Lukáš Brychta

Minimalistický příběh o lásce, o vztahu muže a ženy/dívky. Režisér zde pracuje s komorní poetikou intimity, se základní touhou mít někoho na blízku. Využívá citace kýčovitých filmových či seriálových scén a situací, které s lehkostí obrací v ironii konvenčního chápání vztahů právě skrze tato média. Vedle toho ale i hraje hru s postavami a diváky o tom, kam příběh směřovat, jak by měl dále pokračovat. „Dále už není nic potřeba. Jsem šťastná. ...... To ale není vůbec dramatické!“

Syrová inscenace o lidské animální přirozenosti, o touze ovládat či nutkání podléhat. Hlubinná psychologie se zde kloubí s antropologickou podstatou člověka. Vizuálně znepokojující sonda do míst, kde spolu zápasí příroda a kultura. Jen potlesk na závěr mi připadal nepatřičný – takovýmto věcem se netleská, o těch se přemýšlí.

Syntetická inscenace, kde se herecká akce, fyzické jednání, tanec a scénografie spojily, aby společně vytvářely pomocí působivých metafor a akcí situace, které ilustrují typické okamžiky mužského života. Jedno z hlavních témat je iniciace mladíka a jeho přijmutí mezi muže. Základní obraz je muž jako vlk – zkoumá se tak jeho živočišnost, pudovost. Jediná dívka zde povětšinu doby představuje psa, přizpůsobivého, lísajícího se živočicha. Ovšem jen zdánlivě. Uchvacující obrazivý zážitek, který aktivuje divákovu imaginaci.

V některých momentech téměř výtvarné divadlo. Scénografie, herecké akce a dramatický text fungují jako rovnocenné stavební kameny inscenace. Režisér se vzdaluje činohernímu divadlu, dává důraz na stylizaci situací a jejich rozvíjení prvky, které se týkají jejich podstaty, nikoli jejich popisu. Minimalizuje slovní vyjádření na funkční minimum. Vzniká tak obrazově silná kompozice, která neilustruje původní text, ale rozvíjí ho v jeho základních tématech.

Na situacích z rodinné historie se ukazuje, jak nezvratně se všeobecně známá historie prolíná s běžnými lidskými osudy. Multimediální technologie a upřímný, hluboce osobní projev performerky, vytváří působivé, značně křehké obrazy lidských životů a rodinné paměti. Intimita se zde nabízí anonymnímu publiku. Téměř terapeutické divadlo.

Konečně se podařilo to, o co Národní divadlo tak dlouho usiluje: Vytvoření moderní inscenační interpretace klasického dramatického textu v adekvátní jevištní formě. A co víc: Nejde jen o pouhé nakročení na tuto cestu, nerozhodné přešlapování mezi aktuálním a snad před sto lety zaběhlým, ale o nesmlouvané přihlášení se k současným postupům hodných velkých světových divadelních scén. Režisér vedle sebe staví na první pohled nesourodé prvky a odkazy, které až ve své syntéze zvětšují, a tím pádem poukazují na jádra jednotlivých scén i inscenaci jako celku.