Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1132)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 22.11.2022)
35%. Mám dystopie s vizí totalitní budoucnosti jako žánr rád, ale tahle inscenace se bohužel nepovedla. Hlavně první polovině chybí jakékoliv směřování, pokusy o humor nevycházejí a celé to působí křečovitě, i když je vidět, že se herci snaží. Druhá půlka je o něco lepší, aspoň se tu trochu lépe daří formulovat téma, jak obtížné je bojovat proti diktatuře, když si ji část společnosti přeje a není ochotná bojovat za svoji svobodu. V tomhle ohledu je text litevského dramatika M.Ivaškevičiuse aktuální, ale jinak moc nechápu, co vedlo dramaturgii DPP k jeho výběru. Povedená je ovšem scéna, která dobře evokuje vzdálenou budoucnost.
(zadáno: 20.11.2022)
75%. Na jukebox muzikál nezvykle kvalitní libreto, kde téměř chybí oslí můstky a přeslazenost je kompenzována příjemnou nadsázkou a jemným humorem, který se vyhýbá prvoplánovým vtípkům. Režie J.Kříže je svižná a z jednotlivých písní dělá dobře fungující hudební čísla. Hlavně je však tento muzikál na výši interpretačním umem představitelů. Pěvecky i herecky výborné jsou představitelky všech tří hlavních rolí - E.Ochmanová, v komické nadsázce přesná D.Nesvačilová a hlavně N.Horáková, která vytváří v rámci žánru nezvykle komplexní postavu. Hitmuzikál, který lze bez rozmýšlení doporučit i lidem, kteří nejsou skalními příznivci H.Zagorové. (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.11.2022)
Celkem slušný muzikál, který fanoušky Olympicu nejspíš potěší. Jejich písně jsou tady totiž interpretovány ve velmi slušné kvalitě (Janda dopadl o poznání lépe než Vondráčková či Matuška ve stejném divadle), nejvíce zaujmou B.Josef a Sharlota. Příběh o hledání sebe sama a svého místa ve světě není marný, libreto by si zasloužilo krácení, ale nijak neuráží a oslích můstků k jednotlivým písním je naštěstí docela málo. P.Ryšavý je dostatečně charismatický a hlavní roli utáhne. Z menších rolí potěší V.Žilková, v největší komediální roli bohužel M.Schreiner dost přehrává. (více v článku na blogu)
(zadáno: 17.11.2022)
Antickou tragédii pojal režisér J.Nvota moderně, jeho přístup ale není dekonstruktivní a hru násilně neaktualizuje. Zpočátku se zdá, že lamentování nad pokrevní záští a nepřízní bohů bude jen těžko hledat styčné body se současností. Ale postupně se stále více vyjasňuje téma nedůvěry v právní řád a politický systém, vrtkavost davu a jeho přízně může mít pro aktéry nedozírné následky. Výborně se povedl závěr, kdy režisér řešení deus ex machina výrazně ironizoval a upozornil tak na nebezpečí, jež může představovat v tíživé situaci uvěřit pozlátku líbivých řečí. Zajímavý výkon podává především V.Říha jako hamletovským šílenstvím ovládaný Orestés.
(zadáno: 17.11.2022)
Režisér M.Dočekal akcentuje téma člověka, který není ochotný vidět životní realitu, která se výrazně odchyluje od jeho snů a představ. Pečlivě vystavěná inscenace spoléhá na silné herecké výkony, zvlášť Miroslav Donutil dokázal jako Willy Loman přesně charakterizovat člověka, jehož semlelo soukolí honby za americkým snem. Především střety se synem Biffem (Viktor Dvořák) naplno odkrývají, jak obtížné je srovnat se s vlastní průměrností. Zpočátku pozvolné tempo ke konci graduje, je dobře, že představení není přerušeno přestávkou. Trochu mi nesedělo tradiční psychologické herectví v kombinaci s moderně pojatou scénou.
(zadáno: 17.11.2022)
65%. Dramatizace románu z doby, kdy v Německu plíživě nastupoval nacismus, dokáže najít paralely se současností - především hospodářskou krizi přecházející v krizi morální a pesimistické názory na budoucnost rezonující ve značné části populace. Inscenace režiséra Martina Tichého je mozaikou příhod a setkání, jejichž svorníkem je titulní postava v podání V. Hofmanna. Daří se budovat dekadentní atmosféru meziválečného Berlína, ale vyznění jednotlivých scén není vyloženě mrazivé, snad proto, že jsou většinou podány s groteskní nadsázkou.
(zadáno: 8.11.2022)
Fenoménu Discolandu Sylvie se v poslední době dostává až nečekaného zájmu. Dokudrama Na zábradlí vyniká hereckou souhrou a nadhledem, se kterým je k tématu přistupováno. To ale neznamená, že by vedle komické a absurdní stránky věci nezazněly i vážnější tóny. Bizarní detaily asi mohou překvapit jen diváka, který o nechvalně proslulém nočním podniku nikdy nic neslyšel. Inscenaci nelze brát jako výpověď o době devadesátých let, na to je případ Sylvie příliš svébytný. Tvůrci tu ovšem hezky odhalují problém selektivnosti lidské paměti, která dokáže leccos přetvořit a zidealizovat. Potýkáme se s tím jako národ doteď. (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.10.2022)
Zvláštní inscenace, u které stále přemýšlím, co si o ní mám vlastně myslet. Téma manipulace davu výřečným jedincem, který přináší snadná a zdánlivě bezbolestná řešení, je zajímavé a aktuální. Inscenace režiséra O.Štefaňáka je však značně eklektická, co se zvolených prostředků týče. Civilně znějící dialogy se střídají s lyrickou deklamací i vyhrocenou expresí. Některé scény jsou pojaty v lehké nadsázce, jiné jsou vyloženě groteskní, další zase zcela vážné. Člověk se nenudí, je na co koukat a některé scény jsou zábavné (třeba manipulování publikem), ale celkový tvar moc nedrží pohromadě. Což je docela škoda, potenciál to má.
(zadáno: 11.10.2022)
65%. Slušně napsaná konverzačka, která ale tematicky není úplně strhující. Zajímavější než debata o smyslu umění je v tomto případě střet dvou zcela rozdílných světů. Jeden reprezentuje prostořeká a na první pohled nepříliš bystrá alkoholička Maude (M.Sikorová), která ale dokáže překvapit svou důmyslností a usadit dojemným životním příběhem. Jejím soupeřem je až směšně snobsky působící Lionel (A.Postler), který si odmítá svá životní selhání připustit.
(zadáno: 8.10.2022)
65%. Skutři byli tentokrát k předloze celkem pokorní, a tak bude inscenace srozumitelná i pro toho, kdo Bulgakovův román nečetl. Akcentována je hlavně milostná zápletka, posíleny tak jsou melodramatické prvky, vše je ale naštěstí odlehčeno humorem. Wolandova svita je hodně rozverná, podaná v lehce estrádní stylizaci, což trochu zatlačuje do pozadí temnější tóny. Podařené jsou scény z psychiatrické léčebny, bavil mě i jarní bál. Naopak hodně nepovedená je scéna z Varieté, které chybí vtip i nosný jevištní nápad. I přes svou délku inscenace nenudí, je to celkem efektní podívaná, ale žádný převratný výklad známého díla nepřináší.
(zadáno: 5.10.2022)
Poetická inscenace M.Františáka vypovídá nejen o vztahu dvou velkých osobností, ale hlavně o době, ve které žily a jež je dusila. Hrou prostupuje deziluze i varování, abychom neopakovali stále stejné chyby. Hlavně v první části jsou některé dramatické situace neúměrně natahované, ale postupně inscenace graduje a v závěru z ní až mrazí. M.Hanuš hraje Wericha jinak, než bývá zvykem, je to smutný klaun, ale i tyran a zbabělec. L.Veselý je jako Holan niterný, ovládají ho běsy. Tradičně skvělá je D.Barešová v dvojroli dcer obou umělců. Povedená je scéna E.Jiřikovské, která představuje zešikmený řez známým domem na Kampě.
(zadáno: 27.9.2022)
75 %. Tohle je přesně ten typ komedie s přesahem, který v Činoheráku dlouhodobě umí na vysoké úrovni. K.Š.E.F.T. si pohrává se dvěma stále ještě tabuizovanými tématy - prostitucí a sexuálními potřebami hendikepovaných. Obě témata jsou spojována s řadou předsudků, které Page s lehkostí a humorem shazuje ze stolu, aniž by zbytečně moralizovala. Režisér O.Sokol vede herce k uvěřitelným výkonům, skvělá je hlavně S.Černodrinská a její citlivé podání prostitutky Julie. V komické poloze se velmi daří i M.Fingerovi. (více v článku na blogu)
(zadáno: 26.9.2022)
Hra se chlubí neobvyklou strukturou - příběh života jedné ženy není vyprávěn chronologicky, nýbrž na přeskáčku, navíc titulní postavu ztvárňuje hned šestice hereček různého věku. To celkem funguje, ale narozdíl od jiných Lettsových her jsou tentokrát hodně povrchně charakterizovány vedlejší postavy. Začátek inscenace je slibný, Letts i zde prokazuje, že umí napsat přirozeně znějící dialogy, dějově jde ale o jeden z jeho slabších kusů, závěr vyznívá do ztracena. Zaujme scéna M.Cpina, která evokuje skladiště připomínek jednoho lidského života. (více v článku na blogu)
(zadáno: 19.9.2022)
75%. Dianiška umně v rychlých střizích buduje obraz Vlasty Buriana jako člověka, jenž disponuje výjimečným talentem pro divadlo, ale kterému dělá velké potíže rozhodovat se v klíčových dějinných okamžicích. Inscenace Buriana nesoudí, ale ani neglorifikuje. Hlavním trumfem je obsazení hlavní role V.Korytářovou, která postavu ozvláštňuje jemností, zároveň pěkně zvládá typickou burianovskou dikci, aniž by známého herce parodovala. Na Dianiškovy poměry je to inscenace spíše usedlá, autor a režisér tentokrát praštěnými vtípky hodně šetří.
(zadáno: 19.9.2022)
Inscenace širokou škálou jevištních prostředků upozorňuje na toxické prostředí, jemuž musí čelit adeptky baletního umění. Nejsilnější jsou Baletky tam, kde své téma formulují metaforicky. Je znát, že se pro Miřenku Čechovou jedná o hodně osobní námět, při němž se před diváky obnažuje fyzicky, ale hlavně psychicky.
(zadáno: 19.9.2022)
Další netradiční námět od dramaturga T.Vůjtka, který se tentokrát nepodařilo ideálně jevištně rozžít, inscenace je trochu statická. Groteskní příběh oportunistického generála Šejny dokáže dobře předat s ironií a nadhledem M.Cisovský, rozdělení hlavní role mezi dva herce ale nepovažuji za úplně šťastný nápad, V.Burda hraje Šejnovo alter ego zbytečně na sílu. Z trojice hereček vyniká hlavně Z.Truplová.
(zadáno: 17.9.2022)
Velice zručně napsaná hra, která dokáže na vážné téma pohlédnout bez sentimentality a s osvobozujícím jemným humorem. Herci dokázali vytvořit živoucí postavy, jimž člověk zármutek nad ztrátou dítěte věří, i když na jevišti neprolévají potoky slz. Vedle ústředního manželského páru J.Ondruškové a M.Stránského si pozornost získává také K.Kuchinková ve skvělém, živelném ztvárnění prostořeké sestry hlavní hrdinky. Ve druhé části již tempo trochu upadá, ale přesto se jedná o velice zajímavý dramaturgický objev (plzeňské divadlo uvádí toto broadwayské drama v české premiéře).
(zadáno: 17.9.2022)
Další povedený "střet" Slováckého divadla s klasickou látkou. Režisér Zetel a dramaturgyně M.Špetíková oprostili drama od folklorních motivů a soustředí se na všeobecně platné lidské vlastnosti - snahu rozhodovat za druhé a sobeckost v mezilidských vztazích. Zaujme scéna E.Jiřikovské, která děj umístila do umělohmotného skleníku. Soustředěným hereckým výkonům dominuje J.Hlaváčová v roli Kostelničky, která si své reputace cení víc než lidského života.
(zadáno: 16.9.2022)
Přízraky nesou typické znaky režijního rukopisu Jana Nebeského. Opera to sice není, ale hudba hraje důležitou úlohu, stejně jako opulentní kostýmy P.Vlachynské. Libreto L.Trmíkové osekává Ibsenovu předlohu na dřeň, to důležité ale zůstává, a tak od první minuty na jevišti bují pokrytectví, pochybná morálka a z toho plynoucí neblahé důsledky na život jednotlivých aktérů. Silným hereckým výkonům, v nichž se mísí velká exprese se ztišenými momenty, vévodí M.König jako floutek Osvald, ale i ostatní protagonisté evidentně přijali režisérovu vizi za svou a koncepci přesně naplňují. Jeden z nejpovedenějších kousků Jedlu.
(zadáno: 13.9.2022)
Františákova poetická hra zachycuje život nakladatele Josefa Floriána v koláži obrazů, které poněkud trpí nevýrazným dějovým obloukem a zahlcením informacemi a útržky z děl, jež Florián vydával. Divák, který tuto osobnost počátku 20. století nezná, je nutně poněkud zmaten. Režisérovi se ale daří zachytit prchavou atmosféru domu, v němž se i přes bídu a občasné rozpory dařilo objevovat vysoké umění. J.Škrdla pak hlavní postavu interpretuje jako osobitého myslitele, aniž by ji nějak glorifikoval, ukazuje šíři Floriánova intelektuálního záběru i nezkrotnou povahu, která musela přinést jeho blízkým mnoho utrpení.
(zadáno: 10.9.2022)
55%. Hodně zajímavý pokus, ve kterém se činoherní divadlo rozhodlo pro syntézu mnoha přístupů k jevištní práci - důležitý je hlavně tanec a novocirkusové prvky. Inscenace je o odvěké lidské touze po úspěchu. Hlavně v první polovině představení jsou ovšem jednotlivé klaunské scénky neúměrně natahované a ke zlomu dochází až po jediné čistě činoherní scéně, kdy se konečně do inscenace dostává napětí a jasné směřování. Plus za odvahu tuhle cestu podniknout a hlavně J.Škrdla ukazuje, že má talent i na fyzicky náročné akrobatické kousky.
(zadáno: 7.9.2022)
55%. Mnoho povyku pro nic je pojato s výraznou nadsázkou, herci vykreslují charaktery postav ve zřejmé hyperbole. Špinar srší nápady a dokazuje, že umí vystavět působivé mizanscény. O to víc zamrzí, že celek působí rozpačitým dojmem. Povedla se hudební stránka, kterou svým zpěvem tvoří L.Brychtová. Režisérka také dokázala zábavně pojmout některé scény (Benedikovo "tajné" odposlechnutí rozhovoru), jiné ale takový šmrnc postrádají. Dost otravné je pojetí strážníků jako zlatých amorků, inscenace má navíc dost hluchých míst. Herci se zvolenou stylizací souzní, nejlepší mi přišli L.Polišenská a D.Matásek. (více v článku na blogu)
(zadáno: 25.8.2022)
65%. Režisér J. Krofta vytvořil slušně atmosférickou inscenaci, která se obejde bez vnějškových aktualizací, ale i výraznější psychologické drobnokresby. Zajímají ho podmínky, za nichž se rodí zlo a ctižádost přerůstá v tyranii. M. Němec hraje Macbetha jako sebevědomého muže, člověka, který dokáže svým charismatem okouzlit okolí. Lady Macbeth je v podání L. Krobotové prototypem ženy s ostrými lokty, připomíná výkonnou manažerku v nějakém korporátu. Vyloženě kladných postav se tu divák nedočká, zajímavou studii předvádí F. Kaňkovský v roli Malcolma. Povedená je hudební složka, s čímž souvisí i pojetí čarodějnic a zhudebnění jejich replik. (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.8.2022)
75%. Povedená inscenace, která kreativním způsobem zhmotňuje životní příběh Edith Piaf. Po pomalejším začátku děj postupně graduje a přináší řadu působivých momentů. A to především zásluhou J.Zenáhlíkové, která se v hlavní roli nespoléhá na nějakou vnějškovou nápodobu, ale hraje Edith po svém, k čemuž přidává i výtečný zpěv. Hudebně i herecky ji zdařile přizvukují T.Alferi a V.Svojtková. Obvykle moc nemám rád překládání notoricky známých písní do češtiny, ale tentokrát mi to nevadilo, jelikož přebásnění režisérky V.Herajtové je velice povedené, nejedná se o otrocký překlad, ale svébytné texty s vlastní poetikou zapadající do rámce inscenace.
(zadáno: 13.8.2022)
Hedwig vnáší do pražských muzikálových vod svěží vítr. Je to zábavná a příjemně nekorektní podívaná, která kombinuje muzikálové prvky s žánrem stand-up comedy a rockovým koncertem. Skvělou Traskovu hudbu zručně interpretuje čtyřčlenná kapela, v titulní roli vyniká herecky i pěvecky Roman Tomeš, jemuž zdatně sekunduje Elis Ochmanová. Neobvyklá a zajímavě převyprávěná životní cesta člověka stojícího mimo kategorie má správně katarzní vyvrcholení v závěrečném songu Vinyla. (více v článku na blogu)