Lukáš Brychta

Společný projekt taneční skupiny VerTeDance a hudební skupiny Zrní. Čtyři tanečnice rozehrávají hru na ženskost, zkoumají vztah jak svůj, tak ostatních ke svému tělu. Bohužel téma touhy či ženskosti zůstává stále v obecné rovině, nijak se nerozvíjí. I když je patrný pokus nahlédnout ho z více úhlů, očekávaný výsledek se nekoná. Kapela slouží jen jako zvuková kulisa, ještě k tomu je téměř nezahlédnutelná za černým závěsem, oddělena od tanečnic. Bohužel značně nevyužitý potenciál slibného konceptu.

Nejasná vize lavírující mezi v zásadě historickým textem a snahou o aktualizaci směrem k obecně platným morálním zásadám. Do toho nevyhraněné maškary, rozpojující příběh a vnášející do něj iracionální, dehumanizující sílu. Vyznění se kdesi v průběhu představení ztratilo.

Konečně se podařilo to, o co Národní divadlo tak dlouho usiluje: Vytvoření moderní inscenační interpretace klasického dramatického textu v adekvátní jevištní formě. A co víc: Nejde jen o pouhé nakročení na tuto cestu, nerozhodné přešlapování mezi aktuálním a snad před sto lety zaběhlým, ale o nesmlouvané přihlášení se k současným postupům hodných velkých světových divadelních scén. Režisér vedle sebe staví na první pohled nesourodé prvky a odkazy, které až ve své syntéze zvětšují, a tím pádem poukazují na jádra jednotlivých scén i inscenaci jako celku.

Průřez životem Leoše Janáčka s důrazem na jeho lásky. Výsostně múzická tvorba, která ale svou urputnou snahou vytrvat ve stejné poloze může být unavující. Neustále živě prováděná hudba dostává diváka do snad podobného stavu, jaký musel celý život pociťovat mistr – až hlava drnčí. Základní linie je doplňována záblesky z Janáčkových oper i marnými vědeckými výstupy. To vše v okouzlující scénografii.