Lukáš Brychta

Scénická kompozice typická spíše pro TNF, než DOT504, což je samozřejmě dané režisérem působícím v prvním z nich. Střídají se obrazy s rozdílnou poetikou, ale spojujícím prvkem je důraz na pohybovou stránku, hudbu a vizualitu. Převládající tón je ale i tak brutální – ostatně jak jinak u příběhu, který nabízí obrazy ze života lidské zrůdy...

Tři ženy, tři muži a variace na téma láska. Vztahy se proměňují, variují, žijí. Scénická hříčka, trochu pohybová, trochu výtvarná, ale především poetická. I když tvůrci zobrazují obecné situace a minimálně využívají mluvené slovo, daří se jim vytvářet silné momenty, tak dobře každému známé...

Dvě inscenace v jedné. Původní, několik let stará, byla doplněna o druhou část. Režisérka a interpretka v jednom pracuje s vlastními asociacemi, které převádí do jazyka na hraně výtvarně-kinetického umění a performance. V inscenaci za sebe klade minimalistické obrazy, většinou zakončené drobnými pointami. Typické jsou pro ně lehce rozpustilý humor a radost z překvapování diváka. Celek drží pohromadě díky silné koncentraci performerky, která ani na okamžik nevypadne ze svého soustředění. Vše provádí přesnými pohyby. Obdivuhodný výkon.

Oproti ostatním inscenacím komornější, introvertnější, s zvýrazněnou koncentrací na jednotlivce či dvojice postav. Čekárna jako tranzitní místo, kde není jasná budoucnost a minulost už je pryč. Zbývá jen vypořádat se s přítomným okamžikem. Vedle toho vyvstává velmi konkrétní paměť stanice Žilina, odkud byli deportování slovenští židé. V jejích zdech stále rezonují lidské příběhy, které většinou končili podobně.

Průřez životem Leoše Janáčka s důrazem na jeho lásky. Výsostně múzická tvorba, která ale svou urputnou snahou vytrvat ve stejné poloze může být unavující. Neustále živě prováděná hudba dostává diváka do snad podobného stavu, jaký musel celý život pociťovat mistr – až hlava drnčí. Základní linie je doplňována záblesky z Janáčkových oper i marnými vědeckými výstupy. To vše v okouzlující scénografii.