Jiří Koula

Inscenace tematizující neschopnost komunikace na několika propletených úrovních, každá z nich by snad mohla působit chudě či omšele, ale v celku jsou silnější než jejich součet, snaha oslovit druhého, přesáhnout sebe sama, defilé neuralgických bodů naší doby. Hranice mého jazyka jsou hranice mého světa? Můj svět omezuje dosah mého hlasu... A slyšitelnost hlasů ostatních.

65% Což o to, hra je to zajímavá, inscenace však zdaleka nevyužívá její plný potenciál, místy bylo dle mého přílišné upřednostňování komediální linie na škodu, text má svá silná místa, při nichž by mohlo diváka zamrazit... Zdá se však, že tuto možnost tvůrci záměrně celkem úspěšně ignorovali.

Schován za zády Michala Nováka ho kryju v jeho cestě proti davu, sám bych své pocity z této inscenace nepopsal lépe, nemám žádné výtky, jen mě to celé prostě ničím nezaujalo.

84,99 % Sečteno a podtrženo, chcete-li vnímat Cloud jako povrchní inscenaci, bránit vám v tom nemohu, je to vaše právo a i tak si ji můžete užít. Rozhodně to však neznamená, že opravdu povrchní je. Pokud kolega Holubec ve svém komentáři píše, že v Divadle D21 není zvykem nejít do hloubky, já dodávám, že tam není zvykem ani divákovi servírovat vše předžvýkané, naopak je tamějším zvykem počítat s jeho aktivním zapojením, přemýšlením a interpretací. Více viz blog.

55 % Viděno v DriveHouse, takže pět až deset procent za prostor, jinak mě tato pocitovka příliš neoslovila, atmosféru během představení uznávám, avšak po závěrečném potlesku ve mně zůstala čistá nula.

Nemálo dobrých nápadů, jež však jako celek působí poněkud rozpačitě, stále váhám, zda se myšlenky z jeviště do hlediště přenášely navzdory formě nebo díky ní...

65 % To se tak sejdou přiznaně zastydlý puberťák, maskovaný zoufalec, bigotní fotřík, co vyměnil jednu rigiditu za jinou, jež mu dovoluje tvářit se jako liberál, a dospělá žena v inscenaci, jež se hudebním podkresem snaží sugerovat, že tu jde o fakt velké věci. Ne, nejde, ale je to zatraceně dobře zahrané, typově pravdivé a byť poněkud prvoplánově, vyždíme to z vás celou řadu emocí. A to za návštěvu stojí.

64,99 % Šamberkovy hry se moc neuvádějí a není se co divit, chce to hodně úsilí, aby se na nich dala vystavět inscenace, jež by stála za uvedení. Éra Kubánkova v Pidivadle posloužila především hercům jako hřiště pro vyzkoušení si vyhraněných typů, čehož se zhostili s chutí a úspěšně. Uvědomění si (vícenásobné) naivity textu a její přiznání až zdůraznění pak vedly ke tvaru, který si užilo i publikum.

75 % Muži jsou muži, testosteron je nerozlučně spjat s agresivitou. Pro její vybití je v přírodě dostatek prostoru, co si s ní však počít v civilizaci? Působivá inscenace, v níž jsou všechna "proč" objevivší se v průběhu mrazivě názorně zodpovězena v závěru.

viz blog

Sečteno a podtrženo, pokud vám při spojení typu "jevištní báseň" či rýmu inscenace - meditace nenaskakují pupínky, pak by se vám Correspondence mohla líbit (více než mně) už během představení, já ji vzal na milost spíše až při zpětném promýšlení. Více viz blog.

viz blog

Inscenace tak napěchovaná humorem neurážejícím divákův intelekt, že jí rádi odpustíte, že je vlastně o ničem... A nebo o všem, záleží na úhlu pohledu. Nejde však o čistokrevnou komedii, zhusta se objevují i poetické obrazy a vážné tóny, vše promícháno v přirozeně působící celek. Dobře odvedená práce od všech účinkujících i režisérky Martiny Krátké.

54,99% Ano, hledat v této inscenaci originalitu je předem prohraný zápas, naproti tomu však bráno jako převedení filmu na jeviště nejde dle mého o úplně marný počin, navíc ztvárnění bytné Luborem Šplíchalem je prostě kouzelné.

Inscenace trpí vším, co jsem při pohledu na duo autorka-režisér předpokládal, nadměrné opakování, figurkaření herců, "výkřiky do tmy"... Přesto ale musím přiznat, že to celé pro mě nějakým zvláštním způsobem "fungovalo", viděl jsem zdařilé podobenství o ztrátě výsadního postavení člověka vůči přírodě, jež se z roviny metafyzické iluze přesunulo k děsivým důsledkům činů jedince, který měl sen a nebál se ho použít.

85% Pro mě jednoznačně vrchol tvorby Cabaretu Calembour, kadence a nápaditost hříček v druhé části je srovnatelná snad jen s nejlepšími písněmi skupiny Jananas.

Během prázdnin mé vzpomínky na inscenaci značně vybledly.

Monodrama Ondřeje Poláka s účastí dalších herců, z nichž musím vyzvednout Kláru Fittnerovou, takhle přesvědčivě podanou semetriku mě velice mile překvapila. Ovšem skutečnou lahůdkou je text (přičemž oceňuji, že každý divák obdržel leták s úvodem do kontextu), na první pohled absurdní zápletka, pod povrchem ale studie, kterak lze s přísně racionálním uvažováním v kombinaci s nereflektovanými vnitřními konflikty dojít k plnotučnému šílenství, hodně varovné i přenositelné.

viz blog

64,99% Silný text, výborné přebásnění Jindřichem Pokorným, skvělý Martin Stránský jako Cyrano... Chápu, že to někomu stačí k potlesku vestoje a že se divácké stádo přidá.

Ovšem já proti těmto kladům stavím omyl v podobě obsazení Terezy Kostkové do role Roxany a ani Jan Teplý ml. a Radek Zima svým postavám nedodali příliš přesvědčivosti.

viz blog

64,99% Jan Kačena se profiluje jako režisér s výrazným rukopisem, což znamená, že s touto inscenací mám stejný problém jako s Doko de mo dótei da kara desó desu v MeetFactory, příběh byl pohřben pod nánosem nespoutané energie jeho nápadů a asociací. V tomto případě naštěstí ne tak silně, ať už je to tím, že si zvykám, či se Kačena trochu umírnil, za sebe to vnímám jako krok slibným směrem.

64,99% První polovina je "dobře našlápnutá lehce absurdní těžce černá kompaktní komedie". Po návratu z přestávky jako by někdo hru vyměnil a z ničeho nic se na jevišti odehrává "těžce absurdní lehce komediální utahané drama", co do té doby drželo pohromadě a vzájemně se proplétalo, to se náhle rozpadá do izolovaných výjevů, z nichž pro některé dokonce těžko hledat ospravedlnění ve vztahu k celku... Byl to záměr? Pokud ano, tak jsem ho nepobral.

64,99% Králičí útěk... Nikdo neví, kdy černý králík vysloví jeho jméno, proto žijme. A jedno pozorování - Jindřiška Křivánková je živel a talent, kterému je tato inscenace poněkud malá.