PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Jiří Landa
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (3027)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 5.12.2018)
Hodinovou inscenací B. Holiček pokračuje ve svébytné poetice autorského divadla, jímž se snaží poukazovat na problémy naší společnosti. Tentokrát zdivadelňuje facebookovou konverzaci věnující se různým aktuálním tématům, což je do jisté míry velmi zábavné, na druhou stranu tímto postupem odhaluje úroveň a smysl podobných diskuzí, a také fakt, jak zkratkovitá internetová mluva následně přechází do běžné verbální komunikace. Realita versus fikce je režijně zajímavě ztvárněna také v závěru, kdy je zrušena bariéra mezi hledištěm a jevištěm. Inscenaci vnímám jako vhodný doplněk repertoáru DPB.
(zadáno: 4.12.2018)
75% Procítěný výkon N. Lichého, který se potkává s další velkou postavou české literatury. Spolu s režisérkou divákovi zprostředkoval pohled do nitra člověka, který se obrací k Bohu, člověku, životu, ke vzpomínkám... Modulací hlasu a mimikou dokázal vystihnout nepřeberné množství pocitů básníka, faráře a muže nacházejícího se v nelehkém stavu své mysli. Zdatnou spoluhráčkou mu byla M. Tkačíková. Přestože je její Marie téměř po celou inscenaci připoutána na lůžko, dokázala vytvořit plnohodnotnou postavu, jež svým osudem dojímá. Škoda jen nehodícího se hudebního podkresu v první části.
(zadáno: 4.12.2018)
Silné téma vycházející ze skutečných událostí vyvražďování Židů za druhé světové války má v dnešní době při stále se zvyšující agresivitě vůči nejrůznějším menšinám velký smysl připomínat. Oceňuji dramaturgický výběr textu, který se však minul prostorem. Na velkém jevišti neměl v tomto provedení patřičnou možnost zarezonovat, režie J. Klimszy se totiž spokojila se statičností, která hře (respektive inscenaci) vůbec nepomohla. Naopak. Nevýrazné herecké výkony, z nichž mě zaujal pouze M. Cisovský. Naléhavost výpovědi hry zůstala, naléhavost inscenace byla provedením značně zeslabena.
(zadáno: 4.12.2018)
Dramatizace V. Štěpánka mě neoslovila tolik jako M. Krobota či B. Rychlíka, které mi osobně poskytovaly komplexnější vhled do koloritu moravské vesnice stejně tak jako pohled na jednotlivé charakterové typy lidí. Inscenace se vyznačovala i režijní neprobádaností terénu velkého jeviště. Drobila se tak do jednotlivých výstupů - příchody a odchody herců nebyly adekvátně provázané, podobně lze hovořit o přestavbách scény. Ani využití židlí a stolů jako hlavního scénografického prvku nebylo plně využito. Pochválit lze režijní práci s herci, zaujali zejména P. Panzenberger, L. Bělašková a F. Strnad.
(zadáno: 4.12.2018)
Modelová hra, která se zabývá otázkou morálních a etických hodnot, které rezonují současnou společností. Pro její vyznění není až tak důležitý konkrétní příběh letce, nýbrž otázky, jež autor svým textem pokládá. Uvedení každé takové hry považuji za více než potřebné. Dramaturgie s režií navíc text příhodně upravila, zbavila ho nejrůznějších zbytečných technikálií spojených se soudním přelíčením, což bylo pro inscenaci určující. Měla totiž tzv. "tah na branku" a díky minimalistickému scénickému řešení a zejména výkonu R. Klemensové coby státní zástupkyně její poselství vyznělo o to naléhavěji.
(zadáno: 4.12.2018)
Hra nepatří k dramatikovým majstrštykům, nicméně chápu rozhodnutí dramaturgie ji nasadit. Skýtá dobré herecké příležitosti, navíc může být její bulvární nádech divácky přitažlivý. Méně obeznámeným návštěvníkům pak také poskytne základní informace nejen o osobnostech S. Freuda a C. G. Junga, ale i o termínech jako psychoanalýza apod. Trochu mi vadilo, jak režie herce tlačila do rádoby symbolických poloh, které měly upozorňovat na psychický stav dané postavy. Šlo o zbytečný postup, který tempo inscenace narušoval a nepřinášel jí zásadní obohacení. I přes tyto výtky jsem odcházel celkem spokojen.
(zadáno: 4.12.2018)
S. Thiéry napsal kvalitní komedii (má dokonce smysluplné vyústění, což se u podobných textů stává jen velmi zřídka!), která odkazuje k absurdní dramatice. Režisér V. Klemens hru sice uchopil za správný konec, ovšem občasné přespřílišné přehrávání situací a určitých emočních rozpoložení postav celku spíše škodilo, než pomáhalo. Jako oddechový doplněk měla i tato inscenace na Ostravaru svoje místo. Bláznivé dění plné absurdit (mající však nakonec přece jen své opodstatnění) mě bavilo sledovat. Nejvíce zaujala M. Tkačíková, jíž role přece jen umožňovala zajímavější herecky rozptyl.
(zadáno: 4.12.2018)
85% Zatím nejlepší režie J. Ryšánek Schmidtové, kterou jsem měl možnost zhlédnout. Režisérka velmi přesvědčivě vyložila charaktery postav, domyslela situace (zajímavě zpracovaný závěr i možnost náznaku, že by se kávy napila také apod.) a především pak vyšla na výbornou její práce s herci, kteří svým postavám vtiskli věrohodnost. Silnému hereckému vyrovnanému obsazení suverénně kralovala P. Gajdošíková coby Maryša, ale i N. Lichý jako Lízal, K. Krejčí v roli Strouhalky či Francek V. Říhy. Promyšlené prostorové řešení. Takto si představuji moderní, a zároveň smysluplné nastudování klasiky.
(zadáno: 29.11.2018)
Ostravský soubor zatím (dle mého názoru) nejzdařilejším českým nastudováním Koček podává zprávu o tom, že jít cestou jeho celkové proměny započaté někdy v roce 2010, bylo správné rozhodnutí. G. Petráková děj situovala na střechy ostravských domů, přičemž si dala záležet na tom, aby byly jasně čitelné jednotlivé životní příběhy koček, z nichž se tato muzikálová mozaika skládá. Preciznímu hudebnímu nastudování stejnou měrou „sekunduje“ pohybová složka. Těžko vyzdvihovat jednotlivé výkony, nicméně L. Hudec Šubrt je jako Rozumbrad po právu hvězdou inscenace. Na muzikál vzácně vyrovnané výkony.
(zadáno: 28.11.2018)
Předlouhá Ibsenova hra je vždy náročným oříškem jak pro inscenátory, tak pro její diváky. V Ostravě oné druhé skupině tvůrci pomohli výraznou úpravou textu do stravitelné délky necelých tří hodin. Největší devízou inscenace je výtvarná a hudební složka, které troufám si tvrdit určujícím způsobem působí na vnímání poetického Ibsenova slova, jež se zde i díky precizní výslovnosti herců odhaluje ve své plné kráse. Strhující výkon I. Dejmala, který i přes zřejmé charakterové určení podává Peera Gynta v poněkud lidštější podobě. Výrazněji zaujaly i A. Cónová (krásná scéna umírání) a L. Končoková.
(zadáno: 28.11.2018)
Vorlův film jsem neviděl, nemohu tedy srovnávat s inscenací. Nicméně z viděného je mi jasné, že dramatizace musela původní příběh značně upravit. Jinak by totiž nemohl tolik promlouvat k dnešku. A. Svozil a K. Kosová úderně pod rouškou humoru poukazují na fakt, že se po třiceti letech od revoluce zase až tolik nezměnilo. Dnes sice vynucenou loajálnost neudává politika, lidé se však dostávají do úzkých sami svou přílišnou autocenzurou a strachem ze ztráty pohodlí. Režie si s herci porozuměla, všichni dokázali najít pro svoji postavu adekvátní polohu. Snad jen O. Brett mohl ubrat na expresivitě.
(zadáno: 28.11.2018)
75% Na volném pokračování Brenpartie považuji za nejcennější autentické vykreslení, potažmo ztvárnění, jednotlivých charakterů postav a postaviček pocházejících z různých sociálních vrstev, stejně tak jako trefné vystižení atmosféry 30. let min. století v Ostravě. Přestože hra není jednolitým příběhem, ale mozaikou humorných scén odehrávajících se během jednoho jarního dne ve 30. letech min. století, její kouzlo tkví právě v pohledu na osudy lidí, jejichž životy jsou léty dávno zapomenuty. Herecky vyrovnané inscenaci vévodí výkon T. Cisovské v mnohovrstevnatém ztvárnění prostitutky Mariany.
(zadáno: 23.11.2018)
Na inscenaci je více než zřejmé, že se herecký soubor a režisér nepotkali. Postavy jsou nečitelné, nevýrazné a až příliš zaměnitelné. Propracovanější figurou je snad jen Luisa Rafiová ztvárněná V. Gajerovou, jenže kvůli celkové konstelaci inscenace nakonec působila (ne svojí vinou) značně přepjatě a až přeafektovaně. Režisér J. Luterán tímto prázdným nastudováním rozhodně nezodpověděl otázku, proč se rozhodl k realizaci právě tohoto textu. Celku nepomohlo ani scénické řešení v podobě jakéhosi dvoupatrového "plechového vagónu". První výkop se novému vedení MDP moc nezdařil.
(zadáno: 22.11.2018)
75% ND přispělo k oslavám stého výročí založení ČSR resuscitací Medkovy hry Plukovník Švec. Její kompletní text je publikován v programu, proto divák lehce zjistí, jaké zásahy do ní tvůrci udělali. J. Havelka se vydal vhodnou cestou, když nechal devadesát let starou hru o jednom z našich nejznámějších legionářů řádně dramaturgicky ošetřit, aby ji posléze orámoval dopsanými pasážemi, které uvádějí do kontextu doby, dávají nahlédnout do někdejších recenzních ohlasů, osvětlují dějinné souvislosti apod. Inscenace tak podává komplexní pohled na dobu vzniku hry, což vnímám jako její zásadní přínos.
(zadáno: 21.11.2018)
Pohádkový příběh o Malé mořské víle viděný současnýma očima autorů, potažmo tvůrců. Hra proti sobě staví lidi z dvou různých sociálních vrstev a nesmlouvavě tak odhaluje jejich žebříček životních hodnot, čímž zároveň přesně poukazuje na dnešní svět stižený honbou za pozlátkem povrchnosti. Režie M. Vokouna si poradila s možným moralistním vyzněním, v tomto směru naštěstí netlačil nijak na pilu. Inscenaci navíc dodal moderní tvář, která působila lehce a svěže.
(zadáno: 21.11.2018)
55% Hru M. Bidlasové je možné rozdělit na dvě části. Na tu zdařilou, která se odehrává až do příchodu mužské postavy. V momentě, kdy se objeví na scéně, jsou ty tam šťavnaté dialogy, které mezi sebou vedou dvě kamarádky, jež si s lehkostí vyměňují herečky N. Drabiščáková a V. Rašťáková. Zdařile napsaný a především inscenovaný je též výstup matky v podání K. Fixové. Jenže, co naplat, když si autorka nevěděla rady s tím, kam děj dovést a jak celou hru ukončit.
(zadáno: 21.11.2018)
55% Přesvědčivé výkony I. Pazderkové a D. Krejčíka. Právě D. Krejčík si do svého hereckého portfolia přidal další zajímavou postavu, tentokrát psychicky narušeného mladíka, kterého ztvárnil s odzbrojující autenticitou. O to více zamrzí, že si dramaturgie s režií zřejmě moc neporozuměly. Z poněkud slabšího a především snadno předvídatelného textu se totiž nepodařilo vytvořit celek, z něhož by nevyčnívaly pouze dílčí inscenační výhry.
(zadáno: 14.11.2018)
V prologu P. Vančura zve diváky svým bezprostředním moderátorským umem na oslavy 100. výročí založení ČSR. Z jeho úst náhle promlouvá bizarnost a zbytečné megalomanství, s nímž jsme k nim přistoupili. V druhé části S. Majer soustředěným projevem dává nahlédnout do řetězce myšlenkových asociací a způsobu uvažování člověka, které rozpoutá konfrontace se všudypřítomnými oslavami, přičemž tyto úvahy zahalil D. Zábranský do téměř poetického jazyka. Zajímavý inscenační tvar, v němž tvůrci neopomněli zhmotnit ani Slovensko (M. Noga), jež státní svátek 28. října neslaví. Stopáž 90 min by ale stačila.
(zadáno: 22.9.2018)
Inscenace se tváří jako poetická, režijní tandem SKUTR však pouze opakuje postupy, s nimiž pracuje již několik let. Tato novinka z divadelního hlediska nepřináší nic nového. Nevyšel ani zamýšlený koncept, kdy se z různých střípků vzpomínek herců tvůrci snažili vytvořit určitý celek. Ve výsledku se jedná o uměle poslepovanou 72 minutovou inscenaci, jejíž stopáž je však v subjektivním vnímání nesčetněkrát delší. Z jistě hřejivých vzpomínek na dětství a dospívání bohužel v DvD vznikl inscenační výjev plný banalit. Jenže ono vždy záleží na úhlu divadelního pohledu, takže vše může být i jinak...
(zadáno: 18.9.2018)
Kabaretní zpracování blogu Poslední důvod, proč se nezabít je další parádní „kalbovskou“ jízdou, která pobaví. Tvůrcům se tentokrát sice úplně nepodařilo najít zcelující prvek, jímž by tak rozdílné výstupy propojili, ovšem žánr kabaretu je pro takový útvar textu adekvátní. Trojice B. Kubátová, J. Albrecht a T. Dianiška už vystupují jako „jedno tělo“, tak jsou na sebe napojení. Za zmínku stojí i příjemné doprovodné písně. Na scéně všechno funguje, jak má, ale přece jen některé z dřívějších inscenací této party cílily o něco trefněji.
(zadáno: 18.9.2018)
Amerikánka - Jatka78 80 % 
85% Příběh o těžkém osudu dívky Emy Černé, která si v komunistickém Československu prošla hned několika státem spravovanými ústavy a pěstounskou péčí, mě díky výtvarnému minimalistickému řešení scény, hudbě, promyšlené režijní koncepci V. Tauše a především pak díky dvěma výtečným (a neskutečně sehraným) výkonům T. Voříškové a E. Křenkové hrajících jednu jedinou postavu naprosto pohltil. Jedná se o krásné divadlo, jež je plné emocí a také naděje. Těchto sto divadelních minut nemá hluchého místa. Snad jen absence rozuzlení osudů některých postav byla menší pihou na kráse jinak zdařilého textu.
(zadáno: 18.9.2018)
Duet o jednom hlasu. Vedle zajímavě ztvárněné postavy roztroušenou sklerózou trpící violoncellistky v podání Z. Stivínové, která do ní dokázala zhmotnit neskutečné množství emocí, přičemž ve všech těchto proměnách působila zcela přirozeně, stál až příliš apatický projev J. Novotného coby psychiatra. Pravděpodobně byl režisérem do této polohy směrován, nicméně herci se z ní nepodařilo vykřesat více než jeden výraz. Ani jeho závěrečný velký monolog nepůsobil dvakrát věrohodně. Inscenace za vidění sice stojí, má však své mantinely.
(zadáno: 18.9.2018)
Společensko-kritický román o mladém muži, který se snaží dostat mezi „horních deset tisíc“, se nepodařilo převést na jeviště tak, aby autorovy myšlenky neztratily adekvátní výpovědní hodnotu. Toť obvyklý problém většiny dramatizací. V režii N. Deákové je sice odvyprávěn příběh o mladém gayi, jenž se díky svému sympatickému vzezření stává úspěšným, aby posléze dostal od osudu „za vyučenou“, nicméně větší přesah inscenace nenabízí. V tomto balení se z románu stává pouhá romantická story, která se vzdala dalších ambicí k postihnutí toho závažného, co autor sděluje. A co tvůrcům uniklo mezi řádky.
(zadáno: 18.9.2018)
O. Sokol opět dokázal, že si s hrami M. McDonagha rozumí nejen jako režisér, ale i coby překladatel. Jeho překlad je „plnokrevný“, spousta humorných dovětků a glos jistě vznikala až během zkoušení. Všechny postavy, včetně těch vedlejších, mají díky pečlivé režii v inscenaci své opodstatnění. Přestože Kati patří mezi klasické ansámblovky, herecky jde o velmi vyrovnanou inscenaci (přesto si dovolím vyzdvihnout D. Černou). Škoda jen (sice) oku lahodící, nicméně ne zcela divácky komfortně řešené scény. Z mnoha míst zleva totiž není skoro během celého představení na určité postavy vidět.
