Jiří Koula

Inscenace kladoucí otázky, na něž si sami nechceme odpovědět, navíc proměněná šance Evy Salzmannové ukázat, že opravdu umí.

74,99% Nevěděl jsem, do čeho jdu, a byl jsem velmi mile překvapen, možná je to primárně předlohou, ale dění na jevišti pevně uchopilo moji pozornost a pustilo až ve chvíli, kdy jsem se ocitnul na ulici před Roxy, s Annou jsem se smál, bál i snil.

Ovšem varování pro potenciální diváky - hraje se v angličtině a v emocionálně vypjatých okamžicích (jichž vskutku není málo) je Miřence Čechové opravdu dost obtížné rozumět.

Přiznávám, že mě tato inscenace bavila... Ale co tím chtěl kdo říct?

Na jednu stranu skvěle zvládnutá práce s publikem, na druhou stranu opakované do poslední nitky probírané a propírané vtípky nepatří zrovna k mým nejoblíbenějším způsobům prezentace komična.

Ta hra/inscenace není vyloženě špatná, ústřední motiv člověka, který se nikdy nevzdá, leč jeho úsilí ho dostane z vrcholu mocensky ekonomického žebříčku (byť jeho temné strany) až na samé dno, je zajímavý, stejně jako ironický pohled na pozlátko šoubyznysu a bulváru. Jenže to samo o sobě nestačí, maso obalující tuto kostru poněkud zapáchá.

Myšlenka inscenace je obsažena už v názvu - jakou šanci ukázat, co v něm skutečně je, má superhrdina v malém poklidném městě? Ale superhrdina si umí poradit. One-man show Jana Šípala je nejen zábavná, ale pod kostýmem superhrdiny se schovává odkaz k dosti podstatnému aspektu dnešní doby v té naší zaprděné kotlince, totiž k nespokojenosti plynoucí z kontrastu mezi vnitřní touhou člověka něco zažít, něco dokázat, být součástí něčeho významného, a vnějšími podmínkami, jež jsou právě teď a tady tak nějak šedé, průměrné, nudné.

15% Nepříliš dobře zahraná špatně napsaná hra. Veškeré (poněkud skromné) naděje, jež první polovina vzbudila, ta druhá převálcovala s elegancí mentálně retardovaného řidiče buldozeru. Skryté kvality Divadla Artur tak nadále zůstávají kvalitně skryté.

65% Večer poezie plné cigaretového kouře, lásky a noční Prahy v poutavém podání Jana Potměšila.

Hynek Čermák nezklamal... Ale z inscenace jako takové by měl někdo (třeba režisér?) trochu setřít prach, v kontextu současného světa je způsob prezentace myšlenek textu už spíše úsměvný než podnětný.

64,99% Pro věrného diváka Pražského komorního divadla velmi příjemný dárek na rozloučenou, který ovšem (zákonitě?) nedosahuje kvality jednotlivých odkazovaných inscenací. A pro mě i bolestná připomínka, že jsem tento dnes již neexistující soubor objevil příliš pozdě.

65% Takové milé představení, v kontextu Vinohrad nadprůměr... A to je vlastně docela dost.

Inscenace osvětlující temné stránky dřímající v každém z nás. Ovšem že bych cítil potřebu ji zahrnovat superlativy, to tedy říct nemohu, je podařená, rád se na ni půjdu podívat znovu do Švehlovky, ale to je tak vše, chybí jí "něco navíc", přínos, který by byl právě její.

Klady inscenace jsou samotná předloha a herečky fungující jako (dobrý) tým. A to je vlastně vše, ostatní složky tvořící inscenaci jako by chyběly... Co na to režisér? Že mlčí?

Z anotace si o tomto textu moc představu neuděláte... Čímž ho ale zároveň docela dobře vystihuje. Ano, jde tam o mobbing... A rodinné vztahy, nevěru... A roztěkaného terapeuta. A pár dalších věcí. Je to zmatené? Je.

Na jedné straně nepochybuji, že v Homo 40 vymezená komunita skutečně existuje, a inscenaci považuji za její vtipnou i dojemnou analýzu, navíc je to fakt dobré divadlo, bravo. Ovšem pro mě skutečně zásadní rozdíl oproti Homo '06 je uzavřenost a vyhraněnost. Hovoří Homo 40 za všechny (čtyřicetileté) gaye? Za všechny pražské gaye? Za většinu? Jak významnou? Nevím a nejsem si ani jistý, zda to vědí tvůrci. V tomto kontextu mi její absolutnost a sebeobsažnost přijde prostě nefér, jde o příliš jasnou zprávu o příliš nejasné skupině. Nezbývá mi než doufat, že k tomu řeknou své i ti, kteří byli vyloučeni. Více viz blog.

Mohu jen stručně napsat to, co už kolegové pojmenovali obsáhleji, tato inscenace mě prostě neoslovila, pokud z jeviště šla nějaká energie, vytratila se v prvním řadách hlediště. Škoda, protože jinak to bylo minimálně dobré řemeslo.

74,99% Zdařilé pásmo skečů na téma "Kterak se vypořádat s homosexualitou?", nic zásadního, ovšem velmi vtipně podané a všichni si to očividně užili (jak tvůrci, tak publikum).

75% Fascinující studie člověka vracejícího se domů, kde s ním však již nikdo nepočítá. Jan Antonín Pitínský se nezapřel a v druhé části už byl na mě "příliš divoký", celkově však srozumitelnější, než bych čekal. Zajímavý mi též přišel obraz českého venkova jako prostředí, kde se pořád něco děje, jaký to kontrast k ruské dramatice a jejímu unylému bezčasí.

Michal Novák se ptá, proč se má "seznamovat s vnitřními zmatky jedné mladé umělkyně rozmazlené životem a navíc v posttraumatickém stavu". Inu, právě proto, že jde o konkrétního člověka v konkrétní situaci, přičemž ono ztvárnění je natolik přesvědčivé, že z něj je vidět i to rozmazlení životem i reakce na prodělané trauma. Zde nejde o obecná témata a přesahy, ale právě o ponoření se do situace. A to zde funguje lépe než leckde jinde, tak proto.

Myšlenka hry se mi opravdu líbí. Váhám ale, zda jsem se k ní dostával poněkud obtížně kvůli neobratnosti autorky či svéráznosti Luby Skořepové.

64,99% Štěpán Pácl se nezapřel a propašoval do inscenace nejeden obtížně interpretovatelný motiv, uchopení hosta Václava Šandy mi nepřišlo úplně nejšťastnější (a jde to na vrub též panu režisérovi), Pavle Dostálové chvíli trvalo, než našla správnou polohu... A Anna Losová jako "miss mokré kalhotky" nabídla pozornému divákovi pohled na divadle nevídaný.

Celkově bych ale doporučil tuto inscenaci k návštěvě nejednomu profesionálnímu souboru k možné inspiraci, kudy vede cesta.

55% Buďto na zvolenou stylizaci přistoupíte, nebo budete dvě a půl hodiny trpět. Mně to zrovna sedlo, ovšem doporučit tuto inscenaci komukoliv bych tedy hodně váhal.

74,99% viz blog

Co je po smrti, o tom už toho lidstvo namudrovalo dost. Ale co se děje, když jste takříkajíc napůl cesty?

Za mě dobře napsaná i zahraná hra s poměrně netradičním námětem, plus body za herectví Ivy Pazderkové a ladné pohyby Lukáše Pečenky... A za mnoho dalšího.

A jeden tip - je lepší být v levé části hlediště (tedy na jeviště se dívat směrem doprava) než v pravé, budete tak blíže ději.

84,99% Pro třicátníky a "přilehlé okolí" naprostá nutnost, návrat do dob, kdy Tereza Pergnerová náctiletým diktovala, co je to hudba. Byl to věk nenudy, nečasu, nedne a nenoci. Byl to nevěk.