Jiří Koula

65% Schopnost Karla Dobrého zcela uchvátit publikum je dvousečná zbraň. Na jedné straně je zárukou, že návštěvy této inscenace nejspíše nebudete litovat, naproti tomu však zaujetí vykreslením ústřední postavy snadno překryje vnímání kontextu.

Tomáš Dianiška je plodný a právem ceněný autor, jeho schopnost uchopit výsek reality a vytvořit z něj svébytný vesmír je obdivuhodná. K "all inclusive Dianiškovi" však patří i specifický smysl pro humor, který je pro mě ve svých krajních polohách už za hranou. A přesně to se stalo ve Dnu závislosti, konkrétně na "nejnižší úrovni reality" - drogovém večírku superhvězd. To je však jen nejvýraznější projev podstatného rysu celé inscenace - upřednostnění vtipu před sdělením. Dost možná to je ale čistě můj problém (ano, na party se mnou nebývá zábava), takže zajděte na Štvanici a bavte se.

Povedené pásmo Viliama Klimáčka napříč časem fixované prostorem v podání tradičně herecky silné slovenské sekce Divadla v Dlouhé, tohle stojí za návštěvu.

Soukromý postřeh z reprízy v Divadle v Dlouhé, zatímco Anne Franková dokázala vydržet potichu hodiny a hodiny v kuse, tři puberťačky v řadě za mnou to souvisle nezvládly ani deset minut. Pravda, jí šlo o život a jim nejspíše jen o to odsedět představení do konce, aby pak mohly opsat anotaci do čtenářského deníku, i tak jde ale podle mě o zajímavý základ k porovnávní, dalším tématem může být přístup ke vzdělání, úcta ke starším... A vezmeme-li v úvahu, že Anne v úkrytu trávila "neklidné mládí", dodává to její situaci další rozměr, možná dějinně banální, avšak lidsky podstatný.

34,99% viz blog

Zápas Jiřího Jelínka a Fridricha Dürrenmatta ve volném stylu, jenž nemá přesvědčivého vítěze... A to ani diváka. Pokud však inscenaci budete brát jako švédský stůl nabízející jednotlivé "chuťovky", dost možná odejdete spokojení.

64,99% Asi je to čistě moje smůla, ale po načrtnutí postav a zápletky už jsem jen čekal, až se vyprávěný příběh skrze pořádnou kupu klišé "drsné školy" dostane tam, kam jsem odhadl, že míří. Nadprůměrné výkony obou pánů (Nakolik za to může fakt, že jsou obsazeni do rolí, které s nimi má divák typově tak nějak spojeny?) v kombinaci s ultraminimalistickou a přesto zcela dostačující scénou oceňuji, přesto výsledku vestoje tleskat nemohu.

74,99% Řekl bych, že u mě tato inscenace boduje zejména díky výkonům všech tří herců. A jedna perlička z mé reprízy - Eva Elsenrová se v jednom ze svých "semetrikovitých" monologů otočila do hlediště a "uzemnila" klučinu snažícího se otevřít brambůrky či něco v podobně šustivém obalu, načež se vrátila zpět do hry. Tomu říkám pohotovost.

74,99 % Že budu z Divadla Kámen odcházet nadšený, to bych si nepomyslel, pokud váháte, zda tuto scénu navštívit, je tato inscenace výborným "vstupním bodem". Na jedné straně zde je zachována Macháčkova poetika, naproti tomu má ale tato inscenace neobvykle bohatý děj a užité prostředky výborně rezonují s atmosférou líčeného světa, to, co mi jindy přijde spíše jako samoúčelná manýra (či svébytný mně cizí pohled na svět/divadlo), tady získává smysl.

viz blog

Ale jo, na takové to rodinné vánoční lebedění slušné... Mimo toto chráněné období bych si však neodpustil pár (či víc?) jízlivých poznámek.

Proboha, kolego Lando, jaké jasnější režijní uchopení? Naopak, Crimpova síť asociací zachycující sebevraždu v doslovném i metaforickém smyslu, otázky umění a možnosti zaujmout diváka, potřebu bezpečí a touhy po dokonalosti, pro niž sami sebe přetváříme ve věci (sebevražda ducha) a vnímáme tak druhé (sebevražda vlastní lidskosti), není něčím, co by se dalo zpřehlednit (jak líbivý termín pro vraždu), její podstata tkví právě v nelineárnosti (a z ní plynoucí nepředžvýkatelnosti), na jejíž úplný rozbor by byl potřeba sáhodlouhý blog, ve výsledku však spíše trapný než užitečný.

Mé rozloučení s tvorbou Miroslava Bambuška. V inscenaci jsem sice viděl většinu toho, co vyzdvihují kolegové, tedy aspoň ve smyslu "Jo, tohle bych si z toho měl odnést.", leč co je to platné, když to vše spolehlivě přehlušil pocit nudy na hraně snesitelnosti.

viz blog

64,99 % Walshova komorní hra přetavená v celosouborovku. A ono to docela fungovalo, dobrá práce.

Rád přiznávám, že mě celek zaujal natolik, že jsem nebyl s to vnímat nevydařené detaily.

64,99% Spojení podmanivých brazilských rytmů s podmanivým světem divadla za současného vykreslení jeho lesku (spíše pozlátka) i bídy a ambivalentního vztahu publika k umělcům/komediantům, představení mající potenciál diváka pevně uchopit a nepustit až do děkovačky. V mém případě k tomu ale nedošlo.

Muzikál o architektech... pro architekty. Před zhlédnutím této inscenace doporučuju nastudovat život a dílo pánů Gočára, Plečnika a Janáka, zážitek to nejspíše zvedne o desítky procent. Jinak je to "prostě Orson", pro mě srovnatelné s Lamento s tím rozdílem, že o Matce Tereze jsem přece jen slyšel více a i její život je pro mě tak nějak poutavější.

V dětství jsem nechtěl být kosmonautem ani policajtem, nýbrž folkovým zpěvákem. Od toho jsem ovšem upustil poté, co jsem nahlédl, že nemám hlas, hudební sluch, smysl pro rytmus, mé prsty jsou příliš neohrabané na zvládnutí kytary na dostatečné úrovni, nemám moc co říct a ani s veršováním to není nijak slavné.

Příklad seskupení říkajícího si Divadlo Artur ale ukazuje, že jsem to možná vzdal příliš brzy a z nepodstatných důvodů. Takže zrýmuju kotlík/rohlík a krosna/sosna, podkreslím to melodií na dvě kila s rytmem pionýrák a za rok na koncertě na viděnou.

54,99 % Což o to, téma, že každý máme svou mez, za níž prostě vybouchneme, má jistě solidní potenciál. Herci do toho jdou naplno, super. Jenže proti tomu stojí nevyváženost jednotlivých historek a hlavně pro mě poněkud nestravitelná kombinace komunální satiry a tarantinovské stylizace, přišlo mi, že je to převážně příliš mnoho povyku pro nic. Asi jsem moc velký kliďas na to, abych se v tom našel a docenil to.

74,99% viz blog

Western, pohádka, muzikál, romantická komedie či politická satira? Nic z toho, podivný slepenec vypadající jako výsledek spolupráce Jana Schmida se Zdeňkem Troškou.

74,99 % Mám se snažit nově formulovat to, co již napsali kolegové? Ne, prostě se jděte na tuto inscenaci podívat, stojí za to.

35% Inscenace navazující na Ambrózii, co spatříme, když vyjdeme z hospody a podíváme se na osudy jejích štamgastů "tam venku"? Inu, bohužel nic zajímavého. Vlastně možná přece jen něco ano, totiž otázku, proč bylo Divadlo Na zábradlí tak zaujato motivem na alkoholu závislých životních ztroskotanců...

44,99 % K vidění světa Vojtěcha Bárty si už pár let marně hledám cestu. V tomto případě je možná pes zakopaný v mé neznalosti předlohy, ale byť byla kreace Terezy Hofové ztvárňující ujetou holku, jež se před světem utekla ke sbírání léčivých bylin, působivá, což bylo podpořeno několika scénickými prvky, výsledek mě prostě minul. A vlastně nemám ani chuť si román Anny Bolavé zpětně přečíst.