Lukáš Brychta

Minimalistický příběh o lásce, o vztahu muže a ženy/dívky. Režisér zde pracuje s komorní poetikou intimity, se základní touhou mít někoho na blízku. Využívá citace kýčovitých filmových či seriálových scén a situací, které s lehkostí obrací v ironii konvenčního chápání vztahů právě skrze tato média. Vedle toho ale i hraje hru s postavami a diváky o tom, kam příběh směřovat, jak by měl dále pokračovat. „Dále už není nic potřeba. Jsem šťastná. ...... To ale není vůbec dramatické!“

Oproti ostatním inscenacím komornější, introvertnější, s zvýrazněnou koncentrací na jednotlivce či dvojice postav. Čekárna jako tranzitní místo, kde není jasná budoucnost a minulost už je pryč. Zbývá jen vypořádat se s přítomným okamžikem. Vedle toho vyvstává velmi konkrétní paměť stanice Žilina, odkud byli deportování slovenští židé. V jejích zdech stále rezonují lidské příběhy, které většinou končili podobně.