Jiří Koula

Viz blog Lukáše Holubce.

Souhlasím s kolegou Holubcem, že text není žádná pecka. Naproti tomu mě ale inscenace díky herectví Kristýny Klimešové a Martina Čarného pod vedením Martina Satoranského opravdu bavila, takže hodnotím výrazně výše.

65 % Přiznávám, že já režii Josefa Kačmarčíka neinvenční nazvat nemohu. Jeho nápady mě nejprve bavily samy o sobě, aby pro mě v závěru získaly i hlubší smysl. Po herecké stránce pak oceňuji Jakuba Kropáčka, Hana Mikulková mě naopak tak úplně nepřesvědčila právě ve finále.

74,99 % Sečteno a podtrženo, Podivný případ se psem v Kalichu není slaďák, nad nímž byste uronili Kunderovu druhou slzu, ale poctivá inscenace, která jde vlastní nevyšlapanou cestou. A její krok je pozoruhodně jistý. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, kdo jó chce, ten si na té inscenaci mouchy najde, což ale nic nemění na tom, že je to pozornosti a doporučení hodný počin. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, při sledování inscenace Studia Hrdinů se sice můžeme pousmát nad marným snažením Simone Weilové najít své místo, můžeme s ní soucítit jako s konkrétní ženou v konkrétní době na konkrétním místě, oboje jsou však příliš slabé závoje, než aby zakryly, nakolik se nás její příběh (do)týká. Více viz blog.

Sečteno a podtrženo, Pomezí je projekt, za nímž stojí nesmírné úsilí a je to vidět, tolik rozmanitosti a detailů na jednom místě zkrátka jinde neuvidíte a nezažijete, jde o zcela unikátní počin, který stojí za návštěvu už pro svou atmosféru, a byť je pro mě divadlo především studnicí příběhů, přál bych si, aby šlo o vlaštovku, která to jaro udělá. Více viz blog.

Viz blog.

74,99 % Inscenace podle mě rozhodně stojí za návštěvu, neboť na zdánlivě malém prostoru nabízí poměrně komplexní obraz dnešního světa, tedy aspoň těm, kteří jsou ochotni vidět, ty zajímavé tahy štětce jsou totiž vcelku subtilní. Ti, kteří už inscenaci viděli a mají dlouhou chvíli, mohou pokračovat blogem.

74,99 % Sečteno a podtrženo, nedílnou součástí scénických čtení je obvykle i jejich neopakovatelnost, snaha zafixovat to, co se povedlo, by snadno mohla vyústit v nevěrohodnost. Přesto mě však v tomto případě mrzí, šlo-li o jednorázovou akci, a to hlavně kvůli všem těm možným divákům, kteří u toho nebyli. Je-li však ztracena forma, snad se ještě někdy někde objeví obsah, tedy samotný text, protože i přes mou výhradu přílišného zaměření se na Žannu navzdory jeho struktuře si zaslouží být uváděn. Více viz blog.

Sázka na jistotu, tematizovat divadlo samotné je pohodlné, divácky vděčné, nutno ale zároveň přiznat, že v tomto případě i povedené, navíc jako pozitivum vnímám i to, že zde tvůrčí tým nepřehlušuje svou poetikou žádného autora, vystačí si s vlastními zdroji. Když už Na zábradlí na něco vyrazit, tak na Hamlety.

Nádherně divadelně hravá inscenace, která sice nepřináší žádnou hlubší myšlenku (tedy pokud se nechcete nípat v tématu iluze na divadle a ve filmu), ale chcete ji vědět prostě proto, jak je udělaná, čirá radost na jevišti i v hledišti.

Musím důrazně nesouhlasit se zbytkem redakce (a mnohými uživateli), já viděl krásnou sice zběsilou, leč zároveň citlivou a smysl textu vystihující inscenaci, čtyři sourozenci chyceni ve svém bizarním světě snažící se jej uchovat, protože byť je pokřivený/úchylný, je alespoň známý, představuje jistotu. Absence posunu, tříštění časových rovin, trvalá přítomnost mrtvých rodičů na scéně i kontrast věku herců a postav, to vše odkazuje ke snaze zakonzervovat minulost, Dodo Gombár využil všech prostředků, aby publiku zprostředkoval náhled do vnitřního světa postav. A povedlo se mu to znamenitě.

Výtky Pavla Širmera nemohu potvrdit, mně inscenace přišla skrze vnější projev vnitřně pravdivá, toto zpracování Strindbergovu textu sluší.

Velké divadlo na malém prostoru, tleskám Marku Němcovi, Agnieszce Páté-Oldak a Ivanu Acherovi, stejně jako hercům v čele s Davidem Punčochářem. Byť jde spíše o "pocitovku" a se samotným textem by se dalo naložit lépe/zajímavěji, tento důkaz, co vše se vejde do studia Švandova divadla, prostě stojí za pozornost.

74,99 % Dora Bouzková jako žena v taxíku i blázinci (a zde opravdu působivá), Petr Krušelnický jako metafyzický taxikář, zaměstnanec ústavu, stvořitel divadelního časoprostoru. Ne zcela jasně uchopitelný leč rozhodně pozornosti hodný tvar, projekt, který umně propojuje jednotlivé vyjadřovací prostředky.

74,99 % Že budu z Divadla Kámen odcházet nadšený, to bych si nepomyslel, pokud váháte, zda tuto scénu navštívit, je tato inscenace výborným "vstupním bodem". Na jedné straně zde je zachována Macháčkova poetika, naproti tomu má ale tato inscenace neobvykle bohatý děj a užité prostředky výborně rezonují s atmosférou líčeného světa, to, co mi jindy přijde spíše jako samoúčelná manýra (či svébytný mně cizí pohled na svět/divadlo), tady získává smysl.

Zdařilá inscenace povedeného textu, co když je sebevražda skutečnou možností, svobodným rozhodnutím? Více viz blog.

74,99 % Až mi (opět) bude někdo tvrdit, že nějakou inscenaci nemůžu docenit, protože nemám zkušenosti, o nichž se hrálo, nabídnu mu tuto jako protiargument. Ač se s pány Halpernem a Johnsonem těžko ztotožním, jejich příběh mě díky Goldsteinovu textu i výkonům Petra Kostky a Františka Němce oslovil ve všech smyslech toho slova. Toto je divadlo schopné divákovi nabídnout pohled do cizího soukromého vesmíru, toto je divadlo, jež má smysl.

74,99 % Ondřej Novotný napsal velkolepý ryze český text, bravo, jde to! Ivana Kanhäuserová vytvořila minimalistickou a přesto působivou scénu, tohle prostě umí. Ewa Zembok se blýskla výraznou režijní stylizací, s níž jsem se navíc dokázal potkat, velmi milé překvapení, navíc se v této koncepci dokázali ukotvit i všichni herci. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že to celé není tak velké, jak se to tváří být.

Povedené pásmo Viliama Klimáčka napříč časem fixované prostorem v podání tradičně herecky silné slovenské sekce Divadla v Dlouhé, tohle stojí za návštěvu.

65 % Kus mrazivého severu v Praze, možná až příliš autonomní vesmír, který působí přesvědčivě, ale je obtížně přístupný, protože se nesnaží publiku nic ulehčit, vysvětlit. Byť v něm Tereza Hofová působí vskutku přirozeně (aby ne, praxi má), celek je přesto nepřipravenému divákovi vzdálen.

Když jsem tuto inscenaci viděl poprvé, odcházel jsem s pocitem "Ale tak nebylo to špatné.", načež se mi to cestou domů poskládalo a přišel "wow efekt"... A pak jsem rychle zapomněl, v čem spočíval. Při druhém zhlédnutí jsem to měl vlastně dost podobné. A doufám, že na ni zajdu ještě jednou, protože něco na ní prostě je, byť se to stále brání jasnému uchopení.

65 % Inscenace sází na vnitřní věrohodnost charakterů, což díky přesvědčivým hereckým výkonům (v čele s Michalem Isteníkem) vychází. Příchod Jaroslava Matějky v závěru tuto koncepci ale narušuje a byť sám o sobě pobaví, celku zrovna dvakrát neprospěje.

Obsahově pro mě dosti kontroverzní byť zajímavá inscenace, kterou ale určitě chcete vidět kvůli hereckým výkonům. Více viz blog.