Jiří Koula

Krásně strávené tři hodiny života. Herecké výkony mi vesměs přišly minimálně dobré (a nemálo bych jich označil za výborné), snad až na "kompars" při soudu, i když do atmosféry nic nechápajících modloslužebníčků docela sedly.

Největší slabinu ale vidím v samotné Janě Terezy Kostkové, její uchopení postavy bylo sice vnitřně konzistentní, ale osobně mi svým zabarvením lehce vadilo. Na druhou stranu, Jana má být kontroverzní, tak proč ne i tímto způsobem?

Zbytek toho, co odlišuje hru od inscenace, hodnotit nebudu, nechci si kazit dojem.

Velmi zajímavá a pro mě (zdá se na rozdíl od mnoha jiných diváků) i čitelná hra, bravurní Vilma Cibulková a Pavel Batěk, Helena Dvořáková v póze "Hortenzie" pozvolna přecházející v značně dramatičtější polohu mi též sedla. Jen s Vojtěchem Kotkem jsem měl problém, nevadil by ani tak méně výrazný projev (a vlastně by krásně ilustroval podřízenost Lenza Aldovi), ale marně jsem v jeho výstupech hledal jasně definovatelný charakter jeho postavy.

Výborně zahraná inscenace dle výborné předlohy. Nemůžu souhlasit s Jendou.matouskem, že "to takhle přece nechodí", umím si představit, že by to právě takto chodit mohlo, nemaje zkušenost z podobně "povedené rodinky" nemám jasný názor na to, jak by jednotliví členové měli reagovat.

Sice uznávám, že je zde patrná přítomnost divadelní optiky, ale ve výsledku si říkám "A proč ne právě takto?".

viz blog

Opravdu vtipná komedie s přesahem do vážnějších témat, jež se někdy týkají každého z nás, herecký koncert Jitky Smutné a Jana Hartla s Janou Strykovou v nevelké, leč přesto výrazné a doslova klíčové roli.

Ovšem musí na to mít člověk zrovna náladu...

Dal bych o deset procent méně, ale protože jsem měl štěstí na alternace a v rolích relativně normálních přátel Sally a Harryho jsem viděl věčné jevištní rozervance Janu Strykovou a Igora Chmelu (a já tak konečně zjistil, že civilnější polohu též zvládnou), musím hodnocení zvednout.

Příběh maloměšťáctví ve velkoměstě, nenaplněných tužeb, siláckých řečí a slabošských činů, postaviček, jež nikdy nenaplní osud člověka.

viz blog

Původně jsem chtěl dát ještě o deset procent více, ale to už bych trochu blafoval, hra sice nabízí dobře vykreslené a ještě lépe zahrané charaktery (a to včetně Václava Neužila, kde dle mého nesympatie diváků k uchopení postavy pramení do značné míry z faktu, že postava sama je prostě protivná), osobně mě velmi potěšilo, že se k souboru Dejvického divadla přidal Hynek Čermák (jenž se mezi ostatními herci rozhodně neztratil), nějak mi tam ale chyběl hlubší rozměr příběhu, hra zůstala v rovině (byť vydařeného) rozboru mužského světa.

Martin Finger je prostě (doplňte si oblíbený superlativ).

Prostě jsem se opravdu báječně bavil.

Po Petrolejových lampách další Jařabovina (no dobře, inscenace vznikly v opačném pořadí, než jsem viděl), ovšem zatímco můj názor na Petrolejové lampy byl řekněme ne zcela lichotivý, dramatizaci Klímova textu považuji za zdařilou (a že to rozhodně není dílo po divadlu pomrkávající).

Sice z dané látky opět ušil David Jařab sako podle svého střihu, ale jednak to předloha potřebovala a jednak výsledek Komedii opravdu sluší, způsob využití hlediště se mi dost líbil a celek vnímám jako velmi povedený obraz Sternenhochova šílejícího nitra.

Viděl jsem tuto hru poprvé před pěti lety, podruhé před dvěma lety, klidně bych ji mohl vidět znovu... Tak ji alespoň konečně ohodnotím.

La Putyka představuje ochutnávku něčeho, co jinde nenajdete. A mě osobně rozhodně zaujala a pobavila. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že jde o první (byť vydařený) krůček na cestě k dokonalému zážitku, proto nemůžu jít nad osmdesát procent (a své naděje vkládám do UP´END´DOWN).

Nemůžu to napsat jinak, než že je tato hra kompaktní. Prolínání místa, času, děje i postav tvoří v celku takové divadelní amarouny... A přiznávám, že mi opravdu chutnalo.

viz blog

Možná silně neobjektivní, ale na dvojici Veronika Freimanová - Zdeněk Žák prostě ujíždím. A pokračování naštěstí nebylo jen odvarem předchozího, Bernard Slade našel a použil nové pohledy na vztah ženy a muže.

O hře samotné asi není co říct, toto stokrát provařené téma je ale v podání Činoherního klubu opravdu chutnou polévkou okořeněnou přesvědčivými výkony. Ivana Chýlková je intrikánka jak má být, Ondřej Sokol, kterého jsem konečně viděl ve větší roli, velmi mile překvapil... A Cecílie Mariky Šoposké je opravdu, ale opravdu rozkošná.

Komedie, u níž se divák rozhodně zasměje. Simona Stašová je přesvědčivá ve všech třech vzájemně značně rozdílných postavách, Petr Nárožný s ní drží krok uvěřitelným vývojem své postavy.

viz blog

viz blog