Jiří Koula

Znáte ten pocit, když se diváci kolem smějí, herci čekají, až se publikum ztiší, a vy čekáte, až to celé skončí? Opět jsem zabloudil na hru, jež nebyla napsána (či přesněji hrána, umím si představit provedení, jež by mě zaujalo, jistý potenciál tam je) pro mě.

viz blog

Myšlenka zajímavá, ovšem koncepce rozuzlení nesoucí s sebou nutně obrovské množství stop, jež nikam nevedou, ji docela spolehlivě pohřbívá. Humor plně odpovídá kališnickému standardu, pro příznivce tohoto divadla jasná volba.

Pro mě nejslabší z Landova trojlístku v Kalichu, hudba sice potěší, ale příběh se snaží vzbudit očekávání něčeho velkého a mystického, toto však zůstává zcela nenaplněno.

Ovšem jak trefně poznamenala jedna má kamarádka, jakou z velkých životních pravd jsme dosud neslyšeli, aby ji bylo možno překvapivě sdělit?

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že Kvaska funguje lépe.

Původní představení mi bohužel uteklo, po obnovené premiéře jsem ho viděl třikrát a snad ne naposled. Ladislav Spilka sice s titulní rolí ze začátku dost válčil, ovšem postupně našel správnou polohu a můj dojem je nyní absolutní, takto má vypadat muzikál.

viz blog

Prostě jsem se opravdu báječně bavil.

Po Petrolejových lampách další Jařabovina (no dobře, inscenace vznikly v opačném pořadí, než jsem viděl), ovšem zatímco můj názor na Petrolejové lampy byl řekněme ne zcela lichotivý, dramatizaci Klímova textu považuji za zdařilou (a že to rozhodně není dílo po divadlu pomrkávající).

Sice z dané látky opět ušil David Jařab sako podle svého střihu, ale jednak to předloha potřebovala a jednak výsledek Komedii opravdu sluší, způsob využití hlediště se mi dost líbil a celek vnímám jako velmi povedený obraz Sternenhochova šílejícího nitra.

U nás pro to nemáme pojem, angličtina tomu říká guilty pleasure. Sám kroutím hlavou nad sedmdesáti procenty, ale dát je prostě musím, ač některé fórky byly opakovány vícekrát, než bych osobně pokládal za vtipné, celkově jsem se dobře bavil, asi byl dnes takový den.

Jitka Smutná v první polovině spíše než Matku z Krvavé svatby připomínala Maminu ze Superčlověka a nepomohl tomu ani hudebni doprovod, v němž se mísily jižanské rytmy s čímsi na způsob českých lidovek. Též "strhující drama milenců" bylo hráno patrně tak jemně, že jsem je nepostřehl.

Druhá polovina se to sice snažila zachránit, ovšem zcela vymazat první dojem nedokázala.

Představení, které mě chytlo, vypralo, vyždímalo a pověsilo doschnout v sušárně zpytování principů tvorby vlastního úsudku.

viz blog

Inscenace, jež by čistě dle obsahu měla být politickým thrillerem, je na dnešní poměry příliš naivní a přímočará. Na druhou stranu, nejde o žádnou velkou hru ostřílených politiků, ale o intriky jedinců, kteří se k moci derou v době války z pozice síly své a případných spojenců.

Výkony Petra Buchty a Jana Hartla navíc zvládly celou dobu přesvědčivě poutat moji pozornost, z divadla jsem odcházel sice ne nadšený, ale určitě (u)spokojený.

Živelnost Nataši Burger v kontrastu s neskutečně klidným a přirozeným projevem Jaroslava Duška tvoří bohaté naplnění hry, jež je sama o sobě docela svěžím pohledem na stokrát proprané a vyždímané téma stereotypnosti letitého manželství a pohybuje se v širokém prostoru mezi komedií a intimním tragičnem. No prostě tip jak vyšitý.

viz blog

Viděno 21.11.2010. Martin Pechlát prostě má na to uchopit divákovu pozornost a udržet si ji, jak dlouho se mu jen zachce. U Gabriely Míčové už jsem ten pocit tak docela neměl.

Viděl jsem tuto hru poprvé před pěti lety, podruhé před dvěma lety, klidně bych ji mohl vidět znovu... Tak ji alespoň konečně ohodnotím.

La Putyka představuje ochutnávku něčeho, co jinde nenajdete. A mě osobně rozhodně zaujala a pobavila. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že jde o první (byť vydařený) krůček na cestě k dokonalému zážitku, proto nemůžu jít nad osmdesát procent (a své naděje vkládám do UP´END´DOWN).