Jiří Koula

44,99% viz blog

44,99% Smát se jednomu vtipu padesátkrát během sto padesáti minut? Tady už nejde o komunikaci herců s diváky, ale spíše o cvičení pro psy pana Pavlova. Osobně tak za největší úspěch považuji, že se mi podařilo neusnout. Nicméně uznávám, že jsem byl v sále dost možná jediný takový, zbytek se smál a nadšeně tleskal všemu, čemu o pár minut dříve, s téměř neutuchajícím elánem.

44,99% Inscenace vlastně velmi dobře odpovídá tomu, co bych si představil pod pojmem "studentská alterna" - je to bláznivé, je to hravé, je to "tak trochu jiné"... A přestože je vidět jistá koncepce, celek nedrží pohromadě. Svůj podíl na tom bude mít i složení nastupujícího absolventského ročníku, jež se tomu letošnímu co do "homogenity" nemůže rovnat, s lehkými obavami hledím vstříc dalším inscenacím.

44,99% Hra samotná začíná jako ptákovina, aby se v závěru stala ptákovinou ještě větší. Inscenace je pak režírována tak, aby výsledkem byla megaptákovina. Sice jsem byl připravený a vlastně i naladěný na ptákovinu, ovšem čeho je moc, toho není málo.

Přiznávám, že mám problém už se samotnou předlohou, Butkovo přenesení tohoto díla na jeviště bylo pro mě bohužel příliš dobré.

35% Divadlo Palace uvedlo zase jednu hru, která logiku odsouvá do nejtemnějšího kouta a snaží se, aby se divák smál, ať to stojí, co to stojí. Ovšem nepochybuji, že si vděčné obecenstvo najde.

35% viz blog

44,99% Je příhodné, že se inscenace hraje ve zkušebně, jde totiž o pokus zjistit, zda se dá nepříliš zajímavá korespondence přetavit v zajímavé drama... Můj verdikt je, že pokud ano, tak zde se to neprojevilo.

Proč jít na Křišťálovou noc? No, Zuzana Onufráková i Jana Pidrmanová jsou vcelku pohledné ženy, něžnější část publika pak třeba zaujme Miloslav König v trenýrkách či ležérně drsný zjev Filipa Čapky.

A proč tuto inscenaci uvedlo Švandovo divadlo? Tak to by mě taky zajímalo, ostatně publikum, jež by se vešlo do studia o patro níže, a závěrečné dvojí vlažné zatleskání (až mi bylo stydno) jsou znamení, že kvůli divákovi to nebude.

Hra samotná v sobě má sice jistý potenciál, inscenace Štěpána Pácla na něj ale zvysoka... kašle.

Hercům jsem až asi na tři věty (a monolog v italštině) rozuměl... Ovšem čemu nerozumím, to je režijní záměr pana Čičváka, těch proč mi v hlavě bzučí příliš mnoho.

35% Hodina a čtvrt rozjímání o lidskosti jednotlivé, párové i hromadné, přítomné, minulé i budoucí skrze dvě nereálné postavy, v některé z nichž se ale sem tam nejspíše každý pozná. Postmoderna ve svém negativním významu, nezávazné naťukávání čehokoliv, co se zrovna mihlo autorovou myslí, v celku interpretovatelném několika způsoby, přičemž je zcela na každém, který si zvolí, nikomu na tom totiž nezáleží.

Díky svému nevelkému rozsahu však inscenace neunaví, maximálně ve Vás zanechá pocit, že jste tu chvíli mohli strávit lépe.

44,99% Kvůli indisponovanému Martinovi Zahálkovi jsem viděl pouze druhou a třetí miniaturu, ovšem přiznávám, že už nejspíše nenajdu sílu zajít si i na první.

Herci se sice snažili a bylo to poznat, ale... Odmítám viděné nazývat aktovkami, což evokuje hotová díla, tohle byly spíše takové domácí úkoly ze semináře dramatické tvorby.

Zcela souhlasím s touto větou z hodnocení Jiřího Landy: "Ačkoli tento styl nepatří k mým oblíbeným, musím ocenit nasazení herců a zdařilou muziku, kterou mě bavilo poslouchat." Proto aspoň těch 40%.

44,99% Těžko mi někdo vyvrátí tezi, že jediným smyslem této inscenace bylo "vytřískat z lidí zblblých vánoční atmosférou prachy". Nejkýčovitější kýč, triviální příběh nerozvíjející jedinou z nadhozených myšlenek, dost slabé písně dopsané pro tento muzikál... Ale Linda Rybová s Filipem Blažkem mi prostě sedli a oproti některým hrůzohrám v předešlém týdnu mě to vlastně ani moc neuráželo a hlavně nenudilo.

44,99% viz blog

44,99% tohle že je Feydeau? Tohle že je záměnová komedie? Spíše nějaké cvičení, jež snad ani nebylo zamýšleno k inscenování, sice řemeslně výborné, ale... Diváci si mohli ruce utleskat, mně však v hlavě zůstal jeden velký otazník.

Jana Synková neskřehotala. A co pozitivního dál napsat? Znám člověka, kterému se to "docela líbilo".

35% Pokud se chystáte na tuto inscenaci a ještě jste neviděli Záhadu či Dvojí hru (oboje Fidlovačka), dejte raději přednost těmto, záměr podobný (postupné rozkrývání tajemství a překvapivé zvraty), leč mnohem lépe napsané.

Smrtelná vražda přes svoji krátkost působila dojmem nastavované kaše, zvraty byly až směšně předvídatelné... A ač si nejsem jist, že jsem kvůli technickým problémům viděl závěr, jenž jsem vidět měl, ať tak či tak, hra končí prostě proto, že už není o čem dál hrát.

viz blog

Po zhlédnutí této inscenace se nemohu ubránit dojmu, že magický realismus na divadelní prkna nepatří... Ale možná jde jen o prkna MDP, režisér Gábor jako by se soustředil na adjektivum magický a zcela pominul základ, substantivum realismus, většina inscenace působí jako nepříliš podařený "trip".

A k dobru nemohu přičíst ani nezvykle silný nános lepkavého bahna patosu, vzhledem k tomu, že jsem měl možnost většinu účinkujících vidět v mnoha jiných inscenacích, mám podezření, že i toto byl záměr, který jsem naprosto nepochopil.

Jedna z inscenací, u nichž značně záleží na tom, zda je hodnotíte hned po zhlédnutí nebo s odstupem. Při odchodu z divadla jsem byl nadšený, půlnoční studiové představení s netradičním uspořádáním jeviště a hlediště, v tu chvíli působivá kompozice pohybu, hudby i slov... Jenže po pár měsících ve mně zůstala jen vzpomínka na onen můj pocit, představení samotné tiše vybledlo a zmizelo.

Sice jsem byl opět obklopen puberťáky jako při Králi Learovi v ABC, tenktokráte to ale příliš nevadilo, inscenace totiž vznikla pravděpodobně právě pro ně, jinak si tu přemíru lascivních laciných vtípků vysvětlit nedovedu. A takoví herci... Někteří.

viz blog

Ivan Lupták mě znovu utvrdil v mém zájmu o něj coby herce (a též ostatní podávají velice dobré výkony), Divadlo Na Zábradlí mě opět ujistilo, že vůbec netuším, kam směřuje, ale vím, že ho tam následovat nechci.

Inscenace praská ve švech přemírou rozličných nápadů a metafor všeho druhu a jsem si jist, že při každé další návštěvě bych našel něco nového. Jen tak nějak nevidím důvod, proč bych se o to měl pokoušet.

Dvě studie nevěry. První zcela banální, sloužící jen jako kulisa pro herecké sólo Karla Heřmánka, který ví, co umí a jak to prodat.

Druhá sice bohatší postavami i dějem, nicméně celek na mě působil dojmem deky ušité ze starých hadrů nalezených v truhle kdesi v koutě zaprášené půdy, zůstává jen otázka, zda neuvěřitelnost postav byla způsobena výhradně jejich podstatou, či zda přispěli i herci.