Redakce

Lukáš Dubský

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1134)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 24.6.2014)
Boleslavská inscenace stojí především na báječné herecké souhře ústředního páru. Petr Mikeska dokázal výborně zachytit běsy sužující duši Paula Verlaina i závislost na lidech z jeho blízkého okolí. Matouš Ruml je zase neodolatelným a zároveň nesnesitelným Rimbaudem. Lepší je první polovina, ve které je vztah obou prokletých básníků budován, ve druhé části už převažuje sebedestrukce a sebelítost. Člověk po zhlédnutí představení zatouží přečíst si některou z básnických sbírek těchto pánů. 75%
(zadáno: 17.6.2014)
Velmi povedená inscenace. Režisérka Anna Petrželková akcentovala komickou rovinu hry a udělala z Taboriho textu opravdovou frašku v tom nejlepším smyslu slova. Musím pochválit výborné vedení herců, hlavně Filip Čapka s Tomášem Pavelkou dokázali svůj cit pro tento divadelní žánr. Potěšily také povedené kostýmy a nakonec se jako dobrý tah ukázalo i angažování živé slepice Lucky, jakkoliv jsem o tom měl zpočátku pochybnosti. Tabori ukazuje zrůdnost nacistického režimu tak, že se mu jednoduše směje. Žádné moralizování nebo hlubokomyslný rozbor, jen očistný smích...
(zadáno: 17.6.2014)
Zojčin byt je řemeslně slušně udělaná inscenace s příjemnou stopáží. Hlavním kladem je Klimszova práce s herci, kteří dokázali vyjet z obvyklých kolejích (platí to především pro Zdeňka Rumpíka a Alexandra Postlera). Jen je poněkud nesnadné odpovědět na otázku, proč by zrovna tento kus měl být v dnešní době nasazen na repertoár. V roce 1989 možná inscenace ve VČD rezonovala, ale dnes by možná neškodilo nalézt nějaký současný kus, který by byl v kritice divokého podnikání v šedé sféře ekonomiky cílenější a údernější.
(zadáno: 11.6.2014)
Inscenace 1914 disponuje krásným světelným designem a velmi dobrá je také hudba Aleše Březiny. Ale to je tak všechno. Libreto nespojuje jednotlivé scény do nějaké souvislejší koláže, nefungují bohužel ani samostatně (snad s výjimkou Pochodu plynových masek). Bylo mně celou dobu líto té nesmírné energie a prostředků, které do inscenace tvůrci vložili. Myslím, že na fotografiích bude inscenace vypadat úchvatně, bohužel v reálu se člověk začíná nudit už po půl hodině. Jen výrazné výtvarné gesto Roberta Wilsona tentokrát na živou inscenaci nestačí. 45% (více v článku na blogu)
(zadáno: 3.6.2014)
Kafkova próza je temná a znepokojující, smíchovská inscenace se snaží vzbudit v divákovi spíš pocit odporu než znepokojení. Všechny postavy (snad s výjimkou Řehoře Samsy) jsou nelidské kreatury, v nichž se snoubí snad všechny špatné vlastnosti spjaté s maloměšťáctvím a příživnickým životem. Hlavní téma je trochu nejasné - největší prostor dostává Samsova rodina, která Řehoře bezostyšně využívá, aby se k němu po jeho proměně otočila zády. ŠD si zaslouží pochvalu za odvahu ve zvolených prostředcích, někdy je té exprese ale trochu moc a začne být unavující. 55%
(zadáno: 29.5.2014)
Přízraky patří k těm nejpovedenějším ibsenovským inscenacím poslední doby. Ponurou atmosféru předlohy režisér J.Frič místy prohloubil, jinde zase odlehčil drobným zcizením. Stvořil surreálný svět plný krutosti s výraznými hororovými prvky. Pod povrchem bublá celá řada tabuizovaných témat, depresivní atmosféru doplňuje všudypřítomná bouřka i vzezření jednotlivých postav. Výborné jsou herecké výkony, ze kterých bych vyzdvihl hlavně Alenu Štréblovou a Tomáše Petříka. Snad jediným negativem je, že se ve druhé půli úplně nepodařilo odstranit upovídanost předlohy.
(zadáno: 29.5.2014)
Vtipný a aktuální text se povedlo Danu Špinarovi přetavit v zábavnou inscenaci. První dvě dějství krásně ukazují, jak různě lze jeden vztah interpretovat z pohledu obou jeho aktérů. Poslední část je trochu vážnější, jednou z nejsilnějších emocí je zde deziluze. Nakonec se celá inscenace dobere k originálnímu závěru, který je takovým na hlavu postaveným happyendem. Herci ztvárňují své postavy ve výrazné nadsázce - Tereza Vilišová si za roli Amy asi právem odnesla Radoka, Tom je zase asi nejvýraznější postavou, ve které jsem viděl Ondřeje Bretta.
(zadáno: 28.5.2014)
Režisér Pavel Khek dal na začátku inscenaci rámec divadla na divadle, tato perspektiva se ovšem postupem času vytrácí a mizí do ztracena. Žádný jiný výklad viditelný není, boleslavská inscenace zůstává v poloze lehké komedie o poněkud nestandardních námluvách.Především začátek ale působí zdlouhavým dojmem. Jednoznačně nejzábavnější jsou scény, ve kterých účinkují Petruccio a Kateřina. Důvodem je především značný komediální talent obou hlavních představitelů – Petra Halíčka a Lucie Matouškové.
(zadáno: 23.5.2014)
Nešťastně zvolený začátek - expozice je zbytečně dlouhá a zabere takřka polovinu představení. Zajímavé to začne být teprve v okamžiku, kdy je Mařka konfrontována s roztahovačností své sestry. Je to zajímavá ukázka toho, že proti bezohlednosti se v určitých chvílích nedá bojovat rozumnými prostředky. Jařabovi se bohužel nepovedlo udělat z Urzidilovy povídky fungující jevištní tvar. Také herecké výkony jsou spíše mdlé, překvapivě nejvíce zaujme doyen souboru Milan Stehlík. Přesto se mi druhá část představení celkem líbila. 55% (více v článku na blogu)
(zadáno: 16.5.2014)
Podařené převedení Havlovy hry do současnosti. Špinar našel v předloze nejen očekávaný slovní humor, ale také až nečekané množství situačních gagů. K tomu mu pomáhají výborně hrající hradečtí herci, ze všech je nutné zmínit travoltovského Macheatha Jana Sklenáře, svůdnou Jenny Pavlíny Štorkové i prohnaného Peachuma Jiřího Zapletala. Povedl se i současný hudební doprovod, který tvoří předěly při přestavbách scény. 85% (více v článku na blogu)
(zadáno: 7.5.2014)
Zajímavé téma i způsob uchopení. Zatímco text je velmi realistický a je zkomponován ze vzpomínek Josefy Slánské, dobových novinových zpráv či revolučních hesel, jeho ztvárnění je nadsazené, místy až kabaretní. Tvoří to zajímavý kontrast, který ale přispívá spíše k racionálnímu než emocionálnímu vnímání příběhu. Herecky je to velmi povedené - nejzajímavější je pochopitelně A.Sasínová-Polarczyk. Je to inscenace, která dokáže diváka zneklidnit, jelikož se na padesátá léta dívá trochu z jiného úhlu, než bývá běžné. 75%
(zadáno: 30.4.2014)
Příjemná inscenace o snaze žít navzdory nepříznivým okolnostem. Nejedná se o žádnou klinickou studii autismu, jde spíš o samotný lidský zápas o právo na "normální" život. To vše samozřejmě okořeněno mnoha vtipnými scénkami. Kdysi jsem v Pardubicích ovšem viděl lepší verzi této hry, taktéž v režii Jiřího Seydlera.
(zadáno: 29.4.2014)
Příjemná komedie, ve které je klasická zápletka dovedena ad absurdum. Smočkova inscenace neskrývá i jistý moralistní přesah, ale je to stále hlavně zábava, za kterou už téměř 12 let diváci na Masku a tvář chodí. Celá inscenace stojí na třech hereckých pilířích, kterými jsou Ondřej Vetchý, Ivana Chýlková a především neuvěřitelně vtipný Petr Nárožný. Ztvárnění ostatních postav poněkud kolísá - od těch velmi dobře zahraných (J.Dulava) až po ty slabší herecké kreace (P.Burian). (více v článku na blogu)
(zadáno: 27.4.2014)
Tragikomedie britského spisovatele Davida Seidlera rozvíjí soukromé drama na pozadí velkých dějinných událostí a je velkou příležitostí pro herce, kterým jsou svěřeny dvě hlavní role. Martin Mejzlík hraje britského panovníka s citem a pochopením. Jeho vadu řeči nijak okázale nezdůrazňuje, projevuje se hlavně při veřejných vystoupeních, v soukromí je téměř neznatelná. Svérázného logopeda si s chutí zahrál Jiří Kalužný, který v mnoha scénách přebírá otěže a je tahounem inscenace. Dobré herecké výkony, přiměřená stopáž i vhodně zvolená podkresová hudba dělají z inscenace příjemný zážitek.
(zadáno: 23.4.2014)
Je to opravdu podívaná, která útočí na všechny divákovy smysly. Herci předvádějí místy až akrobatické kousky a celé to pinožení se skládá v pěknou alegorii lidstva. Morávkovy oblíbené repetice (ať už replik nebo hudby) sice místy trochu nudí, ale inscenace má velmi přijatelných 100 minut. Jen mě mrzelo, že došlo k vyškrtnutí mravenců, na tuhle část jsem se těšil.
(zadáno: 19.4.2014)
Inscenace Ondřeje Sokola sází především na propracované herecké výkony, perfektně načasované, břitké dialogy. Je to syrový, morbidní humor, který ale k zobrazovanému prostředí přesně sedí, herci jej navíc podávají s rozmyslem, bez podbízení publiku pro větší komický efekt. 85% (více v článku na blogu)
(zadáno: 15.4.2014)
Pardubický Mrzák inishmaanský se celkem povedl, ačkoliv byla titulní postava až překvapivě upozaděna na úkor příběhů ostatních postav. Režisér Špiner potlačil grotesknost předlohy, výrazněji proto v inscenaci vyzní ty vážnější motivy. Některé scény by si zasloužily trochu dopilovat, jelikož jejich řešení může nechat diváky na pochybách, jak to vlastně inscenátoři mysleli. Z herců asi nejvíce zaujme Petra Tenorová, která si roli ostré Heleny vyloženě užívá a prokazuje v ní svůj komický talent. 65% (více v článku na blogu)
(zadáno: 8.4.2014)
Není to špatná inscenace, ale emocionálně mě nějak minula. Myslím, že Massiniho text je spíše průměrný. Chybí mu nějaký zobecňující přesah, zjevení doktora Peyrona pak působí tak trochu jako deus ex machina. Herci jsou celkem dobří, ale přijde mi, že se jejich herecké polohy nepodařilo režisérce Bělohradské příliš skloubit - na jedné straně výrazně expresivní Karel Dobrý jako geniální šílenec Vincent, vedle něj podehrávající David Matásek, do toho jednorozměrná postavička doktora Vernona - Lazara, kterou Filip Rajmont neměl šanci nějak výrazněji propracovat.
(zadáno: 3.4.2014)
Podařený text se povedlo převést do režijně i herecky velmi slušné inscenace. Hra je rozčleněna do 14 kapitol, které pokrývají časový výsek zhruba od roku 1930 do přelomu tisíciletí, nejvíce se autor celkem logicky soustředí především na období druhé světové války. Naše třída nemá klasickou dialogickou strukturu, postavy poháněji děj kupředu tím, že sdělují i co zrovna dělají a případně také, jak se cítí. Inscenace je dost naturalistická, spíše však ve slovech než v jevištní akci.Asi nejobtížnějším místem je poslední obraz, kde inscenace trochu zápasí se statičností. (více v článku na blogu)
(zadáno: 1.4.2014)
Úžasně atmosférická inscenace. Člověk má pocit, jakoby se účastnil skutečné vesnické tancovačky či zasedání obecního zastupitelstva. Vše vyhlíží téměř autenticky, neokoukaní herci přesně zpodobňují jednotlivé vesnické figurky, třešničkou na dortu je pak živá kapela. Své samozřejmě dělá i prostředí Baráčnické rychty, které je využito takřka bezchybně (včetně neustále nošeného občerstvení). Drobnou slabinu vidím ve scénáři, který není zdaleka tak propracovaný, jak by mohl být. A tak se ty nejzásadnější informace divák dozví hned v první části, v dalších dvou už jen nasává atmosféru doby. 85%
(zadáno: 1.4.2014)
Podivný případ se psem není jen intimní zpověď autistického chlapce, ale je to hra, která má spád, a je svým zvláštním způsobem i velmi vtipná. Vyplývá to ze střetu Christopherova krystalicky čistého pohledu na svět s naším vnímáním běžných životních situací. Nemalou měrou se na kvalitě hry podílí Stephensova dramatizace. Role Christophera je velkou hereckou příležitostí, kterou Vojtěch Blahuta dokázal naplno využít. Zbytečně nepřehrává, mladého autistu ztvárňuje věrohodně a díky jeho fyziognomii mu divák uvěří i patnáctiletého chlapce. Snad jen scéna útěku z domova je příliš zdlouhavá. 75% (více v článku na blogu)
(zadáno: 24.3.2014)
Povedená hra, která jasně ukazuje, jakou sílu má na formující se osobnost tlak jejího okolí. Témata jako xenofobie nebo přetvářka jsou stále aktuální. Hra by si možná zasloužila větší dramaturgické zásahy, místy už se motivy trochu opakují. Herecky vyniká Ondřej Brousek v roli pronásledovaného Andriho, v neobvykle vážné poloze Učitele se divákům představí Václav Vydra, zaujme i dětsky vzdorovitá Barblin Ivany Uhlířové. 75%
(zadáno: 23.3.2014)
Opět velmi profesionální produkce, největší přidanou hodnotou je tentokrát taneční složka. Propracovaná choreografie, jejímiž autory jsou Igor Barberic a Aneta Majerová, klade velké fyzické nároky na herce, a to i na ty v menších rolí. Největší zápřah je pak nucena absolvovat Ivana Vaňková v roli Alex, ale zvládá to pohybově, pěvecky i herecky bez jakýchkoliv problémů. Jen je škoda přepálené stopáže. Příběh je velmi jednoduchý, dalo by se říci prostinký, a roztáhnout ho na tři hodiny považuji za chybu. Vždyť filmová verze měla pouhých 89 minut a přesto v ní bylo vše podstatné.
(zadáno: 19.3.2014)
Režisér David Šiktanc vede herce k realistickému zobrazení postav a výrazně psychologickému herectví. Problémem je první polovina představení, která je hodně zdlouhavá. Jakkoliv lze chápat, že pečlivé představení jednajících postav zvýší divákův zážitek z druhé, emocionálně vyhrocené části, krácení by bylo jen ku prospěchu věci. Nejzajímavější jsou na celé inscenaci herecké výkony. Patrně nejpropracovanější postavou hry je hlava rodiny James Tyrone. Ve fascinujícím podání Jiřího Zapletala je mužem neustále zápasícím se svou lakotou, která ho odcizuje od jeho nejbližších.
(zadáno: 16.3.2014)
Nebeského Tartuffe Impromptu! není divadelní událostí sezony, ani nejzajímavější interpretací Molièrova textu, ze kterého si bere jen střípky. Ovšem je to inscenace svižná, která dokáže diváka na 90 minut zabavit. Možná v některých chvílích působí dojmem nevázané frašky, ale pod tímhle povrchem se skrývá proud asociací, které mají potenciál zaujmout, i když jim patrně nelze úplně porozumět. Dobrý nápad bylo přizvat jazzmana Milana Svobodu, pěvecké party jsou pak zřejmou parodií opery či muzikálu. Herecky se nejvíce daří K.Dobrému, D.Prachařovi a L.Žáčkové.