Jiří Koula

74,99 % Dora Bouzková jako žena v taxíku i blázinci (a zde opravdu působivá), Petr Krušelnický jako metafyzický taxikář, zaměstnanec ústavu, stvořitel divadelního časoprostoru. Ne zcela jasně uchopitelný leč rozhodně pozornosti hodný tvar, projekt, který umně propojuje jednotlivé vyjadřovací prostředky.

55 % Dokud se rozehrávalo čisté absurdno, šlo o dosti přesné zobrazení logiky snového světa, v němž sebenepravděpodobnější sled událostí pokládáme za skutečnost, s níž se sice nemusíme být schopni vyrovnat, ale považujeme ji za danou (nechme stranou fenomén lucidních snů spouštěných "prozřením"). Ale byl nutný ten (meta)divadelní závěr? Snaha o alespoň v určité rovině jasné vyústění podle mě ublížila i tomu, co předcházelo.

Inscenace výborně ilustruje vztah "vyspělých" a "méně vyspělých" zemí a jejich obyvatel, tam, kde přirozené potřeby není Západ schopen uspokojit vlastními silami, otevírá se prostor pro redukci, kvantifikaci a byznys. Kdo je ale nakonec vítězem? A kdo je alespoň "happy"?

64,99% Musím vyzdvihnout výkon Kristýny Fuitové-Novákové, její feťačka mi totiž neuvěřitelně silně připomněla reálnou osobu, již jsem o pár měsíců dříve potkal při jednom návratu z divadla a jež "to" nehrála. Tomu říkám vžití se do postavy, až mě mrazí.

Po měsících (občasného) rozjímání nad touto insenací můžu říct, že veškeré výtky, které jsem chtěl sepsat do blogu, zcela blednou před tou zásadní - měl jsem co dělat, abych neusnul, podobně jako ve studiu Švandova divadla při Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť. Na Z prachu hvězd je možná leccos pozornosti hodného (a s odstupem bych byl i schopen jmenovat), avšak ne pro mě.

54,99% Vcelku zábavná hříčka, z níž ale není možno vyčíst reálie, z nichž vychází. To nutí k zamyšlení, nakolik je vůbec opodstatněné inscenaci v této podobě uvádět, výsledkem viděného je jedno velké proč.

54,99 % Jevištní báseň, již jsem bezprostředně po zhlédnutí (jako celek) nepochopil a nedlouho poté zapomněl. Zůstaly jen útržky vzpomínek, pocit pochybností o tvorbě i žití.

Inscenace, která má snad význam v místě svého vzniku, ovšem pro "export" se dle mého nehodí, protože pak vyznívá ve stylu "válka je špatná pro obyčejného člověka", což si přiznejme, že není zrovna objevné.

Za největší klad této inscenace považuji kontrast Mrożkovy hry a Holičkovy interpretace, to je skutečně geniální "obrat". Jenže kolik diváků ho ocení? Zůstaneme-li tedy v rovině viděného, pak ani poselství, že nutnou a vlastně bohužel často i dostatečnou podmínkou zábavy je touha publika se bavit, není k zahození, avšak má to takový ocas promarněné šance, kdyby se zahrál nejdřív Mrożek a pak Holiček (případně se tyto pohledy šikovně zkombinovaly), to by byla pecka.

75 % Sečteno a podtrženo, Zabijáka Joea v Pidivadle můžu z celého srdce doporučit, je to jízda, jež stojí za to. Více viz blog.

65 % Nevím, jak inscenace působila v HarOLDu, ovšem v roudnickém dřevníku tato scéna podpořila syrově drsné vyznění, navíc se během mnou viděného představení objevila i velmi zákeřná rekvizita - rozbitá židle - a oceňuji, jak se s ní herci průběžně vypořádávali, i to vlastně pozitivně přispělo k vykreslení mikrosvěta rodiny, o níž se hrálo.

74,99 % Smysl pro černý humor je jako nohy, někdo je má a někdo ne. Zabít Johnyho Glendenninga je černá komedie konzistentní ve své přehnanosti, v níž nehledejte žádný přesah, ve Švandově divadle vám nabízejí "jen" možnost odložit v šatně zábrany a smát se věcem, kterým by se slušný člověk smát neměl. A navíc je to dobře zahrané a dočkáte se i "vymakaných" efektů.

viz blog

34,99% Nastal čas se sem tam přestat schovávat za složité racionalizující konstrukce v blozích, mně se tato inscenace prostě nelíbila, nesedla mi, minula mě, považuji ji za zbytečnou, trapnou, sprostou, kopající do těch, kteří si to stejně neuvědomí, Havlovy myšlenky, které by se na dnešek daly naroubovat (na rozdíl od některých odborníků si nemyslím, že hra samotná tak nenapravitelně trpí svázáním s dobou vzniku, to je spíše zbožné přání než odraz reality), podle mě Pařízek použil špatně, škoda řemesla (č)i umu prakticky všech zúčastněných padnoucích vedle.

Imaginární pravidelný čtenář mých blogů i hodnotících komentářů je jistě obeznámen s mým postojem k umělectví Terezy Němcové. O to více bude překvapen, pokud nyní napíšu, že v této inscenaci skutečně hrála a vůbec ne špatně, do své polohy Terezky husopasky sice občas sklouzla, ale v míře, již bych nenazval iritující.

Jak si to vysvětlit? Podle mě za to může režie Ondřeje Sokola, který z herců dostal výkony, o něž se na Jezerce standardně prostě nesnaží. Škoda jen, že text samotný je... Řekněme velmi nezáludný.

V A studiu Rubín se zrodil další hit. Nebudu jmenovat žádný z povedených detailů, protože by mi to bylo líto kvůli těm, které bych vynechal. Tohle prostě musíte vidět.

Od základu znovu promyšlený a posléze domyšlený Kafka v kontextu dneška. Je pohodlné říci, že atmosféra Zámku je nadčasová, mechanismus anonymní moci a nemožnosti se proti ní konkrétně vzbouřit je tu s námi od dob, kdy jsme se začali organizovat do celků složitějších než tlupa či kmen. S tím se však v HaDivadle nesmířili a ukázali, proč (a jak) předlohu číst právě teď. Přidejte k tomu vyrovnané nadprůměrné herecké výkony a invenční režii a je jasné, že tohle chcete vidět.

74,99 % Sečteno a podtrženo, nedílnou součástí scénických čtení je obvykle i jejich neopakovatelnost, snaha zafixovat to, co se povedlo, by snadno mohla vyústit v nevěrohodnost. Přesto mě však v tomto případě mrzí, šlo-li o jednorázovou akci, a to hlavně kvůli všem těm možným divákům, kteří u toho nebyli. Je-li však ztracena forma, snad se ještě někdy někde objeví obsah, tedy samotný text, protože i přes mou výhradu přílišného zaměření se na Žannu navzdory jeho struktuře si zaslouží být uváděn. Více viz blog.

Spatřil jsem proroka a jeho jméno je Rainer Maria Rilke! Vezmeme-li v úvahu, že jeho předloha byla vydána roku 1910, tedy před veškerými podstatnými událostmi bouřlivého dvacátého století, potom je mrazivě zarážející, jak pocity hlavního hrdiny korespondují s citovaným dílem Zygmunta Baumana, sociologa našich časů. Ve vývoji techniky je deset let věčnost, ve vývoji člověka je století minutou. Pro plné vstřebání inscenace je však nutné si buďto Rilkeho román předem přečíst, nebo se do Studia Hrdinů vydat aspoň dvakrát.

65 % Groteska o outsiderech ze sídliště, pro něž je násilí jedinou možností zviditelnění se, navíc ve slušivém režijním kabátku s kapsami plnými rozličných vtípků. Mé první setkání s Adamem Skalou coby autorem i režisérem zároveň... A trpělivě čekám na pokračování, já mám čas.

Je obdivuhodné, s jak primitivní zápletkou si dejvičtí vystačí, ve výtahu uváznou čtyři odlišní lidé (a jeden podivín), kteří si "náhodou" navzájem připomínají své blízké. To samozřejmě nutně rozehrává sérii přenosů a protipřenosů, co si taky jiného s tím časem v onom stísněném prostoru počít. Jenže o děj tady vlastně vůbec nejde, celá situace je jen přípravou scény, na níž herci můžou předvést své umění. A sotva někoho překvapí, že je na co se dívat. Nehledejte v tom žádný přesah, neanalyzujte to, prostě si to užijte.

Přidávám se k pění chvály na výkon Patrika Děrgela. A k rozpakům ohledně všeho ostatního, seškrtat to na polovinu, snad by to mohla být svižná hříčka.

74,99% Uměleckou reflexi díla Naomi Kleinové považuji za nadmíru chvályhodný počin, slovenská sekce Divadla v Dlouhé pak má své nesporné kvality... Otázkou ale je, zda syntéza ve stylu "Nejdříve se bavme, pak se můžeme i zamyslet." je to pravé.