlnu Drábkovy svérázné poetiky i humoru jsem se naladila s diváckou chutí. "Pohádková" mikulášská návštěva ve vile Vilekule vlídně a dojemně připomíná, jak je v dnešní stále zběsilejší době, která důležité hodnoty válcuje a devalvuje, setsafra potřebné hledat a probouzet v sobě duši dítěte a tou nezkaženou optikou vyvažovat naše mnohdy zbrklé dospělácké soudy a nesmyslné životní postoje. A předně: za žádnou cenu nikdy nic nevzdávat! A řekla bych, že i na tu zamýšlenou poctu herečce došlo. Už jen inspirovat dramatika k napsání postavy s takovými vlastnostmi, jaké ve hře Pipi ztělesňuje, mně vůbec nepřipadá málo.
(zadáno: 8.1.2023)
Mozaika z útržků dialogů v repetitivních ozvěnách otevírá problematiku stále více zející společenské praskliny, kterou mj. rozevírají sociální, ekonomické a kulturní diference, konzum, nadspotřeba a všudypřítomná potřeba peněz, jakožto primárního mocenského prostředku. Lze ji ještě vůbec nějakým způsobem zacelit, nebo svět už nevyléčí ani boží metly? Text se vyznačuje specifickou poetikou, která mu ovšem trochu ubírá na razanci, provokativnosti i naléhavosti a celkově pak vyznívá přece jen o něco smířlivěji než by téma uneslo. Jeho struktura klade také nároky na interpretaci, s čímž si všech pět hereckých protagonistů poradilo velmi dobře.
(zadáno: 16.12.2022)
85 %. Pirandellův text se skrze zvolený inscenační klíč, jemuž dominuje záměrně přepálená, groteskní nadsázka, dočkal smysluplné a funkční opory i rezonance své vícevrstevnatosti. Věru tragikomický obraz společnosti neschopné rozpoznat, že místo zájmu o nalezení pravdy lační spíše po skandálním odhalení a domněnkám o dění za zavřenými dveřmi sousedního bytu věnuje pozornost tak umanutě, až úplně přehlédne daleko zásadnější skutečnosti, odehrávající se přímo pod vlastními otevřenými okny. Herecké nasazení všech je dechberoucí, většinu situací pointují precizně uchopené gagy. Za mě rozhodně jeden z nejzdařilejších divadelních počinů roku 2022.
(zadáno: 9.12.2022)
Velmi svérázná asociativní mozaika z útržků různých literárních děl vybízející ke vnímání stylem "nechej plynout a nějak působit". Mé skóre: pokoušela jsem se na dění napojit, až devadesát minut uplynulo, aniž by to na mě nějak zásadněji emočně či myšlenkově zapůsobilo. Více než originální inscenační experiment mně to celé asociovalo spíše jakýsi tvůrčí workshop na téma překračování hranic srozumitelnosti jevištní akce. Má poklona patří všem hercům, nelehký koncept zvládli obsáhnout s obdivuhodnou mírou koncentrace.
(zadáno: 6.12.2022)
Nejen pro prostředí divadelního zákulisí, do nějž je děj zasazen, byl film pro jevištní zpracování de facto předurčen. Také specificky vyhrocená situace, která postupně obnaží leccos z minulosti, demaskuje charaktery i míru osobní odvahy jednotlivých postav, nabízí zajímavé herecké příležitosti. Těch nejlépe využili Zdeněk Žák, Karel Heřmánek ml. a Kryštof Bartoš. Inscenace je možná až příliš rozkročena mezi groteskními a vážnými tóny, některé pasáže pak nevyzní s patřičnou intenzitou. Zejména závěr samotný na mě působil zbytečně rozmlženě smířlivě, potenciál příběhu naznačuje cestu k podstatně mrazivějšímu vyústění.
(zadáno: 3.12.2022)
Koláž ze čtyř Čapkových Apokryfů a útržků z dalších jeho textů dokládá, jak nadčasový autor to byl a jak dobře uměl vystihnout povahopis českého člověka. Jeho libozvučný a čistý jazykový styl je navíc pro svébytné prostředí poetické Violy jako stvořený. Herecký trojlístek pak nechává všem myšlenkám a trefným postřehům adekvátně vyznít zdařilou interpretací.
(zadáno: 27.11.2022)
65 %. Ve jménu názvu osobitým poetickým způsobem se inscenaci daří předat příběh ze zapadlé kanadské indiánské vesnice rybářského kmene Kwakiutl. Sem přijíždí na svoji první farní misi mladý kněz Marek, který si postupně dokáže získat nejen důvěru, ale nakonec i srdce zprvu nedůvěřivých domorodých starousedlíků, kteří právě svádí nelehký boj o zachování svébytnosti své civilizace. Téma síly a potřeby vzájemné lidské empatie a tolerance zde rezonuje zejména prostřednictvím citlivých hereckých výkonů Aleše Petráše a Jitky Smutné.
(zadáno: 23.11.2022)
Všechno má svůj rub i líc, naše vlastní nitro nevyjímaje, v každém z nás se pere něco z Jekylla i Hydea, v daném případě Jerryho a Petera. Překročit komfortní zónu vlastního já, přiznat si a pojmenovat i nepříjemnou pravdu a nahlédnout sebe sama, svůj život a postoje bez iluzí a sebeklamu, je aktem bolestným, ale zároveň i očistným. Jak je ve hře řečeno: i ztráta může být ziskem. Zajímavých, interpretačně náročných hereckých příležitosti se oba protagonisté zhostili bravurně. O co méně má postava Petera textu, o to více emocí musí obsáhnout pouze prostřednictvím mimiky, což se Ondřeji Brouskovi podařilo opravdu skvěle. Silný divácký zážitek.
(zadáno: 21.11.2022)
35 %. Apelativní rámec této dystopické vize blízké budoucnosti je zřetelný, poukazuje na nebezpečí letargie zpohodlnělé, rezignované společnosti. Paralela s Čechovovými postavami, které o všem raději nekonečně dlouho tlachají a planě filozofují, než by se jakkoli přičinily o nápravu, mu dodává tragikomický rozměr. Snaha o originální inscenační uchopení je patrná, bohužel ale vše citelně doplácí na přemíru textu hry, témata se tak poněkud rozmělňují, téměř tříhodinová stopáž je neúměrná komplexnímu sdělení. Radikálnější, stručnější pojetí by bylo podle mě ku prospěchu, očividné energické nasazení všech by pak rozhodně bylo přínosněji zúročeno.
(zadáno: 18.11.2022)
75 %. Obsadit do role operní divy Marii Callas Dagmar Peckovou bylo jednoznačně mistrovskou volbou. Disponuje darem podmanit si publikum od prvního okamžiku svojí živelnou energií a bezprostředností. Skutečnost, že sama velmi dobře zná líc i rub operního světa i jeho zákulisí a sebeironický odstup jí není cizí, autenticitu hereckého ztvárnění podtrhuje. Radím tuhle lekci divácky neminout, je osvěžujícím zážitkem. Škoda jen ne zcela obratného pojetí samotného závěru inscenace, jak již také zmínil ve svém hodnocení kolega Pavel Širmer.
(zadáno: 9.11.2022)
55%. Inscenace vyniká především zdařilou scénografií a vyrovnanými hereckými výkony všech. Poměrně zajímavý režijní nápad, že každá další postava vstoupí do děje příjezdem tramvají a každý sexuální akt je ilustrován "rituálním" tancem, se brzy stane prvkem monotónním, který začne spíše iritovat, než aby měl oživující efekt. Jakkoli chápu, že rej je rej a je potřeba ho jevištně zvizualizovat, uvítala bych invenčnější pojetí, především v celkově svěžejším a dynamičtějším rytmu. Zpomalené tempo a repetitivní cyklení akcí totiž více jak dvouhodinovou stopáž (bez pauzy) pocitově neúnosně natahují.
(zadáno: 29.10.2022)
Transgender problematiku nejprve krátce přiblíží divákům seznamovací interaktivní úvodní část. Samotný děj hry je pak atraktivní spíše pro ilustraci toho, jak uvažovala, a co trápilo Danielu Špinar v době dospívání a mládí, a jak se k tomu režijně staví současnou optikou, tady a teď. Námět Rusalky zrcadlí osamocenou duši člověka s pochybnostmi o svém pravém já, která bludně tápe světem ostatních lidí a opodstatněně se v něm cítí nesvá, stejně jako ve svém těle. Touha po proměně zde rezonuje velmi intenzivně. Herecky interpretačně koncentrovanému trojlístku dominuje odzbrojující Zuzana Onufráková, která celé inscenaci dodává šmrncovní esprit.
(zadáno: 29.10.2022)
Tak předně - velrybu (rozuměj: dědictví) je potřeba před porcováním řádně omýt, to dá rozum! Prostřednictvím modelu jedné bizarní, nefunkční rodiny je nastaveno neúprosné zrcadlo společnosti: morální hodnoty se rozpadají, slova ztrácí obsah a city chladnou. Z toho obludného defilé pokřivených povah místy až mrazí, stejně jako z neskrývaně netrpělivého čekání na to, kdy konečně už nemocný otec a majitel firmy zaklepe bačkorama. Jedna generace odchází, ta nastupující, zdá se zjevně, svět nespasí. Tleskám herecké práci všech, interpretačně náročnou stylizaci zvládli výtečně.
(zadáno: 27.10.2022)
75 %. Inscenace, v níž se thrillerový příběh šťastně symbioticky propojil s empatickou režií Martina Vokouna a maximálně soustředěnými hereckými výkony Elišky Nejedlé a Petra Floriána. Velmi dobře se zde pracuje s psychologií obou postav, motivacemi jejich jednání i gradací napětí. Komorní podkrovní zkušebna zdařile dotváří iluzi ponurého sklepního prostoru, v němž atmosféra stísněnosti každým okamžikem sílí spolu se stále neodbytnějšími pocity beznaděje a bezvýchodnosti.
(zadáno: 9.10.2022)
(zadáno: 9.10.2022)
(zadáno: 9.10.2022)
75 %. Stejně jako v inscenaci DvŘ Jeden německý život i v Show Dr. Ruth Kateřina Macháčková prokazuje, že monodrama jejímu hereckému naturelu víc než sedí. Má dar diváka přirozeně oslovit a zaujmout jeho pozornost od první po závěrečnou repliku. Postavu Karoly Ruth Siegel buduje s citem pro všechny tragikomické tóny příběhu německé židovské ženy, která jako dítě přežila holocaust. Její sympatický, nakažlivě entusiastický postoj k životu s nezdolnou vůlí nevzdávat se a překonávat všechny karamboly předává uvěřitelně, svede publikum dojmout, povzbudit a někoho dost možná i naladit k vyhledání encyklopedického hesla "Ruth Westheimerová".
