Jiří Koula

Letošní "alterna" je opravdu, ale opravdu alternativní. U této inscenace oceňuji práci s loutkou, některé výjevy jsou prostě nádherné, naproti tomu anotace tvrdí, že jde o pokus o adaptaci předem odsouzený k neúspěchu, což potvrzuji, dost nerad bych se snažil na základě viděného rekonstruovat aspoň v hrubých rysech předlohu.

Tak tohle je první "dianiškovka", která mě minula. Sice ji rozumově můžu přijmout jako sondu do mysli člověka na pervitinu, ale abych si ji i užil, musel bych se nejspíš sám sjet. Sice to bude hodně nefér, ale když to srovnám s co do tématu podobným filmem Strach a hnus v Las Vegas, z toho jsem nadšený i za střízliva. Ale ano, tvrzení, že Dianiška není Gilliam, není zrovna dvakrát objevné.

Inscenovaný koncert s jasným poselstvím, který sice funguje, ale imho trpí dvěma standardními problémy, jednak je jako politické gesto naivně přímočarý, hlavně ale uvádění ve VILE Štvanice znamená přesvědčovat přesvědčené, ve výsledku tak jde o poplácávání se po zádech v hloučku těch, kteří spolu mluví.

Tak toto je lahůdka, voiceband/kabaret/pásmo scének/výjevů, původně jednorázová akce, jež se naštěstí opakuje, účinkující tematizující sami sebe - profesně i osobně - coby představitele lidstva, divadlo odrážející realitu vnitřně i zvenčí.

Přikláním se k hodnocení (a vlastně i pohledu) Jendy Matouška. Inscenace v první části až na hraně únosnosti rozvleklá a spíše předstírající, že o něčem hlubokém vypovídá, než aby tak skutečně činila, vizuálně a hudebně působivá, v druhé půli konečně pár zajímavých scén. Herecky vyzdvihnu Jacoba Erftemeijera nejspíše hlavně za to, že není součástí onoho "úmorného orloje hnusu", který ostatní herce paralyzuje. Krysař Kláry Cibulkové je zajímavě vystavený, "autistická" stylizace má svůj smysl a herečka se jí zdatně drží, jenže na dvě hodiny mi to přišlo málo.

64,99 % Přiznávám, fotbal mi nic neříká, naštěstí Knoflíčkův příběh nabízí víc. Přiznávám, Divadlo D21 mám rád, naneštěstí mám pocit, že tvůrci tak docela nevěděli, jak onen příběh "divadelně ukočírovat", což v je druhé půli dost vidět. Přesto jsou přítomny ingredience, kvůli nimž do "Déčka" chodím, hravost v nápadech i provedení a muzikálnost (jmenovitě se klaním Kristýně Podzimkové, která se kvůli této inscenaci naučila hrát na cimbál). Pokud fandíte fotbalu či dokonce přímo Slávii, asi budete nadšeni, ale i nám, kteří jsme imunní vůči kouzlu kulatého nesmyslu, má inscenace co nabídnout.

55 % Velmi jsem se těšil, až Činoherní studio tuto inscenaci do Celetné přiveze. Bohužel oproti prvnímu dílu tradičnější pojetí sice možná znamená, že byl děj přehlednější, ale hlavně mě to osobně mnohem méně bavilo, navíc z toho "činoherácké úlety" občas poněkud trapně trčely.

Činohra, pantomima, fyzické divadlo, loutkohra, předčítání, práce s rekvizitou, emoční cvičení, drastická pohádka s veselou vsuvkou, čeština, němčina... Divadelní eintopf, který se však vyznačuje kompaktní chutí, kupodivu to celé opravdu drží pohromadě. Tohle jinde neuvidíte.

74,99 % Nemám rád grotesky. Tedy aspoň jsem si to myslel, než jsem zhlédl Chaplinovy děti. Tleskám všem čtyřem hercům (tedy třem herečkám a jednomu herci) za to, že mě náramně pobavili (no dobře, tvůrčímu týmu v zákulisí též), a Tereze Terberové pak ještě jednou, protože takovou tvárnost a proměnlivost obličeje i těla aby jeden pohledal.

Viz blog Lukáše Holubce.

Tahle inscenace je téměř výborná, přináší text, který se u nás neuvádí, scéna je působivá, herci hrají po celou dobu s obdivuhodným nasazením, režisérka Ewa Zembok zdařile buduje atmosféru (i když, proč ty hudební vložky?), poselství je jasné a zároveň ne přímočaré. Tak proč nehodnotím výše? Protože je neúměrně dlouhá, když svou prvotinu nezvládl ukočírovat Marius von Mayenburg, mohla tak učinit aspoň dramaturgyně Lenka Kolihová Havlíková, věřím, že by se dal text seškrtat na polovinu, aniž by se ztratila jediná myšlenka.

Občas se to stane, inscenaci jsem zhlédl před dvěma měsíci, poznamenal si procentuální hodnocení bezprostředního dojmu... A nyní, když se k ní chci vyjádřit, už si ji vůbec nevybavím. Nejspíše tedy šlo skutečně o klauzury, kde jsem ocenil akorát hereckou stránku.

65 % Přiznávám, že já režii Josefa Kačmarčíka neinvenční nazvat nemohu. Jeho nápady mě nejprve bavily samy o sobě, aby pro mě v závěru získaly i hlubší smysl. Po herecké stránce pak oceňuji Jakuba Kropáčka, Hana Mikulková mě naopak tak úplně nepřesvědčila právě ve finále.

Miro Gavran napsal chytře vtipnou (byť nepříliš objevnou) hru, herci pod vedením režiséra Jakuba Šmída ji náležitě rozpohybovali (k čemuž jistě přispěla i úprava textu Kristýnou Čepkovou a Šmídem). Životem poučení a cyničtí Tolstí v podání Tomáše Kobra a Diany Šoltýsové versus mladí a naivní Čechovovi Jiřího Böhma a Natálie Řehořové, to vše zabaleno do řady Šmídových nápadů, to rozhodně stojí za návštěvu.

Dva vojáci v pouštním bunkru, horko, žízeň, strach, paranoia... Vojtěch Bartoš s Markem Mikuláškem hrají přesvědčivě, zbytek tvůrčího týmu též odvádí kvalitní práci, hodnotil bych výše nebýt závěrečného opakování, jež můj dojem neumocnilo, ale naopak rozmělnilo.

Sečteno a podtrženo, možná je inscenace od Pantheon production podařená, nevím, neviděl jsem ji celou, utekla mi pro mě nejpodstatnější část. Ale z toho, co jsem viděl, mi přišla docela slibná, a jak už jsem psal na začátku, třeba bude mít větší štěstí než já. Více viz blog.

74,99 % Sečteno a podtrženo, Podivný případ se psem v Kalichu není slaďák, nad nímž byste uronili Kunderovu druhou slzu, ale poctivá inscenace, která jde vlastní nevyšlapanou cestou. A její krok je pozoruhodně jistý. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, ač se na první pohled mohou inscenace vystavěné na Dianiškových textech zdát jen jako blbinky pro pobavení (svého specifického publika, nejsou a ani se nesnaží být pro každého), nahlédneme-li pod tuto masku, můžeme spatřit samotné základy lidskosti či konkrétního uspořádání společnosti. A to platí aktuálně hlavně pro Mlčení bobříků. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, kdo jó chce, ten si na té inscenaci mouchy najde, což ale nic nemění na tom, že je to pozornosti a doporučení hodný počin. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, Tygr v tísni vytvořil inscenaci, která jako celek tu ze Studia Hrdinů strčí hravě do kapsy. Už jste ji viděli? Ne? Tak to musíte! Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, uznávám, že za Morčaty stojí kvalitně odvedené řemeslo celého týmu a výsledek je dost možná právě takový, jak si tvůrci přáli. Má-li však tato inscenace své cílové publikum, já do něj holt nepatřím. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, Pomezí je projekt, za nímž stojí nesmírné úsilí a je to vidět, tolik rozmanitosti a detailů na jednom místě zkrátka jinde neuvidíte a nezažijete, jde o zcela unikátní počin, který stojí za návštěvu už pro svou atmosféru, a byť je pro mě divadlo především studnicí příběhů, přál bych si, aby šlo o vlaštovku, která to jaro udělá. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, pokud jsou pro vás Smolíkovi jen soubor jmen a vzpomínka na svébytnou animaci a máte zároveň rádi české rodinné komedie z minulého století (či režimu), pak si tuto inscenaci pravděpodobně užijete. Pokud byste ale chtěli "ty Smolíkovy", pusťte si radši seriál. Více viz blog.

64,99 % Sečteno a podtrženo, když jsem z Nicka odcházel, mísily se ve mně dva pocity, na jedné straně uspokojení z docela dobrého divadla, které bych mohl doporučit, naproti tomu až zarážející absence naplnění závěru anotace. Když si ale toto očekávání odpustíte, pak Nick za návštěvu stojí. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, při sledování inscenace Studia Hrdinů se sice můžeme pousmát nad marným snažením Simone Weilové najít své místo, můžeme s ní soucítit jako s konkrétní ženou v konkrétní době na konkrétním místě, oboje jsou však příliš slabé závoje, než aby zakryly, nakolik se nás její příběh (do)týká. Více viz blog.