Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1134)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Povedená inscenace, která sází na velmi dobrou atmosféru (které hodně pomáhá fakt, že se hraje na Kunětické hoře) a také na představitelku hlavní role Kristinu Jelínkovou. Ta dokázala skvěle vystihnout šílenství krvavé hraběnky a přidala i okamžiky, ve kterých lze uherskou šlechtičnu skoro litovat. Režisér Novotný to pojal hodně naturalisticky, což nemusí vyhovovat každému, ale já jsem byl spokojen.
Velmi příjemný, oddechový minimuzikál, který je uváděný ve foyer VČD. Některé písničky se vám určitě vryjou do paměti.
Udělat detektivku jako grotesku je zajímavý nápad, ovšem režisér Mikulášek se tím ochudil o napětí a hororovou atmosféru, kterou umí Agatha Christie vystihnout výborně.
(zadáno: 27.3.2024)
Inscenace má dvě roviny - samotný příběh milostného čtyřúhelníku a jedné nešťastné rodiny mě celkem bavil, ovšem elvisovské vstupy mě dost iritovaly, jejich obsah byl až nepříjemně banální. Na inscenaci jsou nejzábavnější herecké výkony - povedly se hlavně scény hádek mezi věčně opilou matkou, kterou velice věrohodně ztvárnila V.Fialová, a dcerou Jill, která je dalším vydařenou rolí P.Gajdošíkové. (více v článku na blogu)
(zadáno: 27.3.2024)
Ztrojení ústředního manželského páru ukazuje, že povaha člověka zůstává stále stejná, liší se jen prostředky, jakými lidé dosahují svých cílů. Jinak mi ovšem tento inscenační princip nepřišel úplně nosný a poněkud znesnadňoval uchopení vztahu mezi Macbethem a jeho ženou. Čarodějnice jsou pojaty jako bezpohlavní bytosti, tentokrát nejsou jen těmi, které postrčí hlavního antihrdinu na cestu zla, ale vražedného běsnění se účastní a patřičně si ho užívají. Snovou až halucinogenní atmosféru inscenace dobře podtrhuje hudba M.Buzziho.
(zadáno: 18.3.2024)
Nejvíce se mi při hodnocení této české premiéry hry, která se poprvé hrála ve vídeňském Burgtheatru, dere na mysl sousloví "neurazí, nenadchne". Předností hry jsou slušně vystavěné dialogy, ale hlavně ve své první části je inscenace zdlouhavá a člověk moc nemá potřebu řešit, kam se celý děj vyvine. Místy tahle černá komedie dokáže pobavit, hercům se celkem daří vystihnout charaktery postav, ale není to kus, který by nějak výrazněji utkvěl v hlavě.
(zadáno: 29.2.2024)
Smíchovská inscenace určitě zaujme hereckými výkony, především P.Stach výborně vystavěl postavu učitele dějepisu, jenž si během představení prochází uvěřitelným vnitřním vývojem. Povedená je inscenace i po hudební stránce, jakkoliv v tomto případě odkazuje na Vinterbergův film. Režisér T.Zielinski se hodně soustředí na přesné rozehrání komických scén silné opilosti, což se setkává s velkým diváckým ohlasem. Dramatizace se narozdíl od filmu soustředí pouze na ústřední čtveřici, což mi přijde trochu nešťastné, protože mizí sociální prvek, divák nemá šanci zjistit, jak postavy skutečně fungují ve společnosti, je odkázán jen na jejich popis.
(zadáno: 27.2.2024)
65%. V Pardubicích původní filmový scénář hodně prokrátili a vznikla tak svižná inscenace. Hlavním tahákem je Josef Láska v roli Kristoffera, zaměstnance IT firmy ztvárnili herci v nadsázce jako různorodé typy. Není to žádná řachanda, v druhém plánu se skrývá temnější podtón manipulace v lidských vztazích, který se ale na povrch dostává spíše v náznacích. Dobrým režijním nápadem je makabrální tanec na výletě ve Švédsku.
(zadáno: 15.2.2024)
Rozsáhlý román K.Tučkové se zabývá především pronásledováním řeholnických řádů za komunistického režimu, důležitým tématem je ale také postavení žen v katolické církvi (i obecně). Režisér D.Gombár se snažil zachovat mnohovrstevnatost předlohy, což má za následek, že je místy docela znát, že jde o adaptaci literárního díla. Některé pasáže jsou prostě jen odvyprávěny. Působivé motivy ovšem inscenaci nabízí a herecky jde o sevřený, kompaktní výkon převážně dámského obsazení. Osobně mě nejvíce zaujaly R.Coufalová, D.Velčická a M.Krajčová.
(zadáno: 9.2.2024)
65%. Přehledná, divácky přístupná a herecky zdařilá interpretace české klasiky. Ovšem nemohu si pomoct, čekal jsem trochu výraznější výklad, akcentující nějaké aktuální téma - lehce rozvinuta je snad jen ženská otázka v postavě Dubské (M.Preissová). Režisér M.Františák charaktery rozostřuje, takže tu nejsou vysloveně kladné nebo záporné postavy. Všichni mají tendenci přeceňovat svou důležitost, proto i obhajoba vlastní cti působí sobecky. Naopak rodina Fialova vzbuzuje spíš lítost než nenávist. Z herců nejvíc zaujmou D.Matásek, O.Pavelka či I.Orozovič. Folklorní prvky mi v tomto pojetí připadají jako zbytný ornament, ale hudba je pěkná.
(zadáno: 27.1.2024)
65%. Slušná inscenace proslulé francouzské komedie sází především na hereckou souhru L.Pečenky a J.Š.Hájka. Zatímco Hájkův Pierre je člověk, co dokáže být nad věcí, Pečenka dává svým zápalem Pignonovi rysy připomínající mimikou Mr. Beana. Povedená je rovněž scéna M.Syrového hravě vykreslující luxusní pařížský byt. Vážnější rovina textu o manipulaci s méně chápavým jedincem je potlačena, takže Pignon zůstává i ve druhé půli spíše zábavnou než politováníhodnou postavou. Na odreagování a chvilku jednoduché, ale vkusné zábavy asi ideální představení.
(zadáno: 20.1.2024)
Divácky atraktivní kousek v žánru psychothrilleru. Důmyslně využité prostory Malé scény, začátek, kdy herečky sedí u stejných stolků jako diváci, dokáže rychle vtáhnout a udržuje zvláštní napětí. Ve hře se často střídají různé úhly pohledu, děj mi ale přišel trochu vykonstruovaný. Hlavními tématy jsou násilí a jak moc křivdy v dětství ovlivňují člověka v dospělosti.
(zadáno: 17.1.2024)
Vizuálně působivá inscenace. Voiceband zní v podání herců SD dobře, má správný rytmus a je podán se stylovou čistotou. Lyrický text je ale trochu utopen v mimoběžné jevištní akci, která tematizuje stárnutí a smrt. Dva neherci jsou vlásenkářkami po celou dobu představení obřadně líčeni, zároveň je snímá kamera a detaily obličejů jsou k vidění na velkoplošné obrazovce, do toho jsou na plátno promítána vědecká fakta o smrti a rozkladu lidského těla. Zhruba v polovině představení jsem se přistihl, že text tvořený lidovou poezií téměř neposlouchám, začal jsem ho vnímat někde na pozadí asi jako scénickou hudbu.
(zadáno: 19.12.2023)
Otázka náboženské netolerance a potíží spojených se zachováním humanistického myšlení tváří v tvář barbarství má jistě přesah i do současnosti, pardubická inscenace zpracovávající dění kolem Bartolomějské noci mě ale nechala vesměs chladným. Možná to bude tím, že mi úplně nesedí žánr historického dramatu s velkým množstvím postav, které jsou však většinou jen velmi zběžně charakterizované. Podařená je scéna I.Žídka a dobře zní i hudba O.Soukupa. Z hereckého ansámlblu mě asi nejvíc zaujala K.Šafránková v roli Margot.
(zadáno: 12.12.2023)
65%. Sympatická inscenace, která převádí do muzikálové podoby známý film. Po hudební stránce se divák dočká žánrového mixu swingu, tanga, blues i latinskoamerických rytmů (za nejlepší hudební číslo považuji Klepla pepka Kepkeho). Potěší živá kapela, účinek ale trochu sráží nazvučení, sborovým písním není moc dobře rozumět. V úvodu mi trochu chyběly emoce, začátek války je načrtnut jen velmi rychle, i proto je povedenější druhá polovina, která zachycuje kratší časový úsek. Herecky zajímavé je celé ústřední trio, především D.Mišák v nejednoznačné úloze Horsta, ale i nenápadný hrdina Čížek v podání J.Švece a jeho oddaná žena (P.Janiššová).
(zadáno: 9.12.2023)
65%. Irská variace na příběh Médeii v sobě ukrývá směs mystiky, antické tragédie i současného jazyka. Hradecká inscenace disponuje podařenými hereckými výkony, zaujmou hlavně K.Sedlárová jako živočišná, zdrcená, ale i manipulativní a agresivní Hester Swanová, a M.Czyžová v roli její malé dcery. Režisérka D.Šoltýsová hru zaplnila symboly, v některých případech celkem zbytnými (šplhání po zadní stěně) či příliš návodnými (všudypřítomné igelitové pytlíky). Velice povedená je ovšem hudební složka, ať už podkresová hudba pouštěná ze záznamu nebo ta naživo interpretovaná na bicí.
(zadáno: 3.12.2023)
Monodrama Variace na Jidáše zaujme především emotivním výkonem Roberta Finty. Sartrova jednoaktovka S vyloučením veřejnosti ohledává povahu viny a trestu. Mezi trojicí zajímavě podaných postav se rozvíjí spirála nenávisti měnící se v závislost, protože člověk nakonec sám sebe definuje až skrze druhé lidi.
(zadáno: 2.12.2023)
Dramatizaci Zweigova románu zarámoval režisér V.Štěpánek příběhem samotného spisovatele v brazilské emigraci za druhé světové války. Ve druhé půlce inscenace se tato rovina děje velmi dobře prolne se zobrazovanou krutostí Velké francouzské revoluce. Ostatně celá druhá půle působí výrazně lepším dojmem. V té první se toho o Marii Antoinettě zas tak moc nedozvíme, děj se hodně věnuje pikantnostem, jako jsou večírky či impotence Ludvíka XVI. Teprve po přestávce v revolučním mumraji dostává S.Erlebachová prostor na detailnější charakterizaci titulní hrdinky a zajímavě podává její proměnu ze zhýčkaného dítěte v sebevědomou královnu.
(zadáno: 23.10.2023)
Ve stylu magického realismu pojatá inscenace s regionální tématikou o osudech Podkrušnohoří. Kombinují se tu životní příběhy současných postav (především zahraničních dělníků a prostitutek či bývalých pohraničníků) s těmi dávno mrtvými (Němka zavražděna za druhé světové války, ruští zajatci z první světové války). Bohužel jednotlivé linie stojí poněkud osamoceně a jejich splétání dohromady nepůsobí úplně kompaktně. Herecky mě nejvíce zaujaly L.Čižinská a B.Váchová.
(zadáno: 10.10.2023)
Odpočinkový kus, osobně mě nejvíce bavilo hledání narážek na Shakespearova díla či jiné slavné muzikály. V tom bylo libreto vynalézavé, dějová výstavba už byla slabší a inscenace na mě působilo trochu roztahaným dojmem, žánru bláznivé komedie tříhodinová délku nesvědčí. J.Hruškoci a M.Holec jsou vhodnými představiteli hlavních rolí, ale tentokrát mě víc bavili herci v menších úlohách. Konkrétně živelná S.Hanzlíčková Borková a L.Ondruš jako Nostradamus. (více v článku na blogu)
(zadáno: 27.9.2023)
65%. Na první pohled zaujme funkční scéna M.Syrového, dusivou atmosféru dobře graduje naživo reprodukovaná hudba D.Hlaváče. Režiséru P.Khekovi se podařilo vystavět srozumitelný příběh o podhoubí, z něhož vyrůstá zlo. Střet Sekala (M.Holý) a Barana (T.Dastlík) není koncipován jako střet Zla s Dobrem, obě postavy mají své temné stránky, i u Sekala lze nalézt stopy lidskosti. Za nejsilnější pokládám výkon D.Bambase, který jako farář Flora trpí při pohledu na lidskou zášť, která svírá vesnici Lakotice. Bohužel značně nevyrovnané jsou herecké výkony ve vedlejších rolích, vesnická rada starších nevytváří dostatečný protipól ústřední dvojici.