Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1127)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 1.5.2015)
V prvním plánu vyznívá hra silně feministicky, což dnes působí poněkud anachronickým dojmem. Je to tedy dramaturgicky trochu sporný kus, čehož si byl ovšem inscenační tým dobře vědom a hledal jiné cestičky, jak k Fassbinderovu textu přistoupit. Ústředním tématem tak je boj o svobodu a uznání v nepřátelsky naladěné společnosti. Sériová vražedkyně je vyobrazena jako kladná postava, což působí podvratným dojmem a přináší to morbidní humor. Ironizujícím prvkem je růžová scéna J.Štěpánka i nevinné vzezření M.Štípkové, která hlavní roli zvládla na výbornou. 65%
(zadáno: 30.4.2015)
Příjemná oddechovka, ve které režírující herec Jan Sklenář sází především na hereckou souhru a komediální talent čtveřice jeho kolegů. Asi nejlépe se podařilo postavy vystihnout V.Dvořákovi a J.Čepelkovi. Inscenace má slušné tempo, nicméně jednotlivé vtipy se po čase začínají trochu opakovat. Bez bab! je kus, který publikum zaručeně pobaví, ale zase to není hra, na kterou by člověk vzpomínal.
(zadáno: 15.4.2015)
Vynikající první dějství s přesně vystihnutou čechovovskou atmosférou, které zároveň obsahuje spoustu povedených narážek na hry slavného ruského dramatika. Zachytit ruskou duši ve třech odlišných obdobích není jednoduché a v dalších dvou dějstvích už se to inscenačnímu týmu tolik nedaří, především chybí zřetelnější příběhové linky - většina postav působí, že se ve druhé polovině inscenace objevují jen proto, že účinkovaly v prvním dějství. Pěkné je scénické řešení D.Marka, zaujmou i výkony T.Dastlíka, I.Řezáče a pobaví i P.Rychlý. 65%
(zadáno: 5.4.2015)
Vystavět muzikál na existujících písních má zřetelné výhody, zároveň je to ale dost ošidné. Výhodou nepochybně je, že každá píseň v novém brněnském muzikálu obstojí jako samostatný rádiový hit. Problémem je, že jednotlivé písně na rozdíl od klasického muzikálu příliš nerozvíjí děj. A tak musel Moša příběh hodně osekat, což vede ke značnému zjednodušení postav, u kterých často chybí motivace vyplývající z logiky děje. Výborná je A.Březinová, dobře si vedli i Vitázek a Janotová, vinou špatně napsané postavy to má tentokrát horší A.Slanina. Slabší libreto doplňují chytlavé melodie. 55%
(zadáno: 18.3.2015)
Inscenace přesně zapadá do současné poetiky divadla. Jedná se o mozaiku příběhů, jež na sebe vzájemně příliš nenavazují. Pojí je jen atmosféra, která je směsicí absurdity, morbidního humoru, za tím vším je ale cítit jisté znepokojení. Za problém ovšem považuji, že jednotlivé scény jsou až příliš krátké na to, aby dokázaly diváka vtáhnout do oné podivně vykloubené reality. Velmi dobré jsou všechny herecké výkony, groteskní stylizace je něco, co hereckému souboru vskutku jde. Tentokrát mi asi nejlepší přišla Magdaléna Sidonová. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 19.2.2015)
Viděno v TV záznamu.
(zadáno: 5.2.2015)
Čechovovská hra o rozpadu jedné rodiny. Jedním z hlavních témat je deziluze a ztráta víry v ideály předchozích generací. Inscenace disponuje několika silnými scénami (závěrečné stěhování svým vyzněním opravdu silně připomene Višňový sad), ale také některými zbytečně zdlouhavými dialogy. Herecky vyniká především O. Brousek jako homosexuál Nick, role stárnoucího doktora, který se rozvzpomene na své hipísácké období, výborně sedla S.Skopalovi. S. Postlerové se daří v civilní poloze, ve vypjatých scénách ale hodně přehrává. Celkové dojmy jsou ale spíše pozitivní.
(zadáno: 3.2.2015)
Domeček je hořkou komedií, ve které je těch smutných tónů více než těch komických. Dialogy působí vesměs civilně a inscenace se naštěstí neuchyluje k nějakému psychologizování. Jen možná škoda zbytečného vyhrocení situace za pomoci revolveru. Vždyť Marika se jde s Petrem usmířit, mávání revolverem tudíž nepůsobí příliš věrohodně. Písně jevištní tvar vhodně doplňují.
(zadáno: 26.1.2015)
Vzhledem k současné popularitě fantasy žánru je nasazení tohoto titulu na repertoár chytrým tahem. Oproti Mary Poppins neobsahuje Let snů takové písňové hity, ale hudba je epičtější, místy mi přišlo, že je trochu inspirovaná i Pánem prstenů. Děj muzikálu je nekomplikovaný a nemá žádné výraznější odbočky. Cílem je přesvědčit Lili, aby uvěřila ve vlastní fantazii, protože jenom tak může zajistit, aby elfí říše nezanikla. Nejlepší výkon podává L.Vlček (Fůrius), herecky přirozeně působila i P.Soukupová (Lili), problematický je zpěv J.Gazdíkové (Amyra).
(zadáno: 16.12.2014)
Těžko uchopitelná inscenace. Jedná se o text, který je důmyslně vystavěný, ale trochu obtížný na inscenování, jelikož má značně esejistický charakter a málo skutečně dramatických situací. Masłowska v něm spíše popisuje pocity několika generací v současném nepřehledném světě. Více viz blog 55% (více v článku na blogu)
(zadáno: 8.12.2014)
Současná komedie britské autorky Pam Valentine je založena na dobře napsaných dialozích a výrazně sentimentální atmosféře. Většina humorných situací vyplývá ze střetu dvou světů – toho současného a toho posmrtného. Hercům se v civilní poloze vesměs velmi dobře daří. Snad jen T.Lněnička je v úloze realitního agenta poněkud křečovitý. Výrazný komediální talent opět prokazuje P.Borovec, za zmínku stojí i dva krátké vstupy R.Chvalové. Soudě podle reakcí premiérového publika by se mohlo jednat o divácký hit. Inscenaci není moc co vytknout, ale můj šálek kávy to zkrátka není. 65%
(zadáno: 25.10.2014)
Hlavní přidanou hodnotou inscenace je bezpochyby herecký výkon Jiřího Dvořáka. Ten si divák naneštěstí užije hlavně ve druhé polovině představení. Ta první je skoro celá věnovaná expozici a místy dost nudí. Režiséru M.Vajdičkovi se příliš nepodařilo vzbudit zájem o ostatní postavy dramatu, herci mu v tom příliš nepomohli (snad s výjimkou přesného O.Brouska ml. a slizkého V.Vašáka). Při sledování Jindřicha IV. jsem měl intenzivní pocit, že hra je především o niterných pocitech roozpolceného člověka a jako taková by se hodila do mnohem komornějšího prostoru, než jsou Vinohrady. 55%
(zadáno: 13.10.2014)
Největším úskalím inscenace je samotný text hry, který by si zasloužil výrazné krácení. Druhé premiérové představení trvalo dvě hodiny a 45 minut, což je na podobný typ hry, která dodržuje jednotu místa, času a děje, stěží únosná stopáž. Nevzpomínám si snad na žádnou komedii, která by měla delší expozici než právě Lháři. V první polovině představení tak některé scény působí hodně natahovaným dojmem. Naštěstí tempo druhé části je podstatně svižnější. Potěší herecké výkony Petra Borovce a Jana Musila, kteří hrají neschopné policisty.
(zadáno: 30.6.2014)
Režijní zpracování a herecké kreace tentokrát zachraňují mnohé, jelikož text nepatří k nejsilnějším. Chybí mu výraznější téma, život slavné francouzské královny zachycuje poněkud povrchním způsobem s důrazem na bulvární detaily. Právě groteskní stylizace, kterou Špinar zvolil, brání tomu, aby některé scény vyzněly příliš banálně. Pavlína Štorková dokázala přesně postihnout proměnu z „pyšné Rakušanky“, která si nedělá s ničím starosti, v silnou ženu, jež i pod gilotinu odchází nezlomena.
(zadáno: 29.6.2014)
Možná trochu s podivem je, že ústřední postavou není ani tak Ivan Vojnickij, jako spíše komplikovaný trojúhelník Soňa – Astrov – Jelena. Právě ve výkladu těchto postav vidím největší přínos Páclovy inscenace. Nejzajímavější z celého ansámblu Bezručů je tentokrát Pavla Gajdošíková. Hodně dobrým režijním nápadem bylo postavit na jeviště starý klavír, na který jednotliví protagonisté čas od času hrají a dobře tak rytmizují děj. Mnohé další nápady ale inscenaci příliš neprospěly, jejich smysl zná patrně jen režisér. (více v článku na blogu)
(zadáno: 17.6.2014)
Zojčin byt je řemeslně slušně udělaná inscenace s příjemnou stopáží. Hlavním kladem je Klimszova práce s herci, kteří dokázali vyjet z obvyklých kolejích (platí to především pro Zdeňka Rumpíka a Alexandra Postlera). Jen je poněkud nesnadné odpovědět na otázku, proč by zrovna tento kus měl být v dnešní době nasazen na repertoár. V roce 1989 možná inscenace ve VČD rezonovala, ale dnes by možná neškodilo nalézt nějaký současný kus, který by byl v kritice divokého podnikání v šedé sféře ekonomiky cílenější a údernější.
(zadáno: 23.5.2014)
Nešťastně zvolený začátek - expozice je zbytečně dlouhá a zabere takřka polovinu představení. Zajímavé to začne být teprve v okamžiku, kdy je Mařka konfrontována s roztahovačností své sestry. Je to zajímavá ukázka toho, že proti bezohlednosti se v určitých chvílích nedá bojovat rozumnými prostředky. Jařabovi se bohužel nepovedlo udělat z Urzidilovy povídky fungující jevištní tvar. Také herecké výkony jsou spíše mdlé, překvapivě nejvíce zaujme doyen souboru Milan Stehlík. Přesto se mi druhá část představení celkem líbila. 55% (více v článku na blogu)
(zadáno: 30.4.2014)
Příjemná inscenace o snaze žít navzdory nepříznivým okolnostem. Nejedná se o žádnou klinickou studii autismu, jde spíš o samotný lidský zápas o právo na "normální" život. To vše samozřejmě okořeněno mnoha vtipnými scénkami. Kdysi jsem v Pardubicích ovšem viděl lepší verzi této hry, taktéž v režii Jiřího Seydlera.
(zadáno: 8.4.2014)
Není to špatná inscenace, ale emocionálně mě nějak minula. Myslím, že Massiniho text je spíše průměrný. Chybí mu nějaký zobecňující přesah, zjevení doktora Peyrona pak působí tak trochu jako deus ex machina. Herci jsou celkem dobří, ale přijde mi, že se jejich herecké polohy nepodařilo režisérce Bělohradské příliš skloubit - na jedné straně výrazně expresivní Karel Dobrý jako geniální šílenec Vincent, vedle něj podehrávající David Matásek, do toho jednorozměrná postavička doktora Vernona - Lazara, kterou Filip Rajmont neměl šanci nějak výrazněji propracovat.
(zadáno: 6.2.2014)
S poetikou Jana Nebeského se bohužel poněkud míjím. Opět je to pastva pro oči a to díky originálně řešené scéně a barevným kostýmům Jany Prekové. Jenže Nebeského režie přináší spíše znejasnění než výklad Ibsenovy hry z dramatikova symbolistického období. Nachází se tu spousta scén, které mají šanci diváka zasáhnout (třeba scéna s Krysařkou), ale také mnoho těch, jejichž smysl mi unikal. Líbil se mi odkaz na Trierova Antikrista, který má s Eyolfkem leccos společného. Výrazná expresivita ale byla po čase už dost unavující. (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.2.2014)
Jedná se o klasickou salonní komedie, na které je zajímavé, že ji dramaturgie českých divadel objevila až zhruba 130 let po jejím sepsání. Pro herce Klicperova divadla je klasická fraška hodně nezvyklým žánrem, se kterým si ale dokázali poradit herecky velmi slušně. Nejvíce se mi líbili Filip Richtermoc jako plukovník Lukyn a Pavlína Štorková, která hrála sestru hlavní hrdinky. Přesto se jedná spíše o průměrnou inscenaci - zub času už je na Pinerově komedii znát a režisér Šimon Dominik se nepokusil jít divákovi naproti domýšlením nějakých gagů.
(zadáno: 19.12.2013)
Modernizace textu pomohla, na velmi slušné úrovni jsou rovněž herecké výkony představitelů hlavních i vedlejších rolí. Problémem inscenace je ovšem neujasněná režijní koncepce - zatímco vedlejší postavy jsou pojaty jako vyložené karikatury a tvoří úplně panoptikum zla, hlavní hrdinové jsou K.Sedlárovou a J.Tvrdíkem ztvárněni v realistickém duchu. A dohromady to zkrátka moc nesedí. 65%
(zadáno: 8.12.2013)
Inscenace v podstatě kopíruje Kracikovo Jméno růže v Městském divadle Brno. Z herců jsou nejzajímavější Jiří Kalužný (Vilém z Baskervillu) a Petr Dohnal (knihovník Malachiáš z Hildesheimu). Jedním z nejčastějších zlozvyků českých režisérů je jejich přesvědčení, že čím víc dýmu na jevišti, tím lepší bude mít inscenace atmosféru. To bohužel neplatí, zvlášť když ve Jménu růže má dým logické opodstatnění pouze v závěrečné scéně po vyhoření knihovny.
(zadáno: 26.11.2013)
Hradecké Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho je gejzírem gagů a surreálně ujetých situací. Jen se nelze zbavit dojmu, že se v tom ztrácí Burkeho trudný život a zoufalá nechuť dospět. Hořkost z doktorova osudu, která by měla divákovi po skončení představení utkvět v mysli, v tomto postmoderním pojetí jen proteče skrze prsty.
(zadáno: 13.11.2013)
Kolečkův text opět vtipně rozvíjí a domýšlí osudy hrdinů klasického dramatu bratrů Mrštíkových. Hodně se tentokrát staví na kontrastu mezi Prahou a moravským venkovem. Jenže tenhle kontrast je vytvořen poněkud násilně. Poslední díl z trilogie Kauz ukazuje, že se tento koncept již pomalu vyčerpává, ale přesto nabízí slušnou porci zábavy, i když tentokrát bez nějaké výraznější pointy.