Jiří Koula

viz blog

Hercům jsem až asi na tři věty (a monolog v italštině) rozuměl... Ovšem čemu nerozumím, to je režijní záměr pana Čičváka, těch proč mi v hlavě bzučí příliš mnoho.

Pavel Juráček jako člověk, který neustál tlak doby... Z inscenace jsem však získal dojem, že nešlo ani tak o "Tu dobu" jako osobnost samotného Juráčka, jehož "bohémská povaha" by nejspíše byla v konfliktu s "dobovými společenskými a kulturními okolnostmi" i dnes, případně kdykoliv jindy. Mikuláškova "artistní fazóna" pak na mě dlouhodobě působí "jen" jako zesilovač ostatních faktorů, v tomto případě se tak opět o výrazný úspěch nejedná.

Odlehčené více, než bych si přál (ale to se dá u MDP čekat), s velmi milým překvapením na závěr - Vasil Fridrich zvládá i vážnou pózu a musím říct, že vůbec ne špatně.

Jedinou postavou, která si po celou dobu drží velmi solidní úroveň, je matka v podání Dany Batulkové.

Až někdo sepíše deset hříchů divadelního publika, jistě jedním z prvních bude, že divák přichází na představení s určitým očekáváním a pak je nespokojen s tím, že je tvůrci nenaplnili, čímž sám sebe připravuje o možnost získat něco jiného, s čím ani nepočítal. Já se tohoto hříchu v tomto případě vyvaruji závěrečným konstantováním, že jsem sice vyrazil na Raskolnikova se Soňou, ale dostal jsem Marmeladova s Porfirijem Petrovičem. A dva za dva, to je pořád dobrý kšeft. Více viz blog.

54,99% Další inscenace, v níž se projevila má neschopnost porozumět pohybovému divadlu... Opět tak docela nevím, co jsem vlastně viděl (a slyšel).

Hlediště sice zdaleka nebylo vyprodané, na závěrečném potlesku to ale příliš poznat nebylo. V divadle se podle mě podařilo navodit správnou atmosféru, k čemuž jistě dopomohl i samotný sklepní prostor. Martin Myšička výborný, ale i mezi ostatními bych těžko hledal opravdu slabý článek.

Jiří Hána správně okouzlující, Jiří Štěpnička správně sakrastický, Kateřina Lojdová správně půvabná a prostinká, Dana Syslová správně aristokratická a společenská... Přesto mám pocit, že Wilde prostě potřebuje velkou scénu.

54,99% Připadal jsem si jako v Ypsilonce - hudebně nadaný soubor, promyšlený humor ledabyle promíchaný s vtípky na první dobrou (a vše dávkováno podle mustru čím lacinější, tím opakovanější), Martin Zbrožek "v roli" Jany Synkové, rozvleklost kontrastující s prostotou příběhu... A pocit, že bavit se z poloviny tak dobře jako herci, byl by to opravdu báječný večer. Body navíc za téma a Petra Halíčka.

84,99% viz blog a blog

viz blog

74,99 % Sečteno a podtrženo, Znalci jsou opravdu tím, co tvrdí anotace. A za sebe přidám, že jde o text, který mě dost baví, a jeho zdařilou inscenaci. Více viz blog.

Nemám rád hry, v nichž hraje podstatnou roli alkoholové opojení (byť uznávám, že to Marek Daniel zvládl dobře). A nemám rád inscenace, kde po scéně, jež by mohla být koncem, následuje další (byť zde onen dovětek měl smysl). Naopak mile překvapila Marcela Holubcová a snově taneční kreace jsou zajímavým výpadem alternativního divadla do mainstreamových komedií, zdařilý nápad Martiny Krátké.

Vrchol roudnického festivalu. Kateřina Humhalová vzala ústřední postavy (a jejich milostná trápení) z Puškinova Evžena Oněgina, Goetheho Utrpení mladého Werthera a Mussetovy Zpovědi dítěte svého věku, přesadila je do současnosti a jednotlivé linky propletla... A ono to až překvapivě dobře funguje. Navíc se v Humhalové režii představili ostřílení členové souboru, z nichž někteří již studují na DAMU a JAMU, což výsledku dodalo další rozměr (u Elišky Vocelové jsem zíral, jakou uvolněnost a jistotu za ten rok získala).

Možná trochu guilty pleasure, ale nemohu jít níže. Fantastický Tomáš Kobr, výborní ostatní, úžasná práce s jazykem, to vše v inscenaci pomocí opravdu drsné nadsázky trefně pranýřující stav dnešní společnosti.

Pokus přetavit krátkou povídku v na její možnosti příliš dlouhou inscenaci. Režisérka Katharina Schmitt se scénografem Pavlem Svobodou se snaží, nasazení Zuzany Stivínové je obdivuhodné... Ale prostě to nestačí.

Ondřeji Sokolovi se povedl malý zázrak. Poté, co jsem viděl inscenaci Divadla v Celetné, jsem nabyl dojmu, že Harold Pinter napsal velmi špatnou hru, proto jsem do Činoherního klubu přicházel se značnými obavami. Nyní musím svůj názor změnit, text není velmi špatný, ale řekněme průměrný. Zásluhou režiséra a (ostatních) herců však vznikla inscenace, jež se z tohoto omezení vymanila, výsledkem převedení do současnosti a obohacení o příslušný rámec je, že Zradu v Činoherním klubu můžu s klidným svědomím doporučit.

34,99% Zápletka první hry spočívající ve "všichni všechno vědí, jen nevědí, že to vědí" mi přišla k uzoufání (či k usnutí) nedramatická, dění na jevišti mi bylo "totálně ukradené", v kombinaci s poklidně smířlivým vyústěním "těžká nuda". U druhé pak musím obdivovat autorky zde odkazovaných recenzí (studentpoint a topzine), jež dospěly k jednoznačné interpretaci. Mě napadly hned čtyři, pro každou z nich najdu argumenty pro a bohužel též proti. Výsledkem je mlhavé vyznění, jež klidně mohlo být záměrem či berličkou autora i režiséra - třeba si ani oni sami celek nebyli schopni vysvětlit.

Inscenace balancující na hraně snesitelnosti, z níž však pro mě osobně nespadla. Bylo to crazy a přitom vypovídající, zdařilý studentský počin.

Sečteno a podtrženo, nejsem si sice zcela jistý, jaké byly pohnutky těch, kdo mi Zrození Venuše doporučili, já vám ho ale doporučuji s tím, že už snad víte proč a aspoň tušíte, do čeho jdete. Více viz blog.

74,99% Vtipná a divadelně atraktivní zpráva o tom, že "herec ten tvrdej chleba má".

75 % Nazvat tuto inscenaci úletem a nechat ji být znamená ji zásadně nepochopit. Každá scéna totiž má svůj význam vztahující se buď ke skutečným událostem, o nichž se hraje, nebo nějakému aspektu té doby, výsledek je neuvěřitelný, protože tehdejší dění takové bylo. Dianiškův text pak výborně doplňuje režie Anny Petrželkové, jež ve svých inscenacích ukazuje, že se nenechá ničím a nikým omezovat, což občas mívá pro mě dosti rozporuplné výsledky, ale na tomto hřišti je její styl přesně tím, co bylo potřeba.

54,99% Inscenační črta, u níž si nejsem jist, proč je vlastně uváděna, snad jako šance pro Annu Císařovskou ukázat se ve větší roli, kteroužto v Disku nedostala (a již zde využívá, Radúzi Máchovi je plnohodnotnou partnerkou). Mrzí mě ale, že (alespoň při mém představení) byla neskutečně špatná akustika, jistě originální nápad pouštět veškeré ruchy zpoza diváků to pak rozhodně nevylepšil.

Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem vytvořili fiktivního génia Járu Cimrmana, přičemž v souboru nesoucím mistrovo jméno dostali šanci i neherci. Jaroslav Sypal zkouší jejich vtip zopakovat a posunout dále, když národ mystifikuje existencí dalšího "geniálního dramatika Járy", totiž sebe samého (přičemž i v jeho inscenacích dostávají prostor neherci). Mé procentuální hodnocení budiž součástí této hry (a pokud byste chtěli namítnout, že opakovaný vtip přestává být vtipem, pak proti této tezi staví Sypal svoji vlastní, totiž že opakováním vtip zraje), protože tohle se vážně opravdu brát nedá.