Lukáš Brychta

Inscenace značně popisná, s nevyváženým tempem. První dvě třetiny se scénicky ilustruje předčítaný roční cyklus života včel, v poslední třetině probíhá vynikajícím způsobem odpozorovaná i zpracovaná debata mezinárodních institucí nad problémem zvýšeného úhynu včelstev. První části dominuje silná vizuální stránka a nápadité jevištní metafory, ovšem nemnoho zajímavé téma To dostane slovo až v druhé části, která je nejen zábavná, ale hlavně přesně postihuje idiocii současné politické kultury a opouští předchozí popisnost.

Inscenace vyzdvihuje jeden lidský rys: furiantství. A to v nejrůznějších podobách, ale v základu jde vždy o to stejné: předvést se před druhým, přetrumfnout ho. Stroupežnického text slouží spíše jako můstek, na kterém se na lehkou notu mohou jednotlivé postavy předhánět a předvádět. Doplněno písničkami, jsou Furianti příjemnou, veselou zábavou. Snad jen občas příliš dlouhou.

Přísná stylizace, která se v zásadě neproměňuje, se po čase stává spíše vězením, které brání životnosti inscenace. Vznikají tak obrazy, které jsou jistě působivé, ale časem nudí. Výrazně nerealistické herectví nedrží všichni herci a tak se i snaha o strojovost rozpadá a obrazy přestávají fungovat.

Působivá kompozice zenových příběhů zvlášť vynikne v syrovém industriálním prostoru MeetFactory. Sdělení jde ale především skrze zvuk, divadelnost je zde potlačena na minimum. Spíše posluchačský zážitek.

Inscenace silně stojící na textu, což je jak její předností, tak i slabinou. Téměř tříhodinové sugestivní, leč značně statické zprostředkovávání vcelku starého textu čtyřmi herci vyžaduje od diváka značnou dávku soustředění. Scénografie nápaditě, i když uměřeně, pracuje s prostorem divadla nahlíženém z nestandardního úhlu. Živost inscenace nejvíce získává v druhé půli druhé části.