Jiří Koula

Myšlenkově velmi chudá hra, snažící se vytvořit něco z ničeho. To se může povést jen díky extrémně dobrým hereckým výkonům, což se částečně i daří. Nejsem si ale jist, nakolik je načrtnutá mentalita postav blízké té naší, o věrohodnosti a ztotožnění diváka s postavami nemůže být moc řeč, zbývá rovina čiré absurdnosti, na niž jsem osobně přistoupil jen nerad. Závěrečná pointa vyzněla poněkud slabě, především kvůli nevhodnému uspořádání scény.

Patříte-li k milovníkům/znalcům/příznivcům vína, klidně si nějaké procento přidejte.

Po zhlédnutí této inscenace se nemohu ubránit dojmu, že magický realismus na divadelní prkna nepatří... Ale možná jde jen o prkna MDP, režisér Gábor jako by se soustředil na adjektivum magický a zcela pominul základ, substantivum realismus, většina inscenace působí jako nepříliš podařený "trip".

A k dobru nemohu přičíst ani nezvykle silný nános lepkavého bahna patosu, vzhledem k tomu, že jsem měl možnost většinu účinkujících vidět v mnoha jiných inscenacích, mám podezření, že i toto byl záměr, který jsem naprosto nepochopil.

Inscenace relativně svižně ubíhala, o zábavu nebyla nouze, bahenní dráček Errol byl naprosto rozkošný. Pravdou ale je, že pachuť nastavované kaše se v závěru kdesi vzadu na patře objevila.

Musím přiznat, že mě inscenace oslovila podstatně silněji, než bych vzhledem k tématu očekával. Martina Randová perfektní, velikým plusem pak pro mě bylo zjištění, že Sandra Pogodová, komediantka každým coulem, dokáže velmi zdařile a přesvědčivě zahrát i na vážnější strunu.

Inscenaci tak doporučuju nejen ženám, pro něž začíná okolí užívat oslovení "mladá paní" se zjevným zaváháním.

Kdybych neviděl během uplynulé sezóny všechny hry, na nichž tato iscenace staví (a k nimž se odkazuje), byla by to "fakt pecka", sice upovídaná a náročná, ale to je nakonec důvod, proč do Komedie chodím. Problém ale je, že ač sama o sobě výborná, v porovnání s předchozími je tato hra tak nějak klidnější, jako by se v samé její podstatě zračil záměr poskytnout důstojnou a uzavírající tečku předchozím deseti měsícům.

Martin Finger opět předvedl, v čem je nedostižný, Boleslav Polívka obohatil prostor Komedie o nové, vcelku libé tóny.

Během prázdnin mé vzpomínky na inscenaci značně vybledly.

Do závěru této estrády se propašovala trocha poctivého divadla, jež celkový dojem vytáhla skoro na třicet procent.

Už jsem si připravoval jízlivý blog, ale i tak už mi tato inscenace vzala více času, než by si zasloužila, a jediné, po čem nyní toužím, je zapomenout...

Dlouho jsem se obával do Semaforu zajít s tím, že pravděpodobně nepatřím ke generaci, jež by produkci tohoto divadla ocenila. Nicméně, máte-li podobné pochyby, určitě si zajděte na Lysistratu.

Jiří Suchý sice není herec, ovšem zcela jistě je básník, tento fakt je v inscenaci sebekriticky akceptován, výsledkem je velmi podařené představení doporučitelné každému.

A neodpustím si ještě jednu poznámku, přes záplavu mladých krásných dívek na jevišti musím konstatovat, že Jitka Molavcová je pořád "kus".

Inscenace pro tři herecké osobnosti, jež se svých rolí zhostily na výbornou, přesto pro zhodnocení jedním slovem je asi nejvýstižnější "milé".

Přiznávám, na poetiku Ypsilonky se nějak ne a ne naladit.

Přiznávám, na poetiku Ypsilonky se nějak ne a ne naladit.

Pravda, nejde o intelektuální hostinu o deseti chodech, ovšem ta poněkud vyšinutá atmosféra, kterou se na jevišti podařilo navodit, má něco do sebe.

Jedna z inscenací, u nichž značně záleží na tom, zda je hodnotíte hned po zhlédnutí nebo s odstupem. Při odchodu z divadla jsem byl nadšený, půlnoční studiové představení s netradičním uspořádáním jeviště a hlediště, v tu chvíli působivá kompozice pohybu, hudby i slov... Jenže po pár měsících ve mně zůstala jen vzpomínka na onen můj pocit, představení samotné tiše vybledlo a zmizelo.

V podání souboru Divadla v Dlouhé mě tato (sama o sobě vcelku banální) hra zaujala o něco více, nicméně hodnocení ponechám stejné.

Pravděpodobně jsem se fatálně minul s poselstvím této inscenace, můžu napsat jen "čekal jsem víc", možná se hrálo něco jiného, ale já viděl cosi, co bych nazval téměř suchopárným dokumentem, práce s prostorem místy velice zajímavá, herecké výkony místy nadprůměrné... Ale to je prostě málo.

viz blog

Hořkosladký příběh jednoho života v podání strhující Taťjany Medvecké. Její výkon byl blízký dokonalosti, leč inscenace obsahuje na můj vkus příliš mnoho příliš laciného humoru a zdaleka ne všechny dojemné okamžiky v sobě měly ten správný náboj (z podstaty, s tím nic nenadělá sebelepší podání).

Sice jsem byl opět obklopen puberťáky jako při Králi Learovi v ABC, tenktokráte to ale příliš nevadilo, inscenace totiž vznikla pravděpodobně právě pro ně, jinak si tu přemíru lascivních laciných vtípků vysvětlit nedovedu. A takoví herci... Někteří.

K zhodnocení hry se výborně hodí slova, jež autorka vložila do úst Sylvii Plathové na adresu díla Virginie Woolfové - zvedne ze židle maximálně zadky tří akademiků. A v tomto případě to bude i pravda.

Zřetelné autorské i režisérské bezvětří tak alespoň nechává diváka vychutnat si opravdu vynikající Marii Spurnou s krok poměrně zdatně držící Magdalénou Sidonovou. Příchod Jany Hubinské na scénu vypadal jako příslib uragánu, její síla však na můj vkus příliš rychle vyprchala (ano, asi to byl záměr, no a?).

viz blog

viz blog

Ano, Veronika Gajerová a Aleš Procházka hrají opravdu výborně, skvělá mi přišla též stylizace Dany Syslové, překvapivě dobrý i Miroslav Vladyka, aní ostatním hercům nemám co vytknout. Jen hra samotná je... řekněme bezelstná.

viz blog

Syntéza Jistě, pane mistře a Našich furiantů. Podstata politiky všech úrovní je vylíčena sice trefně a vlastně i docela vtipně, přesto mi ve vzpomínkách rychle vybledne.