Jiří Koula

Jenda Matoušek se ve svém komentáři ptá, proč tuto hru dnes hrát a pro koho. Má odpověď zní, že má, jenže pro ty, kteří na tuto inscenaci nepřijdou. Má smysl ji inscenovat kvůli všem Géšám (no, spíše Maryšám), kterých je i dnes šest půlek, akorát nežijí v bublině kosmopolitního světa opájejícího se šampaňským bouchnutým na oslavu vítězství emancipačního hnutí. Jenže právě do ní spadají mainstreamové divadelní scény i většina jejich publika, Kladna se to možná týká o něco méně než Prahy, ale tato inscenace není (o)krajová.

Zda bych hodnotil stejně vysoko, kdyby nešlo o Dejvické divadlo? No, pokud by jiný soubor dokázal z tak chudého "co" dostat tak bohaté "jak", pak bez váhání. Ale na Dejvické divadlo to tedy propadák rozhodně je.

44,99% Smát se jednomu vtipu padesátkrát během sto padesáti minut? Tady už nejde o komunikaci herců s diváky, ale spíše o cvičení pro psy pana Pavlova. Osobně tak za největší úspěch považuji, že se mi podařilo neusnout. Nicméně uznávám, že jsem byl v sále dost možná jediný takový, zbytek se smál a nadšeně tleskal všemu, čemu o pár minut dříve, s téměř neutuchajícím elánem.

Petr Kolečko je bůh... nebo ďábel... nebo něco mezi tím. Hru napsal letošním absolventům KČD na tělo a ti si to náramně užívají, takhle má vypadat komedie.

75 % Sečteno a podtrženo, ve Struktuře vědeckých revolucí postuluje Thomas S. Kuhn, že staré paradigma zcela umírá až se svými zakladateli, kteří s ním spojili svou kariéru. Ač sám autor varuje před zobecňováním této teze mimo pole vědy, přijde mi, že v univerzu ideologií platí totéž. A právě Štěpánkovi Budovatelé říše to ukazují velmi výmluvně, lepší analýzu zániku myšlenky společně s jejími příznivci těžko najdete. Více viz blog.

Což o to, bylo to pěkně vymyšlené i realizované, propojení divadla a filmu fungovalo, na mé repríze už (na rozdíl od premiéry) byly vychytány i technické nedostatky, i hercům jsem věřil... Ale celkově mě to příliš nezaujalo, byť by to asi měl být pokus o výpověď více méně mé generace, nemohl jsem se s tím nějak ztotožnit.

Rozhodně lepší než Třikrát život, ovšem Yasmina Reza mě nějak míjí.

Sečteno a podtrženo, pokud jste zaměstnanci, pak Bull doporučuji ke zhlédnutí i kvůli obsahu, bez ohledu na váš pracovní poměr však stojí za návštěvu už proto, že je to prostě dobré divadlo. Více viz blog.

Intelektuálové hrají pro intelektuály o odtržení intelektuálů od běžného života. Touto inscenací Studio Hrdinů vstoupilo do páté fáze smutku po smrti reflexe reality všedního dne elitami, už zde není popírání, hněv, smlouvání ani deprese, jen smíření s daným stavem - jsme mimo, akceptujeme to a jsme s tím v pohodě. Zcela zbytečná inscenace, byť řemeslně povedená.

Dva vojáci v pouštním bunkru, horko, žízeň, strach, paranoia... Vojtěch Bartoš s Markem Mikuláškem hrají přesvědčivě, zbytek tvůrčího týmu též odvádí kvalitní práci, hodnotil bych výše nebýt závěrečného opakování, jež můj dojem neumocnilo, ale naopak rozmělnilo.

84,99 % Napsal bych o této inscenaci dlouhý hloubavý blog, ale stejně byste ho nečetli. Takže si na to zajděte... Nebo ne, je to váš život. Autenticita nula, pivo na stole, logout.

Ale jo... To je tak vše, co k tomu mohu říct, obsáhlejší komentáře dodali kolegové.

Inscenace, která spojenými silami vlídného bezelstného úsměvu Jiřího Böhma a komiksové poetiky sice dobře ilustruje rovinu zápasu jedince a institucionalizované společnosti, ale pro mě se v tom poněkud utopily temné tóny minulosti hlavního hrdiny, ve hře je více rovin, než mi na první pohled vyplynulo.

Základní otázkou této inscenace pro mě bylo, zda přijmout stylizaci "nevážně o vážném". Výsledný verdikt budiž, že rozhodně ano, na jeviště je promítnuto nitro ústředních postav, svět sám pro sebe lákající diváky zástupně skrze postavu novináře svou jinakostí, svět rozkladu a prchavého pudového štěstí, úsloví "žijte tak, jako by každý den byl váš poslední" získává nový temnější význam. Navíc poselství koresponduje s metaposelstvím, kdy alternativní divadelní postupy stravují konvenčního diváka.

24,99% Tomáš Töpfer by si snad ani nemohl přát lepšího "předskokana".

viz blog

Z průměrně uchopené hry se nestane něco víc jen díky osamoceným režisérovým výstřelkům, rádobydojímavé okamžiky vyznívají vzhledem k celkovému ladění spíše trapně (či přinejlepším chladně), scény v "gestapáckém boxu" byly příliš daleko i ze čtvrté řady...

Jako shrnutí si dovolím použít odposlechnutý výrok jedné paní z fronty na šatnu: "Já je lituju, že v tomu musí hrát. Takoví herci..."

55% Děj by se dal shrnout do pár vět, o mnoho více by nezabral rozbor motivace všech postav... Ale těch slov, bože, těch slov.

Inscenace pojatá až příliš klasicky, jednoduchá scéna, papundeklové kulisy na ze tmy zářících lanech, všudypřítomný patos... Takhle nějak se to mohlo hrát už za Shakespeara.

Příjemná šansonová hodina plná písní, jazyků a situací s expresivitou odpovídající žánru, zde se děje vše naplno.

Sečteno a podtrženo, otázku, proč je Caryl Churchill považována za první dámu britské dramatiky, mi inscenace Čaj a apokalypsa (opět) nezodpověděla. Řekl bych, že celý tvůrčí tým odvedl dobrou práci, snad i chápu, proč si Divadlo Letí tento text vybralo... Přesto vlastně nevím, komu bych výsledek doporučil, sobě určitě ne. Více viz blog.

Syntéza Jistě, pane mistře a Našich furiantů. Podstata politiky všech úrovní je vylíčena sice trefně a vlastně i docela vtipně, přesto mi ve vzpomínkách rychle vybledne.

64,99 % Ondřej Brousek umí zahrát rozporuplnou postavu. Jenže jsem den předtím zhédl Rod Glembayů a říkám si, je to skutečně schopnost pojmout a vystihnout vzájemně neslučitelné tenze, nebo jakási "univerzální póza rozervanec"? Asi si budu muset dát pozor, abych jeho role navštěvoval s dostatečným časovým odstupem. Pokud jde o další "prvky", je krásné vidět na této spíše konzervativní scéně takovéto divadlo, nemohu se ale ubránit otázce, nakolik jsou Čičvákovy nápady nosné ve smyslu hlubšího významu a nakolik jde o duplikaci již znázorněného, tedy kudrlinky v jevištním rukopisu.

Ezra Pound v blázinci, to je kontext (poněkud levně) ospravedlňující použití jakýkoliv výrazových prostředků. Nemoci západní civilizace, na něž znali lék už čínští císaři před tisíci let, je zase slibné a ve svém dosahu silné téma. Miroslav Bambušek však podle mě příliš spoléhá na výpovědní hodnotu východisek inscenace, což mu sice umožňuje realizovat se bez omezení, výsledkem je ale horečnatý sen pasující diváka do pozice tonoucího hledajícího příslovečné stéblo.

Deset procent navíc dávám za velmi vhodné dramaturgické umístění na přelom sezón Čí je to město? a Nepřizpůsobiví.

Některé inscenace by měl člověk hodnotit co nejdříve, protože uplynou-li měsíce, už si je nevybaví. A toto je jedna z nich, průměrné hodnocení jsem si poznamenal po zhlédnutí a má amnézie budiž jeho potvrzením, z inscenace mi v mysli neutkvělo nic pozitivního ani negativního.

54,99% Ačkoliv by se měl "Fagi humor" založený na dvojsmyslech trefovat do mých tužeb po inteligentním humoru na jevišti, s Jiřím Jelínkem se přesto poněkud míjím. Carmen není "úplně marná", ale důvod k oslavám taky ne.