Jiří Koula

65% Dvojí poděkování Vojtovi Moravovi, jednou za to, že pro mě "přečetl" Erbena živěji, než bych já když ne dokázal, tak alespoň zkusil, jednou za to, že se mi skrze rámec, jímž svou interpretaci obalil, nadobro vymanil ze škatulky "přitroublých elfů a Pejsků", když mi coby divákovi nechal nahlédnout jakýsi "spodní proud", rovinu, která mě (velmi mile) překvapila a s níž se rád znovu setkám v nějaké "dospělácké" inscenaci.

Na počátku nesouvisející útržky se postupně spojily v reálně nadreálný celek dotýkající se nejvnitřnějších částí lidské duše stejně jako nejobecnějších otázek života, vesmíru a vůbec. Inscenace, která stojí za zhlédnutí, možnost máte 13. a 19. června.

Kdyby prvotní velký třesk započal stejně "rozvážně" jako tato inscenace, dosud by byl vesmír blízko počáteční singularitě. Nicméně čekání (mající samo o sobě svoji hodnotu) se vyplatilo, Jakub Folvarčný do D21 přinesl tvar na hranici pantomimy, pohybového divadla a činohry, přičemž výsledek je pozoruhodně čitelný (a nápaditý a efektní co do emočního dosahu). A to vůbec není málo, doporučuju nenechat si tento kousek uniknout, možnost máte už jen 25. a 28. dubna.

Možná to bude nefér, ale tento komentář nechť patří Ireně Kristekové, neboť ztvárnila postavu z odlišného kulturního kontextu tak působivě, až jsem začal pochybovat, zda ještě vůbec jde o postavu příslušející lidskému druhu. Fascinující, podmanivé, uhrančivé... Bravo!

viz blog

Ondřeji Sokolovi se povedl malý zázrak. Poté, co jsem viděl inscenaci Divadla v Celetné, jsem nabyl dojmu, že Harold Pinter napsal velmi špatnou hru, proto jsem do Činoherního klubu přicházel se značnými obavami. Nyní musím svůj názor změnit, text není velmi špatný, ale řekněme průměrný. Zásluhou režiséra a (ostatních) herců však vznikla inscenace, jež se z tohoto omezení vymanila, výsledkem převedení do současnosti a obohacení o příslušný rámec je, že Zradu v Činoherním klubu můžu s klidným svědomím doporučit.

Viz můj komentář k Novým scénkám Felixe Holzmanna, jež nabízejí materiál v televizi neviděný, tento pořad naopak sestává z prověřené klasiky. Za vidění ovšem stojí oboje, pokud někde zahlédnete jméno David Šír, doporučuji tím směrem zamířit.

Phillip Löhle napsal vpravdě aktuální hru z dnešního světa propojeného chobotnicí globálního kapitalismu, kde "všecho souvisí se vším" není prázdnou frází, nýbrž trefným popisem. Jiří Honzírek pak divadelními prostředky i využitím projekce skloubil pohled do mozku této chobotnice - korporátní zasedačky či sálu pro prezentace širšímu publiku - s výjevy z bitevního pole této největší "tiché války" - celé planety. Inscenace velmi dobře zapadá do dramaturgie Strašnického divadla (tedy přesněji Divadla X10), jež se snaží zkoumat, co znamená být člověkem ve stále komplexnější realitě.

Vskutku kouzelná inscenace, jež pobaví dospělé stejně jako děti. V La Fabrice sice některé triky nevyšly na výbornou, přičtu to ale na konto neznámému prostředí.

Tři působivé herecké výkony plus jeden strhující Veroniky Gajerové. Ve vyšším procentuálním hodnocení mi však brání má alergie na hry poháněné alkoholickým opojením postav a též na dnešní poměry značná naivita textu, který před padesáti lety dost možná byl pronikavou sondou pod kůži pokryteckého měšťáctví, dnes však (minimálně mně) nepřináší nic objevného.

Škoda utahaného závěru, v němž zřejmě mělo být naplno ukázáno, co jsou ti Andořané zač, to mi však již dostatečně vyplynulo z předchozího. Jinak jde o působivý pohled na malost člověka a falešný nacionalismus vedoucí k záhubě nevinného jedince... A nakonec i zkáze "ctihodných občanů".

Asi je to čistě můj problém, ale trochu mi vadilo, že se ony "životopisné údaje" a Turingova práce poněkud ztratily v oné chtěné vulgární rozvernosti.

Ale jo, nebylo to špatné, dobrých nápadů rozličného druhu inscenace obsahuje požehnaně... Což je ale svým způsobem její slabina, protože se tak rozpadá v pásmo veselých příhod bez silnějšího sjednocujícího prvku.

74,99% Tak předně je Terminus "fucking awesome" hra a přebásnění Ester Žantovskou opět skládám poklonu (stejně jako u inscenace Divadla Letí). Tak silný a co do obsahu i formy podmanivý text snad ani nelze režírovat jinak než se jím nechat vést a v nejlepším případě jej vhodně podpořit. A nutno Markovi Němcovi přiznat, že s některými takovými nápady skutečně přišel, jeho pohled mi přišel veskrze sympatický a to včetně určitých "decentních zlehčení". U jednotlivých herců bych pak viděl rezervy, jež se ale ve vztahu k celkovému dojmu nezdají podstatné.

Skrz naskrz černá komedie o jedné "povedené" rodince snažící se přežít v dnešním světě. Pozornosti hodná hra proměněná v pozornosti hodnou inscenaci.

Silná hra zkoumající otázku kolektivní paměti, či spíše časté kolektivní amnézie. Koho dnes zajímají minulé křivdy? Život jde dál a lid se chce bavit, jak připomenout minulost? Je to možné? A je to vůbec žádoucí?

65% Něžná i proradná, krutá i bezradná... Taková je Salome Vladimíra Marka, bytost uvězněná mezi světy, mezi ženou a puberťačkou, mezi postavou a hercem. Inscenace určená znalcům Vladimíra Marka více než jiným, přesto snad fascinující pro každého.

65% Michal Novák tuší, proč se inscenace jmenuje Jezdci... Já naopak přiznávám, že netuším, co měla většina scén zobrazovat. Ale nepopírám, že to bylo působivé.

Velice krotký Jan Nebeský v kombinaci s výjimečným výkonem Saši Rašilova a standardně velmi dobrými Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Jiřím Černým vytvořili pozornosti hodnou inscenaci, jež se z pohledu outsidera vysmívá pozlátku komerčního úspěchu při současném kritickém pohledu na mechanismy, jež k němu vedou. V druhém plánu je možno výsledek vnímat jako reflexi pozice Studia Hrdinů na pražské divadelní scéně.

Pohled na matky a mateřství, jenž možná není hluboký, objevný či překvapivý... Ale je zábavný a svým způsobem konejšivý jako mateřská náruč, dává pocit bezpečí založený na známosti.

74,99% Tuto inscenaci je velmi snadné odsoudit, jenže já už se při ní dvakrát náramně pobavil, veškerý amatérismus chápu jako přiznaný, nemohu se nad ním tudíž pohoršovat.

Po pomalejším nástupu rozehrál Jaroslav Achab Haidler působivé (mono)drama řešící otázku viny na jednom nešťastném místě v jedné nešťastné době. Můžete-li volit mezi špatným a horším, je zločin rozhodnout?

Štěpán Benoni nejen že nevypadl z role během představení, ale setrval v ní i při odchodu ze sálu, kdy na jevišti zájemcům předvedl dříve slíbený důkaz. To však byla jen tečka za jeho výjimečným výkonem. I pro ostatní herce bych našel převážně slova chvály, zvláštní ale je, že přesto pro mě inscenace neútočí na vyšší procenta. Kde se stala chyba? Nevím přesně, snad je text samotný příliš viditelně kalkulovaný na efekt.

74,99% Tři spoluredaktoři ve svých hodnoceních píšou o domyšlení východiska ad absurdum. Jenže na této hře je podstatné právě to, že závěr není tak absurdní, jak bychom si snad přáli, plné podřízení soukromého života korporaci je existující fenomén a rozdíl mezi Barlettovým závěrem a univerzem možného v reálném světě je značně mlhavý, netroufnu si s jistotou tvrdit, že něco by se ještě stát mohlo a něco už ne. Převedení na jeviště formou scénického čtení funguje, lze totiž vnímat jako přiznání, že ač postavy zdánlivě jednají samy za sebe, "notičky jim napsal systém".

74,99% Vtipná a divadelně atraktivní zpráva o tom, že "herec ten tvrdej chleba má".