Lukáš Brychta

V některých momentech téměř výtvarné divadlo. Scénografie, herecké akce a dramatický text fungují jako rovnocenné stavební kameny inscenace. Režisér se vzdaluje činohernímu divadlu, dává důraz na stylizaci situací a jejich rozvíjení prvky, které se týkají jejich podstaty, nikoli jejich popisu. Minimalizuje slovní vyjádření na funkční minimum. Vzniká tak obrazově silná kompozice, která neilustruje původní text, ale rozvíjí ho v jeho základních tématech.

Tři ženy, tři muži a variace na téma láska. Vztahy se proměňují, variují, žijí. Scénická hříčka, trochu pohybová, trochu výtvarná, ale především poetická. I když tvůrci zobrazují obecné situace a minimálně využívají mluvené slovo, daří se jim vytvářet silné momenty, tak dobře každému známé...

Scénická kompozice typická spíše pro TNF, než DOT504, což je samozřejmě dané režisérem působícím v prvním z nich. Střídají se obrazy s rozdílnou poetikou, ale spojujícím prvkem je důraz na pohybovou stránku, hudbu a vizualitu. Převládající tón je ale i tak brutální – ostatně jak jinak u příběhu, který nabízí obrazy ze života lidské zrůdy...

Pokus o niternou výpověď postavy, která prošla určitým životním obloukem. Autorka pracuje s textovou výpovědí, videem i pohybovými vzorci. Značně chudé téma zobrazuje pomocí mozaiky technik, která působí dosti náhodně a ve svém celku nejednotně. Při interpretaci je bohužel autorka uzavřená ve svém světě, inscenace se nesnaží komunikovat s publikem (alespoň tak působí) a tím pádem se ho ani nemá jak dotknout, zaujmout ho.

Na situacích z rodinné historie se ukazuje, jak nezvratně se všeobecně známá historie prolíná s běžnými lidskými osudy. Multimediální technologie a upřímný, hluboce osobní projev performerky, vytváří působivé, značně křehké obrazy lidských životů a rodinné paměti. Intimita se zde nabízí anonymnímu publiku. Téměř terapeutické divadlo.

Známý příběh o ztrátě paměti a jejím nalézání. Inscenace postupuje kupředu velmi pozvolně, často je prokládána hudebními čísly. Nic zde diváky nepřekvapí. Na druhou stranu se autorům daří vcelku úspěšně budovat svébytnou atmosféru ospalosti lidského života bez cíle.

Syntetická inscenace, kde se herecká akce, fyzické jednání, tanec a scénografie spojily, aby společně vytvářely pomocí působivých metafor a akcí situace, které ilustrují typické okamžiky mužského života. Jedno z hlavních témat je iniciace mladíka a jeho přijmutí mezi muže. Základní obraz je muž jako vlk – zkoumá se tak jeho živočišnost, pudovost. Jediná dívka zde povětšinu doby představuje psa, přizpůsobivého, lísajícího se živočicha. Ovšem jen zdánlivě. Uchvacující obrazivý zážitek, který aktivuje divákovu imaginaci.

Inscenace vyzdvihuje jeden lidský rys: furiantství. A to v nejrůznějších podobách, ale v základu jde vždy o to stejné: předvést se před druhým, přetrumfnout ho. Stroupežnického text slouží spíše jako můstek, na kterém se na lehkou notu mohou jednotlivé postavy předhánět a předvádět. Doplněno písničkami, jsou Furianti příjemnou, veselou zábavou. Snad jen občas příliš dlouhou.