Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (892)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 16.2.2019)
Podařená satira, která zábavnou formou varuje před nebezpečím "jednoduchých" řešení, které je neustále přítomné. Skvělý výkon podává v roli Hitlera O.Kavan - má naučená typická gesta, nijak ovšem postavu nekarikuje, a tak z jeho projevu chvílemi i zamrazí. Podařily se také zpravodajské dotáčky, které působí opravdu přirozeně, přesně jak večerní zprávy. Nenásilně se podařilo dodat i několik vtipných komentářů na českou současnost. Trošku horší je to s dynamikou - střídání Hitlerových komentářů a scén s jeho obdivovateli působí po čase trochu mechanicky.
(zadáno: 11.2.2019)
Balaš se předlohy otrocky nedržel, zachoval písně, některé hlášky či celé scény, ale zbytek si vyplnil po svém. Překvapivě dobře fungují činoherní scény, na čemž má velký podíl hlavně dvojice O.Navrátil - J.Polášek. Komediální linka funguje, jen párkrát si Balaš pomohl zbytečně prvoplánovým vtipem, vulgární je ale inscenace jen zcela minimálně. Trhák sice není žádné muzikálové veledílo, ale kdo si chce poslechnout známé písničky v novém aranžmá a připomenout si některé nesmrtelné hlášky, tomu se patrně bude líbit. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 5.2.2019)
Viděno v TV záznamu.
(zadáno: 28.1.2019)
75%. Režisér Moša nesvazoval Bolku Polívkovi v roli Harpagona ruce, ten se tak v Molièrově textu pohybuje velmi volně. Skvěle si s Polívkovým stylem herectví rozumí především A.Antalová a M.Isteník. Polívka zdolává roli Harpagona svým nezaměnitelným, i když očekávaným způsobem. Starý šlechtic milující nade vše svůj majetek je smutným klaunem, člověkem, který ztratil kontakt se svými blízkými a v každém vidí nepřítele. Jeho okolí ale netvoří křišťálově čisté charaktery, jeho děti či sluhové mají vlastní cíle, za kterými si mnohdy jdou stejně nelítostně jako Harpagon.
(zadáno: 28.1.2019)
Na komedii neobvyklé prostředí domova pro seniory, kde ale tvůrčí tým nalezl neobvyklé množství humoru. Nijak se nemocným seniorům nevysmívá, ale zároveň se nejedná o laskavou komedii plnou pochopení k neduhům stáří. Milovníci černého humoru si přijdou na své. Dvojici seniorek, v jejichž pokoji se příběh odehrává, ztvárnily s pochopením, ale i potřebnou mírou nadsázky J.Tomečková a M.Marcilisová. Na první pohled zaujme scéna P.Boráka, kterou tvoří koláž starých fotografií z mládí obou hlavních představitelek. Kulisy tak připomínají, že pod zábavnou slupkou se hraje o pomíjivosti života.
(zadáno: 25.1.2019)
Herci se opravdu snaží a právě jejich výkony, originální pohybová složka a drobné přidané gagy jsou hlavním zdrojem humoru. Samotný text hry působí hodně zastaralým dojmem, je až neskutečně upovídaný. Režisér Lipus hru stylizoval do podoby prvorepublikové grotesky, což herci zvládají s elegancí a po celou dobu drží vtipně stylizovanou dikci. Repliky chrlí do hlediště rychlostí kulometu, což naštěstí vede k tomu, že inscenace nemá moc hluchých míst. V klasickém hávu konverzační komedie bych tuhle hru tedy vidět nechtěl...
(zadáno: 25.1.2019)
75%. V Příbrami se mnohem více soustředili na komický potenciál hry, jsou méně cyničtí, než byl Daniel Špinar v bezručovské inscenaci. Mladý herecký tým hýří energií a daří se jim v lehké nadsázce pěkně vystihnout jednotlivé postavy. Inscenace pěkně odsýpá, změny prostředí řeší jen několik kusů nábytku na kolečkách. Kvůli krácení textu tady není tolik přítomná deziluze z ošidnosti vzpomínek na první lásky.
(zadáno: 23.1.2019)
65%. Povedená první polovina, kde jsou tvrdě patriarchální řád a přísná morálka ve střetu s přirozenými lidskými (nejen sexuálními) tužbami. Dostávají se tu na povrch pokrytectví, rasismus, šovinismus... Druhá půlka už tak zřetelné téma nemá, odehrává se v době, kdy už sešněrovanost pravidly zmizela, na lidské štěstí v partnerských vztazích to ale žádný blahodárný vliv nemá. Obě části spolu bohužel komunikují jen minimálně a tematická provázanost je poněkud nezřetelná. Herecky podařená inscenace - nejvíce zaujmou M.Mikulčík jako despotický Clive a K.Trnková jako mladý Edward i upjatá Betty.
(zadáno: 16.1.2019)
75%. Bratr spánku má zbytečně dlouhou expozici, ale druhá část představení nabízí silný divácky zážitek. Kombinuje epické vyprávění s duchovním rozměrem lidské existence, kdy se vykořeněný jedinec musí vyrovnávat s brutálním útlakem společnosti. Kruté obrazy z venkovského života nejsou žádným realistickým dramatem, neustále je zde okrajově přítomné cosi mystického. Velmi povedené jsou herecké výkony ústřední trojice J.Erftemeijer, T.Červinek a D.Barešová. Jen těch hlasů z reproduktoru mohlo být trochu méně a drobné krácení by výsledku také neuškodilo.
(zadáno: 13.1.2019)
65%. Forma dramatizace mi úplně nesedla, rozdělení Mersaultova vyprávění mezi pětici herců znesnadňuje vnímání textu. Ovšem herci samotní jsou výborní (především J.Hájek) a pocit odcizenosti, odtrženosti od světa, který nelze pochopit, se Mikuláškově inscenaci podařilo navodit docela dobře. Emocionálně mě to ovšem tentokrát trochu minulo.
(zadáno: 8.1.2019)
45%. Hra nevyniká dějovostí, její forma je často spíše esejistická. Autorka předestírá obtížné hledání národní identity a relativizuje ikonu české státnosti, za kterou je svatý Václav považován. Největší slabinou Lagronové hry je, že postavám lze jen těžko uvěřit jejich vnitřní motivace. Text je totiž vystavěn na tezovitých promluvách, které mají ambici sdělit něco o povaze českého národa, málokdy ovšem něco říkají o postavách samotných. Následkem toho se v devádesátiminutové inscenaci objevuje až překvapivě velké množství hluchých míst. Herecky zaujmou hlavně Z.Stejskal a A.Palatínusová.
(zadáno: 23.12.2018)
Inscenaci chybí výraznější dramatický oblouk, přitom herci ztvárňují konkrétní postavy z dějin Hradce Králové, takže jejich příběhy by mohly být nosné. Koláž jednotlivých scének na téma válka a vznik Československa by také nemusela být špatná, sráží jí ovšem stylová nekonzistentnost. Za nejlepší považuji vánoční scénu, kde matky se strachem rozdělávají dopisy se jmény padlých, zatímco za scénou zní Tichá noc v němčině.
(zadáno: 19.12.2018)
Schimmelpfennig je velice zručným autorem, takže dokáže podat ve slušivém balení i relativně banální příběh. Režie M.Háby má velký podíl na poetickém vyznění celé inscenace. Tok Schimmelpfennigovya textu Hába rytmizuje drobnými změnami prostředí, atmosférotvornou hudbou i zhudebněním ústředního repetitivního motivu. Divák se tak lehce nechá přenést do světa, kde je přímo hmatatelně cítit běžící čas a kde na něj naplno dopadá fakt, že okamžiky štěstí jsou prchavé a nelze je zachytit. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 16.12.2018)
75%. Tato přes 140 let stará hra potvrzuje Ibsenovo vizionářství, jelikož její téma je prudce aktuální (i díky povedenému překladu K.Stehlíkové). Nicméně z hlediska struktury to není nejpovedenější Ibsenova hra, v první části je potřeba představit řadu postav a složité vztahy mezi nimi, což brzdí tempo. Ve druhé půli už ale zřetelně vyniká téma politické kariéry vystavěné na lži a manipulaci. M.Němec je jako konzul Bernick obratným technologem moci, který se pro udržení na vrcholu neštítí jít přes mrtvoly. V menších rolích zaujmou hlavně M.Sikorová či L.Špiner.
(zadáno: 14.12.2018)
Podařil se nový překlad i zvukový design inscenace. E.Hacurová hraje Élektru jako silnou ženu, která odmítá připustit, aby spravedlnost nedošla svého naplnění. Zdatnou protihráčkou jí je P.Špalková jako Klytaiméstra - je suverénní, využívá svou moc, kterou získala vraždou manžela, dokáže ale prodat i logické ospravedlnění svého skutku. Oportunní stanovisko tu reprezentuje Chrysothemis (M.Poulová). Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 13.12.2018)
65%. Režisér Z.Dušek vidí Hamleta jako mladého, neklidného muže (velmi dobrý M.Štrunc), který není paralyzován nečinností, ale přirozené morální zábrany mu brání v pomstě vraždy svého otce. Claudius je v podání G.Řezníčka slabochem, který se intrikou dostal na trůn a teď své postavení se vzrůstajícími obavami brání. Využit je skvělý překlad J.Joska, hru drobně aktualizovali (dron jako symbol neustálého sledování postav), mohli ji více krátit, na některých místech trochu ztrácí tempo. Podařily se scény s hrobníky i divadlo jako past na Claudia, méně přesvědčivé jsou scény se šílenou Ofélií. (více v článku na blogu)
(zadáno: 8.12.2018)
Viděno v TV záznamu.
(zadáno: 8.12.2018)
Inscenace přináší zajímavý pohled na dva národní velikány, které se snaži ukázat jako lidské bytosti, nikloiv jako sochy na piedestalu. L.Randár hraje Masaryka jako filozofa, který je ochotný obětovat myšlence samostatné republiky cokoliv. J.Bača je jako Štefánik o poznání živelnější, je to dobrodruh a snílek,což ale nesnižuje jeho diplomatické schopnosti. Myšlenkově je nicméně inscenace zajímavější než divadelně, přece jen se tu naráží na jisté limity esejistického tvaru.
(zadáno: 4.12.2018)
Ostravská inscenace Jiřího Nekvasila je zpracována moderně a tohle pojetí ji sluší. Scéna Davida Baziky inscenaci umisťuje do ostravských kulis, konkrétně přímo na plac před baziliku Božského Spasitele, která stojí naproti Divadlu Jiřího Myrona, posléze se s tím ale v inscenaci nijak nepracuje. Hvězdou ostravské verze je R.Tomeš ve vděčné úloze Jidáše, P.Cmorik obsáhne svým chraplákem Ježíše hlasově, ale trochu mu chybí to charisma strhávat davy. Naopak herecky i pěvecky excelentní je H.Fialová jako Máří Magdaléna. Zaujmou i R.Harok (Pilát) či J.Čiernik (Kaifáš). Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 3.12.2018)
55%. Nová dramatizace V.Štěpánka se zbavuje folklornosti a přibližuje děj románu naší současnosti. Snahou je ukázat rozpad mezilidských vztahů, všeobjímající pokrytectví, z něhož pramení křivdy, osudy utápěné v alkoholu. Úmysly dobré, jevištní ztvárnění mě ovšem až tolik neoslovilo. Vadila mi především stylová nejednotnost – některé scény jsou podány v příjemné nadsázce, na jiných místech je ovšem trpký osud aktérů exaltovaně vykřičen přímo do hlediště. Herci nemají na vyjádření charakteru příliš prostoru, nejlépe se to daří P.Panzenbergerovi, L.Bělaškové či T.Jirmanovi.
(zadáno: 3.12.2018)
Tento způsob pojetí Čechova, zdá se mi skutečně povedený. Důraz je kladen především na propracované herecké ztvárnění jednotlivých postav. V souladu s Čechovem je hra inscenována jako komedie, byť humor je dost cynický a ukrývá se pod ním beznaděj. Olga (T.Cisovská) je rezignovaná, Máša (skvělá P.Dostálová) ironická a svůdná, jediná Irina (Z.Truplová) zatím nerezignovala a zápasí o možnost lepšího života. Skvělí jsou také M.Cisovský jako žvanil Veršinin, smutný klaun Tuzenbach v podání Š.Kozuba či V.Lipina jako ňouma a suchar Kulygin.
(zadáno: 3.12.2018)
65%. Thiéry napsal svižnou komedii s pečlivě budovanými dialogy plnými absurdního humoru. Nadstavbou je pak téma hledání vlastní identity s téměř kafkovskými motivy. V Míru bohužel z předlohy nedokázali vytěžit veškerý potenciál. Režisér Václav Klemens má sice cit pro situační humor a hercům zase neschází precizní timing a třeba takový Š.Kozub dokáže vyvolávat salvy smíchu naprosto spolehlivě. Z absurdní komedie se zde ovšem stává řachanda. V první půlce představení to až tak nevadí, temných tónů ale postupně přibývá a v těch chvílích už si inscenace s pouhým bezuzdným humorem nevystačí.
(zadáno: 3.12.2018)
Taková divadelní jednohubka o problémech dnešní (nejen) internetové komunikace. Řeší se různá témata (od pomazánkového másla po uprchlíky), na která pětice postav vytahuje argumenty požívané diskutéry na sociálních sítích. Postup od jednoho tématu k druhému je trochu mechanický, ale tvůrčí tým naštěstí pochopil limity zvoleného přístupu, a tak inscenace trvá jen hodinu a udrží si slušné tempo. Větší přesah bych v ní ovšem nehledal. Přece jen internetové diskuse, kde se lidé mohou schovat pod roušku předpokládané anonymity, jen těžko mohou být lakmusovým papírkem společnosti.
(zadáno: 2.12.2018)
Zatímco v Brně a Praze se na jevišti skutečně pokusili zrekonstruovat jednání soudu, ostravská inscenace jde trochu jinou cestou. Režisérka Tereza Říhová umístila děj hry do strohých kulis, které tvoří jen bílé plátno rozdělené na tři části a sloužící státní zástupkyni i obhájci ke zdůraznění významných argumentů jejich právního pohledu. Dynamice inscenace prospělo, že se zbavila řady procedurálních replik a také že je hrána bez přestávky. Hlasování dopadlo (nepřekvapivě) pro osvobození obžalovaného pilota, byť přesvědčivější je v Ostravě státní zástupkyně R.Klemensové než obhájce V.Rolečka.
(zadáno: 2.12.2018)
Inscenace plyne hladce, má tempo, ale postupem času si člověk čím dál víc uvědomuje, že sleduje vlastně jen červenou knihovnu zaobalenou do psychoanalytické vaty. Je to klasický vzorec – Ona má potíže, On jí pomůže a zároveň se do ní zamiluje, prožijí spolu bouřlivý románek, který ale On musí ukončit, protože je ženatý, má děti a vztah s pacientkou je navíc etickým prohřeškem, který ohrožuje jeho další kariéru. Větší herecký odstup od textu by možná dokázal melodramatické vyznění oslabit.