Jiří Koula

25 % Podivný experiment ultrakrátkého doletu, dvě inscenace v jednom. Herci hráli Dorsta, vedle toho v časoprostoru představení existovala zcela autonomní výtvarná složka (kostýmy, scéna, projekce), jejíž význam jsem po částech ani v celku naprosto nepochopil. Mé po čtvrt hodině se objevivší úvahy, zda bych se dokázal nepozorovaně vytratit ze sálu, byly dovršeny úprkem ihned po děkovačce, aby se mě snad někdo nestihl zeptat na dojmy, v tu chvíli bych byl nejspíš sprostý.

Mám pocit, že v textu by se mohl skrývat určitý potenciál. Ovšem pozvolné tempo z této inscenace vytvořilo vysavač divácké energie, největší výkon podalo publikum, jež neusnulo.

30 % hercům, kteří se ve chvílích, kdy měli co hrát, opravdu snažili. Ale proč tenhle text vznikl a proč se ho ve Švandově divadle rozhodli uvést (přičemž hlavní starostí Viktorie Čermákové muselo být natáhnout ho tak, aby výsledek časově obstál jako samostatná inscenace), to asi zůstane jednou z nepochopitelných záhad, které život přináší.

Mé oproti ostatním vysoké hodnocení je oceněním imitace Jaroslava Duška Jindřichem Kriegelem během úvodní čtvrthodiny, která byla téměř perfektní. Bohužel pak přišla samotná inscenace, jejíž text je výškrabkem ze dna sudu, z něhož popíjejí Paulo Coelho, Don Miguel Ruiz a další hlasatelé pradávné leč prosté moudrosti.

Inscenace naznačující, že se Divadlo Artur možná přesouvá z kategorie "To je tak blbé, že to musíte vidět." do "Je to blbé." A kdo ví, třeba za pár let tento soubor dospěje ke "standardnímu bulvárnímu divadlu".

34,99% Inscenace, jejíž smysl je zřejmě určen téměř výhradně financováním z fondu Evropské unie pro zapojení mládeže do umění... Tento je jednoznačně naplněn, ale najít jiné pozitivum se mi příliš nedaří (snad kromě snahy uchopit aktuální téma, kterému se divadlo spíše vyhýbá), nejasné vymezení obsahu, stejně mlhavá představa cílového diváka, nevyrovnané tempo inscenace (zřejmě podřízené tomu, aby se předvedla omladina)... Ne, takhle ne.

34,99% Soubor Divadla Na zábradlí ustál změnu uměleckého vedení a rozšířen o nové posily pokračuje v jedné ze započatých linií. Jestliže si v Ambrózii hráli herci sto minut na alkoholiky, zde si ještě o poznání déle hrají na debily (koho tento termín uráží, nechť si dosadí politicky korektní ekvivalent). Uznávám přítomnost příběhu, ten ale působí spíše nadbytečně a navíc je až podivuhodně banální. Soudě dle reakcí sálu tato inscenace oplývá jistými kvalitami, pro jejich ocenění mi však očividně chybí ten správný gen.

Podle anotace jde o "jeden obyčejný Albertův den", podle mě jde o hodinovou jevištní meditaci na téma "co vše by se dalo zkusit a co vše divák vydrží". Alternativa ze všech alternativ ta nejalternativnější, za mě kandidát na propadák v příští výroční anketě.

Ano, zpracování je originální... Jenže jsem měl obdobný dojem jako kdysi při Ambrózii v Divadle Na zábradlí, kdybych chtěl hodinu sledovat ruch v kavárně, šel bych si na hodinu sednout do kavárny, navíc by to bylo zajímavější v tom, že bych viděl konkrétní osudy a ne jejich typizovaná schémata.

Dejte do jednoho prostoru děti a seniory a čekejte, co z toho bude. Anotace slibuje nový pohled, ten jsem však nezaregistroval.

34,99% Nastal čas se sem tam přestat schovávat za složité racionalizující konstrukce v blozích, mně se tato inscenace prostě nelíbila, nesedla mi, minula mě, považuji ji za zbytečnou, trapnou, sprostou, kopající do těch, kteří si to stejně neuvědomí, Havlovy myšlenky, které by se na dnešek daly naroubovat (na rozdíl od některých odborníků si nemyslím, že hra samotná tak nenapravitelně trpí svázáním s dobou vzniku, to je spíše zbožné přání než odraz reality), podle mě Pařízek použil špatně, škoda řemesla (č)i umu prakticky všech zúčastněných padnoucích vedle.

Po měsících (občasného) rozjímání nad touto insenací můžu říct, že veškeré výtky, které jsem chtěl sepsat do blogu, zcela blednou před tou zásadní - měl jsem co dělat, abych neusnul, podobně jako ve studiu Švandova divadla při Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť. Na Z prachu hvězd je možná leccos pozornosti hodného (a s odstupem bych byl i schopen jmenovat), avšak ne pro mě.

34,99% viz blog

34,99% viz blog

25% Stejně jako Pavel Širmer neupírám této inscenaci zajímavost nezvyklého pohledu, oním "jistým přínosem" si už nejsem tak jist. I když, tím, že Jan Frič odkazuje na zlatou éru Divadla Na zábradlí, vlastně celkem dobře ilustruje úpadek této scény v posledních letech, kterýžto nachází odraz v závěru Čechovovy hry. Nedostavuje se ale smutek a nostalgie, nýbrž úleva z končícího trápení a naděje, že nové bude lepší.

25% Za mě spojení Jany Paulové a Ivy Janžurové naopak naprosto nefungovalo, přiznávám, že herectví druhé odkazující k televizním komediím minulého století mi nikdy "nesedělo", pro dvojici Paulová-Zedníček v Kalichu mám naopak slabost, leč v tomto případě mi též "lezli na nervy". Toto nešťastné "nastavení" pak hra samotná nemohla vylepšit, spíše naopak.

34,99% viz blog

34,99% viz blog

34,99% viz blog

34,99% "Má to nějakou zápletku?" "Neboj, ta ještě přijde." "To doufám... Ale zatím to tak nevypadá." (vyslechnutý rozhovor dvou slečen o přestávce)

První polovinu člověk čeká, až se něco začne dít, protože vše je tak nějak statické. No a pak přijde smrtelná nemoc, to málo, co bylo dosud vyjeveno, se škrtá a odehraje se jiný příběh... Až se nabízí otázka, k čemu je vlastně celá první polovina dobrá, leda snad k tomu, aby divák s postavami pobyl o něco déle a snáze se v závěru ždímaly jeho emoce. Ne, takhle opravdu ne.

25% viz blog

viz blog

Roman Sikora nemá rád Václava Klause a "jeho muže". Je to dostatečný materiál na divadelní hru? Inu, těch pár pár nápadů by možná stačilo na vcelku obstojný půlhodinový skeč. Ten se však natažením na téměř trojnásobek proměnil v trapnou inscenaci, přičemž však ona trapnost z většiny nevychází z námětu.

A na rozdíl od Michala Nováka si nemyslím, že v jádru dobrý úmysl sám o sobě táhne celek nahoru, souhlasím s recenzenty, že zpracování působí kontraproduktivně (aneb "tato inscenace by i ze zarytého odpůrce Václava Klause udělala jeho příznivce").

34,99% Čtyři vnějškově rozdílní, v pro inscenaci podstatných charakterových rysech však uniformizovaní chlapi se zašívají v kotelně obchoďáku. V první části se vrší klišé na klišé, ale co naplat, ono to funguje, humor útočící na nejnižší pudy u většiny diváků nezklame. Potom však komičnu dochází dech, vtipy značně prořídnou a jsou recyklovány a objevuje se "příběh". Což byl bod, kdy jsem začal sledovat hodinky odhaduje, kdy mé trápení skončí. Ale ano, herci se skutečně očividně dobře bavili.