Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1132)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 1.12.2013)
Vynikající muzikál, který v sobě umně spojuje velký romantický příběh, archetypální souboj dobra a zla a hororové prvky. Velmi se mi líbila hudba, která naprosto přesně vystihuje dějovou linku, takže ani příliš nevadí, že se tu nevyskytuje žádný opravdový písňový hit. Petr Gazdík v roli dr. Jekylla zpíval v takové formě, v jaké jsem ho dosud nezažil, z jeho árie To je ten okamžik skutečně mrazilo. Skvělá pěvecky byla i Viktória Matušovová (Lucy), naopak Radka Coufalová (Emma) se svým partem trochu bojovala. Omylem je pak obsazení Jany Gazdíkové do malé role lady Beaconsfield.
(zadáno: 27.11.2013)
Viděno v TV záznamu.
(zadáno: 26.11.2013)
Hradecké Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho je gejzírem gagů a surreálně ujetých situací. Jen se nelze zbavit dojmu, že se v tom ztrácí Burkeho trudný život a zoufalá nechuť dospět. Hořkost z doktorova osudu, která by měla divákovi po skončení představení utkvět v mysli, v tomto postmoderním pojetí jen proteče skrze prsty.
(zadáno: 22.11.2013)
Smíchovský Gottland není divadelně tak vynalézavý jako ten ostravský, přesto se jedná o inscenaci, která zdařile komentuje české dějiny 20. století. První polovina je skutečně povedenější, autoři totiž měli velmi dobrý nápad s propojením českých dějin a současného stylu komunikace. Výsledkem je, že historické postavy spolu nekomunikují přímo ale prostřednictvím Facebooku, což vede k mnoha komickým momentům. Druhé části trochu schází rytmus, většina osudů je již jen dořečena a s ničím moc novým už inscenace nepřichází.
(zadáno: 13.11.2013)
Kolečkův text opět vtipně rozvíjí a domýšlí osudy hrdinů klasického dramatu bratrů Mrštíkových. Hodně se tentokrát staví na kontrastu mezi Prahou a moravským venkovem. Jenže tenhle kontrast je vytvořen poněkud násilně. Poslední díl z trilogie Kauz ukazuje, že se tento koncept již pomalu vyčerpává, ale přesto nabízí slušnou porci zábavy, i když tentokrát bez nějaké výraznější pointy.
(zadáno: 9.11.2013)
Inscenace Divadla Na Fidlovačce v hledišti rezonovala, byla srozumitelná a cílila na divákovy city, aniž by přitom obcházela rozum. Deákova režie je spíše nenápadná – nechává prostor hercům a jde po smyslu Sidonova textu. Převážná část příběhu se retrospektivně odehrává v roce 1883, nad vším se však přesto neustále vznáší vidina holocaustu. Otevřeně se pak promítá do scény, ve které je dosloven osud Shapirovy starší dcery Hany. Tato scéna je velkou hereckou příležitostí pro Barboru Mošnovou a pro svou tragičnost má i značnou působivost, vypadá však, jako kdyby vypadla z docela jiné inscenace.
(zadáno: 8.11.2013)
Havlova hra je jako dobře vysoustružený stroj. Každá replika má své přesné místo, hra se slovy ukazuje dramatikovo mistrovství, ale zároveň také odkrývá Havlovu největší slabinu. Zahradní slavnost je totiž především intelektuální hříčkou, která diváka nemá šanci výrazněji emocionálně zasáhnout. Text hry je zřetelně usazen v 60. letech a v narážkách na komunistickou frazeologii, ale režiséru Pařízkovi se daří škrty hru aktualizovat, takže rozhodně nevyznívá zastarale. 65%
(zadáno: 4.11.2013)
Dějových peripetií Orwellův román zase tolik nenabízí, Mikulášek je využívá, ale pochopitelně musí do inscenačního tvaru dostat také to nejcennější – na dřeň odhalené mechanismy, které totalitní režimy využívají k zotročení obyvatel a k úplnému ovládnutí svobodné vůle. Daří se to především tam, kde lze situaci vyjádřit nějakou temně groteskní stylizovanou scénu, méně už tam, kde je zapotřebí větší počet slov. Největší slabinou inscenace jsou videoprojekce. Především ta s anketou mezi lidmi, zda se žilo líp za komunistů nebo nyní, je časově neúnosně dlouhá a hlavně prvoplánově doslovná.
(zadáno: 22.10.2013)
Dramaturgicky odvážný počin, ve kterém se ale nepovedlo postihnout základní téma, kterým nejspíš měla být samota. Problém je už v samotném pojetí postavy Netvora, která se na scéně zjevuje jen v okamžicích, kdy vraždí či vraždami vyhrožuje. Společné scény Viktora s Netvorem navíc často připomínají spíše souboje zápasníků, přemíra fyzické akce pak ubírá hercům prostor na přesnější modelování svých postav. Martinu Františákovi se sice daří vytvářet některé silné a zasahující mizanscény (smrt Viktorova bratra Viléma), ale přesvědčivě adaptovat známý příběh se bohužel nepovedlo.
(zadáno: 22.10.2013)
Duo Kolečko - Špinar opět nezaváhalo. Inscenace má jen asi 70 minut, přesto obsahuje tři nečekané a vtipně využité dějové zvraty. Tentokrát se hraje přímo na divadelním baru, což dodává tu správnou atmosféru a diváky to přibližuje herečkám, které tentokrát nechává režisér Špinar vyniknout a sám se drží spíše v pozadí. Tradičně mi nejlepší připadala Jana Stryková, která má výjimečný, i když specifický, komediální talent.
(zadáno: 22.10.2013)
Ačkoliv zápletka je tentokrát netradiční, jednotlivé vtipy či scénická řešení jsou v podstatě předvídatelná, což hlavně v první polovině představení způsobuje řadu hluchých míst. Komedie se ovšem obvykle potřebují sžít s publikem, a tak je předpoklad, že se v budoucích reprízách povede některé nedostatky odstranit. Ryze činoherní text doplnil režisér Robert Bellan, který je na komedie specialistou, několika tanečními a pěveckými vložkami. Zařazení těchto scén působí ovšem poněkud násilně.
(zadáno: 9.10.2013)
Nová inscenace Švandova divadla má potenciál, který bohužel zůstal nevyužit. Přitom zpočátku to vypadaá opravdu nadějně, režisér Daniel Hrbek je ve vytváření atmosféry poměrně invenční, jenže Krakatitu postupně dochází šťáva. Samotnou kapitolou pak je závěrečná scéna, která je naprosto úmorná. Litoval jsem Stanislava Šárského, který musel jako Prokopův dědeček deklamovat papírem šustící text. Pochvalu si zaslouží Tomáš Pavelka (inženýr Prokop), který za celou dobu nesleze z jeviště, představení pro něj musí být fyzicky i psychicky velmi vyčerpávající.
(zadáno: 9.10.2013)
Jařabova inscenace zvláštně prolíná realitu se snem. Hlavní hrdina má typické příznaky syndromu vyhoření - práce ho nenaplňuje, deprese utápí v alkoholu... Režisér pojal své oblíbené téma životního ztroskotanectví se svým typickým černým humorem, který ale mohl být herci trochu lépe pointován. Inscenace si drží zvláštní atmosféru plnou nesmyslné krutosti, otevřené sexuality a pokřiveného vnímání reality. Celková koncepce je možná trochu neujasněná a nesměřuje k jasnému cíli, ale ta cesta je přesto velmi zábavná...
(zadáno: 6.10.2013)
U této inscenace je vidět, že režisér Ladislav Smoček má skutečně velkou důvěru k textu hry. Prakticky v ní neškrtá, jen se snaží co nejpoctivěji a nejpřesněji vyložit charaktery postav. K silnému zážitku tak nepotřebuje aktualizace ani žádné vnějškové efekty. Stačí, že má partu výborně hrajících herců, z nichž nejvíce vyniká Lucie Žáčková v roli Blanche. KLasické, poctivé herecké divadlo, které opravdu udrží divákovu pozornost po celé tři a půl hodiny.
(zadáno: 25.9.2013)
Ostře groteskní stylizace Pitínského inscenaci sluší. Režisér dokázal dobře vyhmátnout stále aktuální problematiku partnerských vztahů a manipulace, která je v těchto vztazích často přítomná. Herecký soubor odvádí precizní výkon - nejlepší mi přišla Jitka Josková, jejíž Karla je zajímavě nedořečenou postavou. Je to jen oběť manipulací své matky a Smrže, nebo zdědila i povahové rysy staré Boučkové? V některých momentech by si možná text zasloužil drobné krácení, čímž by se jen podpořilo tempo inscenace. Je vidět, že i na oblasti se dá dělat moderní divadlo!
(zadáno: 12.9.2013)
Dramaturg Jan Vedral v programu k inscenaci píše, že se na Vinohradech snažili najít k Rebece více klíčů, což je chvályhodné, ale konečný výsledek je trochu rozpačitý, protože nakonec není úplně jasné, co chtějí inscenátoři říct. Musím také podotknout, že Dagmar Havlová a Roman Zach tvoří podivně nesourodý pár, jinak velmi dobrou herečku režisér zbytečně shazuje tím, že ji obsazuje do role určené pro o generaci mladší herečku. Ibsenova dramata většinou působí i bez větších úprav aktuálně, tady se toho ale tak úplně dosáhnout nepodařilo. Lehce nadprůměrná podívaná.
(zadáno: 12.9.2013)
Inscenace mi nepřišla tak špatná, zvlášť Petr Halíček se opravdu snažil, ostatní herecké výkony už bohužel tak přesvědčivé nejsou. Zpočátku chybí inscenaci lehkost, ale potěší naživo hraná hudba, kterou se bohužel nepovedlo doplnit stejně kvalitní choreografií.
(zadáno: 3.7.2013)
Smočkova inscenace je neobvyklou generační výpovědí, jen málokdy je hlavním hrdinou divadelní hry semdesátník, který neřeší otázky stárnutí a smrti, ale naopak bojuje o svou lásku. Je vidět, že režisér hlavnímu hrdinovi hodně fandí a Petr Nárožný odvádí v ústřední roli velmi sympatický výkon. Jen je trochu škoda, že proti tajnému radovi stojí až plakátově názorní zloduši (jeho zeť Klamroth) či slaboši (syn Wolfgang). Z ústředního střetu to pak dělá téměř esenciální souboj dobra a zla, reálný život ovšem obvykle tak černobílý nebývá.
(zadáno: 3.7.2013)
Trio Slovák - Šotkovský - Štěpán napsalo vcelku zábavnou výpravnou legendu, která se historickými skutečnostmi inspiruje jen velmi volně (což tvůrci ostatně příznávají). Ve hře je velké množství postav, takže herci nemají příliš prostoru na rozehrání nějakých zajímavějších charakterů. Povedlo se hudební aranžmá, postava Pěvce je dobře vymýšlená a celý příběh vhodně uvozuje. Příliš mě nenadchla scénografie, která se skládá z několika slaměných, načerno nabarvených kvádrů.
(zadáno: 29.6.2013)
Zábavná hříčka o třech slavných architektech z období první republiky. Ideální by asi bylo vědět podorobnosti o jejich životě předem.
(zadáno: 25.6.2013)
Inscenační omyl, Višňový sad v podivně zrychleném horečnatém běsnění. Režisérka mohla klidně polovinu postav vyškrtat, protože v její inscenaci nedostanou v podstatě žádný prostor (Charlotta, Jepichodov, Piščik,...). Firse hraje kdovíproč posluchač JAMU, Raněvská si před odjezdem nasazuje trnovou korunu a celé se to snaží být zatraceně originální. S atmosférou Čechovových her se ale hradišťská inscenace zcela míjí. Zajímavá je snad jen scéna a netradiční pohled na postavu Lopachina (velmi dobrý Tomáš Šulaj) - není to žádný protřelý podvodník, ale nešťastník zoufale toužící po Raněvské.
(zadáno: 25.6.2013)
Inscenace Anny Petrželkové vyniká skvělou, intimní atmosférou a především neskutečnou Ivanou Hložkovou v titulní roli. Všechny ty ceny, které získala, jsou naprosto zasloužené. Velmi zajímaví jsou ale i ostatní herci a celkově se povedlo vytvořit svérázný obraz života jednoho podivínského fotografa, který zároveň vypovídá o době, ve které se příběh odehrává. 85%
(zadáno: 25.6.2013)
Ústecká inscenace mě příliš neoslovila. Tvůrci zvolili pro divadelní adaptaci textu Vladimíra Párala zajímavou formu. Na scéně jsou neustále přítomni všichni interpreti, inscenaci pak tvoří útržky dialogů i niterných promluv jednotlivých postav. Zacyklenost životních osudů, nemožnost přestoupit vlastní stín - to jsou hlavní témata inscenace. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že by hře prospělo, kdyby se pokusila o poněkud komplexnější pohled, ne jen ten čistě freudovský.
(zadáno: 25.6.2013)
Machulského film jsem neviděl, takže nejsem zatížen srovnáváním. A musím říct, že jsem byl příjemně překvapen. Sexmise je zábavná inscenace, která je především varováním před jakoukoliv formou totality. Ve druhé části sice klipovitá režie některým pasážím úplně neprospěla, ale přesto si inscenace zachovává slušné tempo. Všechno jistí silné herecké trio - Jiří Zapletal, Vojtěch Dvořák a Helena Plecháčková.
(zadáno: 25.6.2013)
Celkem zajímavý a odvážný počin, který je ale na druhou stranu také plný inscenačních nonsensů. Zhola zbytečné je třeba použití mikroportů, s dýmem by se také dalo šetřit a příliš uvěřitelný není ani Pavel Doucek v roli rytíře Blocka. Je to trochu škoda, Bergmanův text má perspektivu proměnit se v hodně zajímavý jevištní tvar.