Jiří Koula

75 % Mé komentáře k povedenějším inscenacím Komorní činohry vypadají podezřele podobně, jenže tato scéna má jasný recept na úspěch, který je v Irské kletbě výjimečně názorný: výběr silného textu, který je bytostně divadelní a zároveň má smysl, souhra herců schopných přesně vystihnout své postavy a režie Jiřího Bábka, jenž funguje spíše jako dramaturg a herce vede primárně k patřičnému vyznění textu. Ale abych zmínil něco konkrétního, velmi mile mě překvapil Radek Valenta jako drsňák (aspoň navenek). No, tohle je vlastně další rys KoČky, herci přesvědčiví v pro ně nezvyklých polohách.

Komedie o nešťastných lidech, inscenace oplývající všemi přednostmi Komorní činohry, jenže ve výsledku je to "jen pocitovka", Vicenův text nabízí (využité) herecké příležitosti, ale hlubší smysl jsem v něm nenašel.

24,99 % Reklama prokládaná zoufale banálními příběhy plnými klišé a stereotypů. Proč se kvůli tomu trmácet do divadla a ještě za to platit, když totéž můžu mít doma v televizi jen za cenu proudu?

Inscenace, kterou si naplno užijete, máte-li povědomí o situaci Činoheráku v době jejího vzniku. Aby nedošlo k mýlce, neříkám, že je inscenace z nouze ctnost, z (několikeré) nouze sice vzešla, ale její svébytná atmosféra obstojí bez omlouvání.

Proboha, kolego Lando, jaké jasnější režijní uchopení? Naopak, Crimpova síť asociací zachycující sebevraždu v doslovném i metaforickém smyslu, otázky umění a možnosti zaujmout diváka, potřebu bezpečí a touhy po dokonalosti, pro niž sami sebe přetváříme ve věci (sebevražda ducha) a vnímáme tak druhé (sebevražda vlastní lidskosti), není něčím, co by se dalo zpřehlednit (jak líbivý termín pro vraždu), její podstata tkví právě v nelineárnosti (a z ní plynoucí nepředžvýkatelnosti), na jejíž úplný rozbor by byl potřeba sáhodlouhý blog, ve výsledku však spíše trapný než užitečný.

Jenda Matoušek se ve svém komentáři ptá, proč tuto hru dnes hrát a pro koho. Má odpověď zní, že má, jenže pro ty, kteří na tuto inscenaci nepřijdou. Má smysl ji inscenovat kvůli všem Géšám (no, spíše Maryšám), kterých je i dnes šest půlek, akorát nežijí v bublině kosmopolitního světa opájejícího se šampaňským bouchnutým na oslavu vítězství emancipačního hnutí. Jenže právě do ní spadají mainstreamové divadelní scény i většina jejich publika, Kladna se to možná týká o něco méně než Prahy, ale tato inscenace není (o)krajová.

Je obdivuhodné, s jak primitivní zápletkou si dejvičtí vystačí, ve výtahu uváznou čtyři odlišní lidé (a jeden podivín), kteří si "náhodou" navzájem připomínají své blízké. To samozřejmě nutně rozehrává sérii přenosů a protipřenosů, co si taky jiného s tím časem v onom stísněném prostoru počít. Jenže o děj tady vlastně vůbec nejde, celá situace je jen přípravou scény, na níž herci můžou předvést své umění. A sotva někoho překvapí, že je na co se dívat. Nehledejte v tom žádný přesah, neanalyzujte to, prostě si to užijte.

Za největší klad této inscenace považuji kontrast Mrożkovy hry a Holičkovy interpretace, to je skutečně geniální "obrat". Jenže kolik diváků ho ocení? Zůstaneme-li tedy v rovině viděného, pak ani poselství, že nutnou a vlastně bohužel často i dostatečnou podmínkou zábavy je touha publika se bavit, není k zahození, avšak má to takový ocas promarněné šance, kdyby se zahrál nejdřív Mrożek a pak Holiček (případně se tyto pohledy šikovně zkombinovaly), to by byla pecka.

55 % Dokud se rozehrávalo čisté absurdno, šlo o dosti přesné zobrazení logiky snového světa, v němž sebenepravděpodobnější sled událostí pokládáme za skutečnost, s níž se sice nemusíme být schopni vyrovnat, ale považujeme ji za danou (nechme stranou fenomén lucidních snů spouštěných "prozřením"). Ale byl nutný ten (meta)divadelní závěr? Snaha o alespoň v určité rovině jasné vyústění podle mě ublížila i tomu, co předcházelo.

Vánoční lahůdka, síť vtipů zjevných i jemných tak hustá, že snadno některý přehlédnete. Radost ze hry tak intenzivní, že se musíte radovat též. Ale také něžné pohlazení, tiché citlivější tóny. Děkuji.

Příběh muže na vrcholu sil, od kterého celý svět něco chce, zatímco on by chtěl aspoň na chvíli od všeho utéct, jenže tak svět holt nefunguje. Ač jde o drama jednotlivce, jeho (znepokojivá) univerzálnost ukazuje v plné nahotě temnou stránku neoliberálního individualistického paradigmatu, pod jehož praporem se svět s písní na rtech žene do pekla totálního vyčerpání.

54,99 % Druhá divadelní procházka Strašnicemi, tentokráte příliš roztahaná, jednotlivé dramatické zastávky působily spíše jako osvěžení na cestě Mojžíšova lidu pouští než cíl hodný dosažení, vesmír (či člověk) má dobrý smysl pro humor, když režii svěřil Janu Fričovi, který se nebojí jít za hranu možného a snesitelného, dotažení do důsledků je nejvyšší formou karikatury. A již jistě osudovým vtipem byl řidič troubící na divadelní procesí, jež mu stálo v cestě, toť vulgárně materialistický důkaz faktu, že si divadlo sice může nárokovat širé okolí, to se ale jen proto jevištěm nestane.

65 % Setkání se zapomenutou básnířkou v zapomenutém koutě Prahy, kam se jinak nedostanete, obydleném fantaskními tvory, západ slunce z vrcholku rumištní haldy, kvapný závěr, cesta tmou přes opuštěné koleje brankou v plotě oddělujícím nic od ničeho do hospody, o niž vědí jen místní, na koncert kapely, o které jste nikdy neslyšeli a už ani neuslyšíte, magický večer mimo běžný prostor a čas, nesdělitelné kouzlo neopakovatelného okamžiku.

Divadelní procházka sídlištěm Solidarita, jejíž smysl se mi potvrdil vyslechnutým rozhovorem dvou divaček, sousedek, jež si živě sdělovaly své znalosti o okolí svého bydliště. Divadlo úspěšně tematizující prostor svého působení, kolik dalších pražských scén si je vědomo toho, že se nacházejí na konkrétním místě?

Chlapská komedie pro tři odlišné charaktery. A to je tak vše, jde o první část Myllyahovy trilogie a nemůžu se zbavit dojmu, že se na ní teprve rozehříval a plně zaujat pohráváním si s mikrosvětem postav nezbylo mu sil dodat dění přesvědčivý přesah, ten zůstal jen na úrovni, že postavy mají vazby "tam ven".

Ani mému srdci není tato hra příliš blízká, popravdě bych ji přes oceán radši vůbec nevozil. Z tohoto důvodu pro mě v tomto případě příliš nefunguje ani typická sázka Jiřího Bábka na text a herce jdoucí po "lidské stránce" postav. Ač je výsledek dosti odlišný od inscenace Buranteatru (o Fričově kladenské inscenaci ani nemluvě), prožitkově to vyjde nastejno, odlišný kulturní kontext je pro mě příliš velkou překážkou.

Dvě hříčky z fiktivní historie, souhlasím s hodnocením Jiřího Landy, jen bych upřesnil procentuální rozložení: Noc bohů 64,99 %, Pacient doktora Freuda 75 %.

Páclova inscenace bohužel ukazuje, že Maeterlinckův Modrý pták je v základu hloupá a nudná pohádka, děti jdou, kam je pošlou, poslušně dodržují pokyny a když je nejhůře, stačí otočit šutrem. Žádný náznak skutečného konfliktu, žádné vážné nebezpečí, žádná potřeba mobilizovat vnitřní sílu, prostě nic, stačí se držet notiček a všechno dobře dopadne. Tedy ono se tam všechno tohle tak či onak objeví, ale jaksi nad rámec nutného, jde o stejné kudrlinky jako celá Páclova režie. Ale věřím, že leckomu postačí čechrat beránkovi srst, aniž by si všiml, že se pod ní neskrývá maso, ale jen kost a kůže.

64,99 % Proč vyrazit do Pidivadla na Médeiu? Jednak kvůli představitelce titulní role Elišce Matzkeové, jejíž výkon si zaslouží pozornost, jednak kvůli režii Věry Herajtové, jež překvapivě věrohodně pracuje s atributy antického dramatu a v "kolektivních" scénách je schopna pracovat s celým souborem na "nadstudentské" úrovni.

75 % Pro mě jednoznačně nejlepší inscenace z trilogie Miky Myllyaha, především díky perfektní herecké souhře všech hereček (viděno s Kristýnou Hlaváčkovou-Bábkovou), kterou bylo radost sledovat samu o sobě. I text mi přijde výrazně zdařilejší než u předchozí Paniky, je vyhrocenější a originálnější, s jasnějším přesahem. Chaos je intenzivní divadlo nelichotivě, avšak výstižně reflektující naši dobu.

Jan Frič ve vrcholné formě, v této inscenaci najdete přesně tu dokonale vyváženou směs obdivu a posměchu, pro niž jeho režie miluju. Zavzpomínejte na své naivní mládí, zamáčkněte slzu a pak si řekněte "Bože, já byl ale blbej." Ale abych neupřel chválu druhým, velký dík patří autorovi Ondřeji Novotnému (byť by mě zajimalo, zda mu Frič při psaní nestál za zády) a poklonit se je třeba i všem hercům, kteří přesně balancují na oné hraně mezi vážným a nevážným. Pokud jste se kdy toulali po lesích s kytarou, spacákem a pár korunama v kapse, chcete tohle určitě vidět.

Další šťastné spojení autorské dvojice Jana Fleglová - Matouš Danzer, Divadla Puls a atria CEVRO Institutu. Krutě přímý pohled na odvrácenou stranu Vánoc jako svátků rodinných setkání, který si nebere servítky, leč netrvá za každou cenu na co nejpesimističtějším vyznění, nakonec dojde i na (dočasné) usmíření, byť hlavní impuls leží mimo možnosti postav, v rukou ho má Matka Příroda.

74,99 % Jeden z důvodů, proč mám v oblibě Komorní činohru, je, že objeví-li se na jevišti Ivana Machalová, Zdeněk Velen či Lukáš Král (což se právě na této scéně děje často), nešel jsem do divadla zbytečně, přiznávám, že mám pro všechny slabost, tato inscenace je tudíž svým obsazením můj splněný sen. Další subjektivní plus je, že tematizuje divadelní prostředí. No a konečně mám rád i režie Jiřího Bábka, který dokáže herce vést k věrohodnému vystižení postav a jde po smyslu textu, aniž by ho přehlušoval "erupcemi vlastního ega".

Veskrze ženská inscenace, v níž jsou vodítkem emoce a sdělením rozpolcenost ženského nitra. Osobně bych však uvítal angažování mužského principu ve formě pevnějšího režijního vedení či jasné dramaturgie, takto se zdá, že inscenace chvílemi nejistě přešlapuje na místě.

Inscenace byla uvedena v rámci tematické sezóny "Umělec: vizionář nebo parazit?". Toto zasazení je příhodné, protože onu otázku opravdu vyvolává, akorát se netýká Ladislava Fukse, ale autora a režiséra Jana Kačeny. S povděkem kvituji vybudovanou atmosféru, veškeré pokusy o výpověď v jakémkoliv smyslu mi však vyzněly řekněme rozporuplně.