Jiří Koula

64,99 % Rozhodně pozornosti hodný počin, u nějž se ale opět projevil můj problém s Jiřím Adámkem. Zatímco řekněme v první polovině jsem si vedle jeho hrátek s jazykem nacházel ve slyšeném (a viděném) hlubší smysl, v závěru jeviště plně ovládla právě tato jeho hravost, kterou samu o sobě nejsem schopen ocenit.

Můj problém s touto inscenací docela výstižně pojmenoval Pavel Širmer: "Aby divák objevil sílu inscenace, musí proniknout do její stísněné atmosféry." Já bohužel zůstal povětšinou mimo a nahlížel ji zvenčí, takže jsem vnímal text, který je sice pravdivý, ale zároveň tak nějak banální či alespoň nepřekvapivý (aneb opět Širmerovými slovy "Ve hře možná nezazní, co bychom již nevěděli"). Jenže právě to, že mě inscenace až tak nevtáhla, můžu sotva vyčítat sobě, zde je míč na straně tvůrců.

64,99 % Něco na tom je, kdyby nic jiného, inscenace má konzistentní působivou atmosféru. Jenže že bych si z představení odnesl něco více než neurčitý pocit z osudu jednoho člověka z jiných časů, to nemohu říct. Ale třeba to stačí.

Musím důrazně nesouhlasit se zbytkem redakce (a mnohými uživateli), já viděl krásnou sice zběsilou, leč zároveň citlivou a smysl textu vystihující inscenaci, čtyři sourozenci chyceni ve svém bizarním světě snažící se jej uchovat, protože byť je pokřivený/úchylný, je alespoň známý, představuje jistotu. Absence posunu, tříštění časových rovin, trvalá přítomnost mrtvých rodičů na scéně i kontrast věku herců a postav, to vše odkazuje ke snaze zakonzervovat minulost, Dodo Gombár využil všech prostředků, aby publiku zprostředkoval náhled do vnitřního světa postav. A povedlo se mu to znamenitě.

Velké divadlo na malém prostoru, tleskám Marku Němcovi, Agnieszce Páté-Oldak a Ivanu Acherovi, stejně jako hercům v čele s Davidem Punčochářem. Byť jde spíše o "pocitovku" a se samotným textem by se dalo naložit lépe/zajímavěji, tento důkaz, co vše se vejde do studia Švandova divadla, prostě stojí za pozornost.

Anita Krausová coby Riva Krieglová vedoucí osmdesát minut nelítostný boj se zbytkem herců, autorem, režisérkou, scénografkou... Inscenace s pro mě až neúnosným napětím, přičemž mi ale není jasné, že právě tohle byl záměr.

84,99 % Stalo se vám někdy, že se na scéně rozsvítilo a už první záchvěvy dění vás dojaly? A v nepolevující intenzitě to trvalo dalších několik desítek minut? Má smysl psát něco více? Podtrhuji vše, co už bylo napsáno o nasazení, nadšení a energii, kdyby se tomuhle dokázali alespoň přiblížit na jiných scénách, byla by návštěva divadla skutečným svátkem, hluboce smekám před všemi zúčastněnými na jevišti i v zákulisí.

54,99 % Tvar na pomezí inscenace a kabaretu plně těžící především z možností obou herců. Nesouhlasím s Pavlem Širmerem, že to vypadá, jako by autorem byl Petr Kolečko, ten psával skutečné divadelní hry. Ač to je vůči všem zúčastněným nefér, právě tento "kolečkovský aspekt" mi zde hodně chyběl, takhle je to po částech dobré, ale celek spíš nic než moc.

Souborově, časově i prostorově velkorysé divadlo, nastudovat něco takového jen pro dvoutýdenní šňůru je známka skutečného nadšení, dárek divákům, takže děkuji. A ač se nechci tomuto darovanému koni dívat na zuby, přece jen je trojský a v útrobách schovává pár nepřátel, jejichž vůdcem je to, že ač jde o pěknou podívanou, není mi jasné, proč tenhle kus dnes hrát. Herecky rozhodně velký potlesk pro Terezu Hofovou a Lucii Trmíkovou, o něco opatrnější (kvůli slabšímu rozjezdu) pro Matěje Anděla.

84,99 % viz blog

viz blog

Na Noční se vyplatí vyrazit proto, že se "mláďatům" podařilo vystihnout cosi, co se v současné době snaží uchopit režiséři zvučných jmen s herci zvučných jmen na scénách zvučných jmen... A mnohdy s výrazně horšími výsledky. Noční od OLDstars je inscenace aktuální, vtipná a svižná, přesto hluboká a působivá, nabízející navíc minimálně jeden dechberoucí výkon. Více viz blog a blog.

Inscenační črta, kterou si nenechte ujít, protože výkon Elizavety Maximové za návštěvu prostě stojí. O textu samotném už to tak docela říct nemůžu, spíše než o svébytnou hru jde o lehce rozepsaný námět, i kdybych to bral jen jako vykreslení charakteru, konkrétní dívky s konkrétním osudem, čekal bych víc.

Tolik původní komentář, po čtvrtém zhlédnutí jej musím poopravit, text je soběstačným pohledem do mysli dívky, jíž život rozdal mizerné karty, což jí však nevzalo chuť hrát.

65 % To se tak sejdou přiznaně zastydlý puberťák, maskovaný zoufalec, bigotní fotřík, co vyměnil jednu rigiditu za jinou, jež mu dovoluje tvářit se jako liberál, a dospělá žena v inscenaci, jež se hudebním podkresem snaží sugerovat, že tu jde o fakt velké věci. Ne, nejde, ale je to zatraceně dobře zahrané, typově pravdivé a byť poněkud prvoplánově, vyždíme to z vás celou řadu emocí. A to za návštěvu stojí.

64,99 % viz blog

44,99 % viz blog

65 % viz blog

Od základu znovu promyšlený a posléze domyšlený Kafka v kontextu dneška. Je pohodlné říci, že atmosféra Zámku je nadčasová, mechanismus anonymní moci a nemožnosti se proti ní konkrétně vzbouřit je tu s námi od dob, kdy jsme se začali organizovat do celků složitějších než tlupa či kmen. S tím se však v HaDivadle nesmířili a ukázali, proč (a jak) předlohu číst právě teď. Přidejte k tomu vyrovnané nadprůměrné herecké výkony a invenční režii a je jasné, že tohle chcete vidět.

Po formální stránce nemám naprosto co vytknout (no dobře, snad až na dětské "herce"), je to poctivě udělaná inscenace. Jenže co je to platné, když otázka, která ve mně po odchodu z divadla rezonovala, zní "K čemu to všechno?".

74,99 % Intenzivní divadlo, při němž Lucie Roznětínská prokazuje improvizační zdatnost, když drobné "kiksy" zpracovává tak obratně, že byste řekli, že to je nacvičené. K tomu celou dobu udržuje kontakt se všemi diváky, což je sice pro nás plaché introverty, kteří se rádi schováváme v davu setmělého sálu, nápor na stydlivost, přesto jde o zážitek, který za to rozhodně stojí.

Původně rozhlasovou hru Agnieszky Osiecké považuji za to, čím se tváří být, totiž lidové mudrování jedné kosmetičky během zkrášlovací procedury své klientky, monolog, který semele vše a ve výsledku je tak nějak o ničem (navíc s tradicionalistickými antifeministickými podtóny katolického Polska minulého století). Jenže tohle jsem si uvědomil až dlouho po odchodu z divadla, do té doby jsem byl pod vlivem hypnotizujícího výkonu Barbory Mošnové, jež má dar proměnit banální slova v zajímavé dění.

viz blog

Divácký psychický voyeurismus level 10! Zpovídací inscenace, v níž si každý z herců volí nejen, co řekne, ale do značné míry i formu sdělení. Proto se ani nebudu vyjadřovat konkrétně, nehodnotil bych herce jako herce, ale herce jako lidi, či lépe to, jak je vnímám a co to ve mně evokuje. Silný zážitek, byť ne nutně divadelní.

Diana Toniková se mi zcela jistě objeví v příští výroční anketě, tohle jen tak někde neuvidíte, více viz Óda na Dianu Tonikovou.

65 % Až si tato inscenace "sedne", mohla by se stát poutním místem diváků bažících po mladém a smysluplném divadle, Mittererův text je dobrý základ. Ovšem už na premiéře byly k vidění malé herecké perly: cizinka Very Hejkové, anorektička Anny Pastorkové, cizinka Very Hejkové, gangsta syn Nikki Böjtösové, cizinka Very Hejkové, call-woman Kristíny Mihalové, cizinka Very Hejkové, moderátorka Kláry Miklasové, cizinka Very Hejkové, úchylný i znuděný Jan Maxmiliana Hrušky, cizinka Very Hejkové, ale i nesmělý nácek Michala Matušky a hlavně cizinka Very Hejkové, pro to se vyplatí do Pidivadla vyrazit.