Jiří Koula

44,99 % Viděl jsem příbramskou inscenaci a fungovalo to, text mi přišel zdařilý, proto jsem vyrazil na Komorní Fidlovačku. Ovšem Mikoláš Tyc DiPietra prostě zabil, což je svým způsobem pozoruhodný výkon.

Příběh cizince mezi lidmi, inscenace, jejíž bezesporu největší předností byl výkon Michala Balcara. Viděno ve Strašnicích, na Stalinu to zdá se byl ještě silnější zážitek.

Mám poznamenáno hodnocení, z něhož plyne, že mě toto zpracování zaujalo více než Synáčci. Ovšem už vůbec netuším proč a vzhledem k tomu, že je inscenace po derniéře, už je to jedno.

74,99 % Přiznávám, že tvorba Tygra v tísni mě většinou neoslovuje, ovšem v tomto případě Marie Nováková se Zuzanou Burianovou vytvořily inscenaci, která prostě má smysl. Situace žurnalistů za protektorátu je východiskem umožňujícím zobrazit lidi ve chvíli, kdy se pod tlakem okolností odhalují jejich charaktery. Navíc otázka motivací a postojů novinářů je dnes opět palčivě aktuální, o důvod více na inscenaci vyrazit.

Tak tento text se Davidu Košťákovi opravdu povedl, jen tak dál. Současný, závažný, s jasným názorem, leč bez laciného moralizování a povýšeneckého pohledu z pozice příslušníka kulturní elity. Přidejme k tomu režii Alžběty Burianové, jež mu dodala odlehčující kontrapunkt, scénu Anny Brotánkové a kostýmy Kateřiny Höferové a Brotánkové a výsledkem je inscenace, která vás pohladí a nakopne zároveň.

54,99 % Nestačím se divit hodnocení kolegů. Ano, určitě jde o důležité téma, jež by si zasloužilo častější zpracování, (ne)vyrovnání se s tehdejší situací nás pronásleduje dodnes. Jenže ten text prostě není dobrý, ať už jde o šablonovitost či předčasnou ejakulaci pointy, nad tím fakt oči přimhouřit nemohu.

75 % Inscenaci jsem navštívil podruhé poté, co roli Julie převzala Jaroslava Košková. A musím říct, že až teď je kompletní, klaustrofobické psychodrama o čtyřech lidech, kteří se snaží přežít v dost možná zanikajícím světě, kdy přišli o většinu (i potenciálních) bližních, leč touha vztahovat se k druhému zůstala. A právě nitro postav a dynamika mezi nimi je to, oč se hraje, všichni herci pod vedením Martina Vokouna (už dnes) podávají soustředěné a přesvědčivé výkony, přičemž to, co proudí z jeviště do publika, je univerzální, danou situací jen zdůrazněné.

Pro mě dost možná nejpřístupnější inscenace z repertoáru Vojtěcha Bárty, křehká inscenace o křehkém člověku. Sice to není divadlo, jež bych vyhledával, ale v tomto případě snad mohu aspoň říci, že mu rozumím, doporučuji jako "úvod do Bárty".

74,99 % Karibik, piráti, Piráti z Karibiku, Hegel, Žižek, Fanon, determinace prostředím, revoluce, imitace, fyzický kolonialismus, kulturní kolonialismus... Müllerův text mi přijde nehratelný, ale Michal Hába dokázal opak, ovšem za cenu, že jde o Hábovo Pověření. Teda pardon, o pirátský komentář k Müllerovu Pověření. Trochu líto mi přijde, že je Hába ochotný pro divadelní obraz obětovat konzistenci myšlenek a použít i "toxický zdroj". Ale to je můj osobní problém, mým osobním ziskem naopak je, že mě Pověření navedlo k přečtení knih, k nimiž bych se jinak nejspíše nedostal, děkuji.

Tři herci-živly pod taktovkou Ewy Zembok. Vzpoura outsiderů, ujetá adaptace ujetého románu vycházejícího z vážné reality. Rozporuplný dojem, opravdu se nad tím mám bavit? A možná je to jediná adekvátní reakce, humor je poslední zbraní slabých.

74,99 % Budiž klišé, herecký koncert Zuzany Stivínové a Pavly Beretové (ano, viděl jsem to už před nějakým časem). Surová a syrová komedie, je to našlápnuté, vtipné, ale i dojemné, v rámci repertoáru MeetFactory velmi příjemné překvapení.

55 % Stejně jako v Torpédu pro Tebe a Ve jménu lásky (a přátelství) i v tomto textu Oskar Bábek zavřel pár rozdílných chlapů do jedné místnosti, aby sledoval, co se stane. V tomto případě nic moc a je až s podivem, že je tato hra slabší než Ve jménu lásky (a přátelství), jež vznikla ve výrazně kratším čase. Ovšem i přes tuto výtku herci pod vedením Jiřího Bábka navodili tísnivě smutnou atmosféru, což společně s krátkou stopáží vedlo k tomu, že to pro mě nebylo až tak marné.

Markéty Bidlasové si vážím jako dramaturgyně, obzvláště pro její působení v rámci Centra východní dramatiky. Jako autorce jí však vůbec nerozumím, minul mě před lety její Her Master's Voice a minula mě nyní i Podzimní hra. Zahráno to bylo solidně, ale zůstává ona vtíravá otázka "Proč?".

64,99 % Kolega Holubec to vystihl přesně, je to inscenace o stalkingu a prázdných životech. A pokud jde o realizaci, tak byť měl být důraz pravděpodobně na Stelle Anity Krausové, více mě zaujal Mister Pfister Jana Jankovského, takového "obdivovatele" byste fakt nechtěli.

Mám poznamenáno hodnocení, takže jsem to viděl. Ovšem čtu si anotaci, obsazení, komentáře kolegů... A nic, naprosto nic, až podle fotek si vybavuji, že "tu inscenaci s pneumatikami a barevnými fošnami" jsem opravdu viděl. Jenže to je bohužel vše, co k tomu mohu napsat, takže přidávám poznamenaná procenta a jdu dál.

Další z řady komorních dramat stojících na silném textu a přesvědčivých hereckých výkonech, jež z Řeznické v posledních letech dělají scénu, kam se vyplatí vracet. Konflikt neústupně dravého mládí a usedlého stáří, proměna ideálů v rutinu, hledání odvahy dát v sázku dosažené pro správnou věc, to jsou univerzální témata přesahující prostředí katolické církve, v němž se hra odehrává. A proto se vyplatí na inscenaci zajít.

Výtrysk vulgárního primitivismu, z něhož by na leckterého diváka mohl jít infarkt... Jenže do Rubínu to skvěle sedí. A navíc to má vtip a švih. A Petra Vančuru.

Tak tohle je přesně to divadlo, které mi moc neříká... A nebude náhoda, že se objevilo právě ve Studiu Hrdinů. Oceňuji formu i nasazení Ivany Uhlířové a Michala Kerna, jenže co obsah? Vnitřního přemítání mám dost ve své hlavě, na jevišti chci vidět výsledek, ne proces.

64,99 % Michal Novák už mi uzmul dvě pointy, ano, je to McDonagh pro regiony, a ano, Tomáš Havlínek rozhodně vynikl. Dodám jen to, že tento McDonaghův text nepovažuji za nejzdařilejší a vlastně se bojím navštívit jeho další inscenace.

75 % Nádherné divadlo, pohled na dobu Jana Husa očima dneška. Moc rád bych se o této inscenaci rozepsal více, bohužel jsem při hostování ve Venuši ve Švehlovce v důsledku přeplněnosti sálu a nezvládnutí tohoto stavu seděl v tak nepohodlné poloze, že značnou část mé mentální kapacity zaměstnávala snaha vůbec vydržet do konce. Inu, i to se stane.

Mohu jen stručně napsat to, co už kolegové pojmenovali obsáhleji, tato inscenace mě prostě neoslovila, pokud z jeviště šla nějaká energie, vytratila se v prvním řadách hlediště. Škoda, protože jinak to bylo minimálně dobré řemeslo.

Vtipná sci-fi z akademického prostředí, bylo vidět, že René Levinský prostředí, o němž píše, zná. Bohužel bylo přes veškerou snahu Jana Friče znát i to, že Levinský neměl čas dopsat konec.

54,99 % Paradoxní situace, na jedné straně souhlasím, že text Martina Hýči má leccos do sebe... Jenže naproti tomu to, co inscenaci podle mě dost chybělo, byl dramaturg, který by vzal motorovou pilu a Hýčův strom seřezal na bonsai, jíž by to v podkroví Palmovky slušelo.

55 % Viděno v DriveHouse, takže pět až deset procent za prostor, jinak mě tato pocitovka příliš neoslovila, atmosféru během představení uznávám, avšak po závěrečném potlesku ve mně zůstala čistá nula.

Inscenace tematizující neschopnost komunikace na několika propletených úrovních, každá z nich by snad mohla působit chudě či omšele, ale v celku jsou silnější než jejich součet, snaha oslovit druhého, přesáhnout sebe sama, defilé neuralgických bodů naší doby. Hranice mého jazyka jsou hranice mého světa? Můj svět omezuje dosah mého hlasu... A slyšitelnost hlasů ostatních.