Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (892)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 1.12.2018)
65%. Ze tří inscenací tohoto textu, které jsem viděl, byla ostravská tou nejslabší. Za nepříliš dobrý považuji nápad zasadit inscenaci scénograficky místo do školní třídy do prostředí omšelého biografu. Také klíč k hereckému obsazení znesnadňuje divákovu cestu k pochopení vztahů mezi postavami. Nicméně hercům se většinou daří skloubit emocionální vypětí v situacích, které jsou dohrávány přímo před očima diváků, s nadhledem a odstupem od vlastních činů v komentovaných částích.
(zadáno: 1.12.2018)
Pro mě asi nejpříjemnější překvapení Ostravaru. U Bezručů se nepokoušeli o nějakou násilnou inscenaci, pojali Maryšu klasicky, přesto je to kus s nesmírně silnou výpovědí. Režisérka Janka Ryšánek Schmedtová skvěle pracuje s herci, komorní prostor jim dovoluje jen gesty a mimikou vyjádřit bohatý vnitřní život postav. Výkon P.Gajdošíkové je obdivuhodný - nejprve hraje Maryšu jako veselou mladou dívku, jejíž vzdor se postupně mění v hrůzu, která pak přerůstá v rezignaci. Stačí ji minimum replik na to, aby zprostředkovala smutný osud hlavní hrdinky. Skvěle své postavy pojali i N.Lichý či K.Krejčí.
(zadáno: 30.11.2018)
Lettsova bravurně napsaná černá komedie, která dnes již patří ke klasice americké coolness dramatiky, je pro Arénu jako stvořená. Nabízí skvěle vypointované dialogy a taky pět zajímavých hereckých příležitostí, které nejlépe využili J.Kaluža a Z.Truplová. Nenápadná Pokorného režie ctí text a dbá na detaily. Potěší vypointované dialogy, celkem naturalistické ztvárnění hře sedí.
(zadáno: 29.11.2018)
Ibsenovo básnické drama pojal režisér Pavel Khek nepřekvapivě celkem klasicky, ale nikoliv nudně! Ivan Dejmal pojal v první části Peera jako sebevědomého floutka, fantastu trpícího pocitem méněcennosti. Svou frajerskou masku odhazuje jen v okamžiku, kdy mu Solvejg vyzná svou lásku. V pozdějším věku je Dejmalův Gynt oportunistou, který ztratil ideály, ale kýžené štěstí nenachází. Z ostatních pak zaujme především A.Cónová jako Peerova matka.
(zadáno: 29.11.2018)
75%. Tvůrci se Vorlovým snímkem inspirovali, ale domýšlejí ho a posunují do dnešních dní. Děj se odehrává v prostředí průmyslové korporace, firemní mašinérie je tu vykreslena až apokalypticky. Muzikálová čísla, groteskní stylizace i nepokrytě zábavné scény jsou kouřovou clonou pro cynické fungování podniku. Z herců vynikají hlavně M.Matulová, K.Krejčí či J.Burýšek. Živá a zábavná inscenace paradoxně dokáže navodit dost depresivní náladu.
(zadáno: 29.11.2018)
65%. Chacharije je opět sledem volně provázaných epizod ze života jednotlivých postav. Což vyvolává podobný problém jako u Brenpartije – jednotlivé epizody jsou většinou docela zábavné, ale výraznější dramatický oblouk tady chybí. Nejcennější je tak na inscenaci herecké ztvárnění jednotlivých postav - výborní jsou především J.Kaluža, T.Cisovská, Z.Truplová, M.Cisovský a A.Sasínová-Polarczyk. Slušný provozní titul, který bude mít patrně dlouhý jevištní život.
(zadáno: 14.11.2018)
Nadějný začátek, kde konferenciér ve spontánním podání P.Vančury vychvaluje bohatý program oslav stého výročí vzniku republiky. Bohužel následuje sáhodlouhý monolog plný planého filozofování, na nějž se mi přes veškerou snahu nedařilo napojit. S.Majer se snaží, ani režisérka K.Polívková nešetří zajímavými nápady, problém je v Zábranského textu, který je opravdu dost odtažitý. Zachraňuje to zábavné, ironické intermezzo plné klišé o československém soužití, se kterým Majerovi pomůže slovenský herec M.Noga. Závěrečný obraz je sice esteticky zajímavý, jeho napojení na celek je však problematické.
(zadáno: 14.11.2018)
Dramatizace režiséra Šimáka text nenásilně posunula do současnosti. Výrazně akcentován je kult mládí a těla, který ovládá dnešní společnost. Bohužel režisér úplně neodhadl míru fyzické akce, takže někdy je toho přetlačování, běhání a cvičení na jevišti zkrátka příliš a trochu se v tom ztrácí postupný vývoj Doriana (J.Burda) z nesmělého mladíka v narcistního cynika. V menších rolích zaujmou hlavně Z.Stejskal a Š.Býčková. Za koupi stojí divadelní program vtipně stylizovaný do podoby fashion magazínu. (více v článku na blogu)
(zadáno: 7.11.2018)
55%. Pomocí prokrácení textu se podařilo vytvořit strohou atmosféru, emocionální oproštěnost a nedostatek empatie je určujícím znakem pro jednání postav. Na druhou stranu odstranění psychologie z psychologického dramatu má svá úskalí. Jednání postav je pro diváka často nepochopitelné, dějové zkratky mají neblahý vliv na jeho věrohodnost. Přes rampu moc emocí nepřechází, člověk se pak přistihne, že je mu osud postav vlastně lhostejný. Herecky se daří P.Beretové, V.Javorskému a M.Preissové. Zajímavá je práce se zvukem, scéna M.Cpina je efektní, ale nepříliš funkční. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 31.10.2018)
Povedený muzikál, u něhož je největší výtkou velká podobnost s jinými díly na repertoáru MDB (Prodaný smích, Děsnej pátek). Příjemná hudba, vtipné libreto a povedený překlad dělají z BIG svižnou muzikálovou komedii o úskalích dospívání. Výborně funguje ústřední pár J.Florián - V.Matušovová, za zmínku stojí i vyzrálé komediální herectví Adama a Josefa Gazdíkových. Energii inscenaci dodávají i zajímavé hromadné choreografie, při kterých je zručně pracováno s početnou dětskou company.
(zadáno: 29.10.2018)
65%. Hra má zřejmé rysy absurdního dramatu, komediální prvky se prolínají se znepokojivými odkazy na zmatek dnešní informacemi zahlcené doby. Režisérka Linda Dušková scénickým řešením udělala z diváků účastníky schůzí, všudypřítomné jsou monitory, které snímají některé části hracího prostoru a navozují tísnivý dojem, že je člověk neustále sledován. Problémem textu je značná upovídanost, která hlavně v první třetině brání inscenaci chytit to správné tempo. Jinak ale George Kaplan představuje zajímavou podívanou prošpikovanou různými kulturními a intertextuálními odkazy.
(zadáno: 29.10.2018)
75%. Režisérka Tereza Karpianus zbavila mýtický příběh časové zakotvenosti, poetické pasáže zlehčuje nadhledem a drobnou ironií, čímž ale samotný příběh nijak nezesměšňuje. Hlavně ale vedla herce tak, aby na jevišti jen nedeklamovali složitě strukturovaný Zeyerův jazyk, ale vytvořili skutečně uvěřitelné a životné postavy. K.Bartoš a především N.Holíková v tomto ohledu nezklamali, Radúz i Mahulena by tak i přes archaicky znějící repliky mohli být našimi současníky. Poetičnost inscenaci nechybí, ale podařilo se rozptýlit ten lyrizující opar, který dostala hra do vínku.
(zadáno: 23.10.2018)
V Plzni nabízí zajímavou, i když náročnou muzikálovou podívanou, která bortí některé žánrové stereotypy. Hudba má blízko k rockové opeře, hezky podbarvuje děj, divák se do ní ale patrně nezamiluje hned na první poslech, jelikož neobsahuje melodie, které by po představení nedostal z hlavy. Velmi povedený je překlad, pěkně se kouká i na scénu a kostýmy D.Bensona. Režisér střídá naturalismus s groteskností, daří se mu budovat morbidní atmosféru. Do té hezky zapadají J.Hruškoci v titulní roli i S.Topinková Fořtová jako nebezpečná paní Lovettová.
(zadáno: 15.10.2018)
65%. Režisér Petr Novotný se rozhodl pojmout inscenaci jako velkou kostýmní podívanou, takže divák má po celou dobu na co koukat. Hercům se daří dobře podat milostnou dějovou linku i zábavné momenty. Za sebe bych přivítal trochu míň sentimentu a větší porci nadhledu, ale nejsem patrně ta správná cílová skupina. Inscenace má šanci stát se diváckým hitem, verze Divadla pod Palmovkou mě ale zaujala víc, jelikož se jí podařilo rozkrýt i akcentovat téma boje za svobodu jednotlivce, které je v pardubické verzi přítomné spíš latentně.
(zadáno: 12.10.2018)
Uvedením této hry právě ve Studiu Hrdinů vzníká velmi zábavný kontrapunkt. Polívková s Majerem totiž Zábranského text, se kterým se vnitřně neztotožňují, shazují a ironizují. Působí to dost netradičním dojmem, odstup navíc chrání Zábranského hru před tezovitostí. Velkým kladem je soustředěný herecký výkon S.Majera. Divák, který je přístupný dialogu s "druhou stranou", v inscenaci najde jistě dost podnětů k zamyšlení, jelikož takto argumentačně podložená obhajoba prezidenta Zemana a jisté nekulturnosti v naší domovině není úplně obvyklá. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.10.2018)
75%. Příběh "zázračného dítěte" české hudby dává možnost divadelně působivých obrazů, které doplňuje i naživo interpretovaná hudba. Jedním z témat inscenace je pochopitelně ženská emancipace, vděčnější je ale rozporuplná osobnost Kaprálové, která si chtěla především užívat života, měla řadu milenců, absolvovala několik potratů a vůbec působila dojmem neřízené střely. Hlavním trumfem je T.Marečková v titulní roli, která Vitce dodala nezkrotnou energii, takřka dětské vzezření, ale i dostatečnou porci sebevědomí. Kaprálové v tomto podání možná nelze zcela porozumět, ale nelze jí nebýt fascinován. (více v článku na blogu)
(zadáno: 4.10.2018)
55%. Po Chaplinovi další životopisné drama stejného autorského týmu. Byl zvolen zajímavý formát, který osciluje někde mezi klasickou činohrou a pantomimou. V inscenaci se střídají ukázky z komedií, ve kterých Deburau hrál, a jeho životní osudy. Pomocí zvolené metody se ale příliš nedaří přiblížit, jaký byl vlastně Deburau člověk (odnesl jsem si z toho jen, že byl smutný a nemluvil). Pochvalu ovšem zaslouží R.Madeja v náročné titulní roli a skvělý je rovněž hudební podkres J.Šafra, který na jevišti interpretuje živá kapela.
(zadáno: 27.9.2018)
75%. Text je aktuální, reaguje na problémy současné světové politiky, ale není to jen nějaká agitka. Na povrch tu zdařile vyplouvají manipulace a pokrytectví, které jsou často maskovány za slovo diplomacie. Důležitá je tu i ženská tématika a zábavné je pohrávání s antickými mýty. Špinarovo pojetí je stylizované, lehce groteskní, ale stále je to ostře formulované politické divadlo. Za některé charaktery by si člověk velmi lehce dokázal dosadit mnohé reálné politiky. Herecky slušné, nikdo zde výrazněji nevyčnívá ani nezaostává. Místy trochu ukřičené, ale jinak skutečně zajímavá inscenace.
(zadáno: 24.9.2018)
Langova dramatizace více akcentuje mystické pozadí příběhu a hodně se soustředí na osudy jednotlivých hrdinek, dějiny minulého století tvoří jen jakousi kulisu. Zajímavým nápadem je využití početného chóru, který dramatu dává parametry antické tragédie. Tradičně zajímavým výkonem se prezentuje T.Dočkalová - ukazuje Doru Idesovou jako křehkou a zranitelnou, ale zároveň bojující a neústupnou ženu. Hlavně v první části je děj zhuštěn do klipovitých výstupů, což může divákům znesnadňovat orientaci v příběhu (pomáhá ovšem promítané vročení jednotlivých scén). Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 20.9.2018)
Zábavná a aktuální inscenace, která řeší nejen protikuřácký zákon, ale i obecnější problém lidské svobody, která je pod různými záminkami stále více oklešťována. Inscenace tak ukazuje morální flexibilitu a honbu za zisky na straně tabákových koncernů, ale i pokrytectví a diktátorské tendence u lidí snažících se chránit lidstvo před sebou samým. Pojetím hlavních rolí režisér Trnka a autorka dramatizace D.Haladová ukazují, která strana je jim sympatičtejší. Mluvčí tabákových firem je v podání J.Plouhara sympatický "ďáblův advokát", zatímco K.Rímský je jako jeho protivník slizkým politikem.
(zadáno: 18.9.2018)
Hodně povedená jsou hudební čísla, která jsou takovým průřezem operetním repertoárem a jimž dal nové aranžmá D.Král. Jinak jde o patrně nejslabší Drábkovu režii v Klicperáku. První půlka má slušné tempo a pár povedených gagů, herci se navíc opravdu snaží a prokazují výrazný komický talent (hlavně J.Sklenář a N.Holíková). Druhá půlka je civilnější a o dost nudnější, poselství inscenace vyznívá poněkud jalově. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 12.9.2018)
65%. Inscenace nenudí a příběh o fascinaci zlem a zneužíváním moci je dost aktuálním tématem. Potěší i příjemná stopáž a slušné tempo bez zbytečných odboček. Nadaný žák je velkou příležitostí pro ústřední hereckou dvojici, ze které si lépe vede J.Čapka jako stárnoucí nacista. U postavy Todda (T.Hron) je méně zřetelný vývoj od zvědavého chlapce po zrůdu přebírající Dussanderovy vzorce chování. Nešťastné je ovšem scénické řešení se čtvrtou stěnou - předěl mezi jevištěm a hledištěm tvoří plexisklo, které divákovi vhled do příběhu spíš znesnadňuje. (více v článku na blogu)
(zadáno: 6.9.2018)
Režisér D.Šiktanc si napsal vlastní dramatizaci známého románu, kterou zasadil do současnosti. V aktualizaci byl celkem důsledný, i když třeba řeči o migrantech působí spíš rušivým dojmem. Jinak jde ale o svěží převyprávění známého příběhu, které by se ale nemělo příčit ani konzervativním divákům. Inscenace má slušný temporytmus a rozumnou délku. Herecky nejzajímavější je P. Kubes jako Valmont, z něhož udělal charismatického svůdce. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.8.2018)
65%. Vajdičkova úprava Hamleta je celkem radikální - zmizela řada postav i filozofických pasáží (včetně slavného Být, či nebýt). Je to tedy spíše sevřené rodinné drama, které disponuje slušnými hereckými výkony. Škrty přesto charaktery postav poněkud zplošťují, i když se režisérovi v některých případech povedl zajímavý a neobvyklý výklad postav. Nejvíce mě asi zaujalo pojetí Horacia, který je pouze Hamletovým alter egem, částí jeho mysli. Více viz blog (více v článku na blogu)
(zadáno: 27.6.2018)
Tento typ divadla jde zcela mimo mě. Kromě útržků z různých verzích Médeii se na jevišti kreslí, vytváří socha, promítá záznam z termokamery, do toho herci vystřídají spousty bizarních kostýmů. Chvíli deklamují, chvíli jsou jejich výkony civilní (právě tyto okamžiky jsou asi nejsilnější). Má-li vše dohromady nějaký hlubší smysl, netuším. Já byl hodně rád, že mělo představení jen něco málo přes hodinu.