Jiří Koula

75 % Pohled na "gossip fenomén" (tlachy i pomluvy, souhrnně řeči zbytečné (č)i škodlivé) tak obšírný, že jsem občas ztratil nit. Ovšem i v oněch chvílích jsem obdivoval výkony tanečníků koketujících s akrobacií, nepřetržitý příval nových nápadů, ale i zajímavé variace předchozích, propojení hudební (či obecněji zvukové) složky Ivana Achera s vizuální, choreografie Lenky Vagnerové či jednoduchou, přesto však široké možnosti nabízející scénu Jakuba Kopeckého. A pak je tu Ivo Sedláček, kterého za ztvárnění ústřední postavy musíte milovat. Tohle chcete vidět!

Přidám se k davu, nebýt druhé poloviny, šel bych s hodnocením výše. Ovšem i tak ji nepovažuji za úplně zbytečnou, jen by se dal její přínos shrnout do pětiminutového přílepku k první.

Dle anotace jde o příběh příliš nonkonformního malíře, já si z inscenace ale odnesl spíše analýzu postojů okolního světa vůči nonkonformitě. Jde o plodný základ pro diskusi, nakolik je odlišnost sama o sobě hodnotou, kde je hranice mezi rebelií, jež se o něco snaží, a vyprázdněným protestem pro vzdor samotný. Vezmu-li v úvahu, že letošní sezóna v D21 se zabývá otázkou "Umělec - vizionář nebo parazit?", je inscenace "trefným otvírákem".

Pro mě z této inscenace vyčnívá Matěj Nechvátal, jehož schopnost pracovat se záměrně zpřelámaným jazykem mě "fakt dostala". Naopak "muži v pozadí" (Martin Hýča a David Šiktanc) u mě mají za celkový výsledek malé bezvýznamné mínus.

75% viz blog

75 % Extrémní divadlo zobrazující extrémní podmínky, extrémní divácký zážitek. Druhá část je ve srovnání s první nápaditou a působivou paralelou, jež tvoří pravé poselství celku, nesoulad ve fyzickém prožívání mi však přesto přinesl drobnou rozmrzelost.

Tahle inscenace je téměř výborná, přináší text, který se u nás neuvádí, scéna je působivá, herci hrají po celou dobu s obdivuhodným nasazením, režisérka Ewa Zembok zdařile buduje atmosféru (i když, proč ty hudební vložky?), poselství je jasné a zároveň ne přímočaré. Tak proč nehodnotím výše? Protože je neúměrně dlouhá, když svou prvotinu nezvládl ukočírovat Marius von Mayenburg, mohla tak učinit aspoň dramaturgyně Lenka Kolihová Havlíková, věřím, že by se dal text seškrtat na polovinu, aniž by se ztratila jediná myšlenka.

O poznání lepší (živější) než verze Divadla pod Palmovkou... A k poznání stačí i deset procent.

74,99% Po Zkrocení zlé ženy se Daniel Špinar pustil do další modernizace Shakespeara. A nejde o žádné kosmetické úpravy, nýbrž pořádný kus práce s ohledem na cílové publikum - dnešní mládež. Výsledek? Funguje to a na své si místy přijdou i "divadelní snobi".

Sázka na jistotu, tematizovat divadlo samotné je pohodlné, divácky vděčné, nutno ale zároveň přiznat, že v tomto případě i povedené, navíc jako pozitivum vnímám i to, že zde tvůrčí tým nepřehlušuje svou poetikou žádného autora, vystačí si s vlastními zdroji. Když už Na zábradlí na něco vyrazit, tak na Hamlety.

Děkuji vedení Klicperova divadla, tedy jmenovitě patrně zejména Pavlu Khekovi, že jste Dianě Šoltýsové poskytli prostor u sebe Hanu inscenovat, že jste jí umožnili si s sebou přivézt vlastní realizační tým i část "jejích hereček", ale též za to, že máte v souboru herečky (v čele s Lucií Andělovou) schopné naplnit její vizi a ustát cestu vedoucí k jejímu naplnění, protože díky tomu všemu vznikla inscenace, na niž můžete být právem hrdí. Více viz blog.

Veskrze ženská inscenace, v níž jsou vodítkem emoce a sdělením rozpolcenost ženského nitra. Osobně bych však uvítal angažování mužského principu ve formě pevnějšího režijního vedení či jasné dramaturgie, takto se zdá, že inscenace chvílemi nejistě přešlapuje na místě.

74,99 % Jeden z důvodů, proč mám v oblibě Komorní činohru, je, že objeví-li se na jevišti Ivana Machalová, Zdeněk Velen či Lukáš Král (což se právě na této scéně děje často), nešel jsem do divadla zbytečně, přiznávám, že mám pro všechny slabost, tato inscenace je tudíž svým obsazením můj splněný sen. Další subjektivní plus je, že tematizuje divadelní prostředí. No a konečně mám rád i režie Jiřího Bábka, který dokáže herce vést k věrohodnému vystižení postav a jde po smyslu textu, aniž by ho přehlušoval "erupcemi vlastního ega".

viz komentář Jiřího Landy a blog

Výrazná Nebeského expresivnost jako prostředek plnější a hlubší charakterizace postav funguje, fyzické oddělení prostoru hlavní hrdinky od zbytku světa je (opět) působivé, Lucie Trmíkové i herci Divadla v Dlouhé zvolenou koncepci zdárně naplňují (však už mají trénink). Že z mých slov zaznívá kritické "už zase"? Jo, právě tak na mě inscenace působí, sama o sobě sice povedená, ale ten pocit už viděného tam holt je.

35% Pro mě jeden velký omyl s řídce rozptýlenými světlejšími okamžiky.

85% Silná hra podtržená precizními výkony Petry Špalkové a Petra Lněničky. A slzy první jmenované stékající jí po tváři ještě v půlce děkovačky? Tomu říkám sžítí se s rolí, bravo.

55 % Kdyby se ubralo čtvrt hodiny a vše se přesunulo do zkušebny, byla by to svižná a zajímavá inscenace s kvalitami, jež zmiňuje Jiří Landa. Takto s jeho hodnocením sice souhlasím, leč nutno přiznat i nezvládnuté zadání vytvořit inscenaci pro velké jeviště (nezvládnuté jak ze strany Braňa Holička, tak Nikoly Tempíra).

Tak tohle se tak docela nepovedlo, text Markéty Bidlasové se Vojtěchu Štěpánkovi rozpadl do sledu působivých leč izolovaných scén, výslednému dojmu nepomohlo ani to, že se (alespoň při mé repríze) hrálo pro první řadu (ve třetí řadě si divačky stěžovaly, že nic neslyší (a já ve čtvrté měl často též problém slyšet vše), navíc sklon hlediště v kombinaci s částmi odehrávajícími se na zemi měnil občas dění v rozhlasovou inscenaci).

Lidská komedie, vtipná ilustrace tvrzení, že herectví je řehole.

Sečteno a podtrženo, skončím, kde jsem začal. Předchozí řádky se vztahovaly k Zábranskému - postavě. Nevím, kdo je David Zábranský - člověk, neznám ho, setkal jsem se s ním jen skrze jeho hru Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, na základě této zkušenosti můžu říct maximálně to, že Zábranský - dramatik mě moc nebaví. Nebo naopak mě pouze baví, inscenace ve Studiu Hrdinů je zábavná, na čemž má rozhodně zásluhu i herec Stanislav Majer a možná režisérka Kamila Polívková, pokud Majera vedla. Co se ale skrývá za touto zábavností? Nevím, já nic nenašel. Více viz blog.

Ano, dost možná jde o nejslabší Schmittův text (ve srování s těmi, jež u nás byly inscenovány), jenže to neznamená, že je špatný. Ač jde v základu o bulvární komedii, autor přesto našel dostatek prostoru k vyjádření svých postřehů na téma prázdného filozofování ve střetu s realitou všedního dne. Je snadné být vznešený a velkorysý na papíře, ovšem jen do chvíle, kdy "jde do tuhého". Inscenace si po celou dobu udržela mou pozornost, pobavila mě a dovolila mi též si "podumat". A to není málo.

Divadlo je syntetické umění, sestává z různých složek a vztahů mezi nimi. Tato inscenace je krásným příkladem toho, že byť jednotlivé části nemusejí být nutně ideální, i tak může být výsledek působivý, neboť co by se samo o sobě jevilo jako nedostatek, může v celku získat smysl. Nechme proto stranou analýzu detailů, jako celek jde o divadlo, jež přesvědčivě komunikuje na emoční i rozumové rovině.