Lukáš Brychta

Nejasná vize lavírující mezi v zásadě historickým textem a snahou o aktualizaci směrem k obecně platným morálním zásadám. Do toho nevyhraněné maškary, rozpojující příběh a vnášející do něj iracionální, dehumanizující sílu. Vyznění se kdesi v průběhu představení ztratilo.

Pokus o niternou výpověď postavy, která prošla určitým životním obloukem. Autorka pracuje s textovou výpovědí, videem i pohybovými vzorci. Značně chudé téma zobrazuje pomocí mozaiky technik, která působí dosti náhodně a ve svém celku nejednotně. Při interpretaci je bohužel autorka uzavřená ve svém světě, inscenace se nesnaží komunikovat s publikem (alespoň tak působí) a tím pádem se ho ani nemá jak dotknout, zaujmout ho.

Představení typické svou snahou přiblížit se rockové opeře. Bohužel ale v tom špatném slova smyslu. Jednotlivé obrazy či akce jsou vrcholně podbízivé a prvoplánovité. Postmoderní mišmaš ovšem v negativním slova smyslu. Vrcholně smutná je ale ústřední herecká dvojice: nedochází zde téměř k žádnému hraní čehokoli. Roxana je unylá a bez jiskry, kdežto Cyrano silácky halasící frajírek. Snad jen vizuální stránka inscenace občas vzbouzí nějaký zájem.